V praxi se objevují situaci, kdy úprava styku dětí s rodiči může činit značné obtíže. Nemusí se ovšem jednat jen o běžný repertoár důvodů, proč je dítě svěřeno do výchovy pouze jednomu z rodičů a jak je následně upraven osobní styk dítěte a druhého rodiče, ale mohou nastat mezní situace, kdy je úprava osobního styku dítěte a rodiče nejen věcí právní, ale má zcela zřejmý etický přesah.
A právě takovémuto případu se chci věnovat.
Podle našich právních předpisů soud při rozvodu manželství rovněž určí, kterému z rodičů svěří dítě do výchovy. Při rozhodování postupuje podle § 26 odst. 4 zákona o rodině sleduje především zájem dítěte s ohledem na jeho osobnost, zejména vlohy, schopnosti a vývojové možnosti, a se zřetelem na životní poměry rodičů. Dbá, aby bylo respektováno právo dítěte na péči obou rodičů a udržování pravidelného osobního styku s nimi a právo druhého rodiče, jemuž nebude dítě svěřeno, na pravidelnou informaci o dítěti. Soud přihlédne rovněž k citové orientaci a zázemí dítěte, výchovné schopnosti a odpovědnosti rodiče, stabilitě budoucího výchovného prostředí, ke schopnosti rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem, k citovým vazbám dítěte na sourozence, prarodiče a další příbuzné a též k hmotnému zabezpečení ze strany rodiče včetně bytových poměrů.
Pro příklad, který se chystám uvést je podstatná zejména ta část, ve které se stanoví, že soud dbá, aby bylo respektováno právo dítěte na péči obou rodičů a udržování pravidelného osobního styku s nimi.
Jak tedy posuzovat případ, kdy matka při porodu dítěte zcela ochrne a je upoutána pouze na nemocniční lůžko a otec odmítá potomka k matce vodit, neboť je přesvědčen, že by tím bylo dítě hluboce frustrováno a byl ohrožen jeho další vývoj?
Samozřejmě tato situace nemusí nastat až v rámci rozvodového řízení, ale kdykoliv před ním v obdobné situaci. Jak pak danou věc řešit?
Ačkoliv uvedený příklad zní dost zvláštně, americké soudy se s obdobným případem již musely vypořádat.
I přes argumenty právníků otce o možnosti narušení zdravého vývoje dítěte, dospěl soud k názoru, že postižená matka má právo na osobní styk s dětmi. Zajímavé byly následné komentáře předních amerických bioetiků, kteří se shodli na názoru, že ačkoliv vážné ochrnutí matky může být pro děti zpočátku zneklidňující, později se adaptují a upírat jednomu z rodičů právo na styk s dětmi pouze z důvodu vážného ochrnutí je chybné a neakceptovatelné by bylo i s ohledem na doktrínu nejlepšího zájmu dítěte.
Doufám, že naše soudy by postupovaly obdobně.