V recentním nálezu sp. zn. III. ÚS 2480/20 Ústavní soud mimo jiné posuzoval otázku, zda má rodička právo na vydání placenty – plodového lůžka. Nejvyšší soud v předcházejícím řízení (sp. zn. 25 Cdo 3118/2019) uzavřel, že rodičce takové právo za žádných okolností nenáleží.
Ústavní soud nicméně dospěl k závěru, že právo na vydání placenty lze podřadit pod rámec ochrany základních práv a svobod, obecně rodičkám tedy takové právo přiznal. Limitováno je však veřejným zájmem na ochraně zdraví, který v souzeném případu nakonec převážil.
Z odůvodnění:
„Klíčovou otázkou tudíž je, zda lze právo na vydání placenty podřadit pod některé ze základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Pokud by tomu tak bylo, bylo by nutné interpretovat shora zmíněné ustanovení zákona o péči o zdraví lidu prizmatem základních práv, což konkrétně znamená upřednostnit ústavně konformní výklad před výkladem jiným, vycházejícím kupříkladu – tak jako v nyní posuzované věci – z metody převážně gramatické, který však ve svém důsledku není souladný se základními právy účastníka řízení…
Navíc, z porovnání úpravy obsažené v obou právě zmíněných zákonech se podává, že tato zákonná úprava nevykazuje zásadnější rozdíly (srov. § 26 odst. 11 a 12 zákona o péči ozdraví lidu a § 82 odst. 1 ve spojení s § 81 zákona o zdravotních službách). V obou případech totiž zákonodárce zmiňuje pouze některé možnosti uchování a použití části těla, neuvádí možnost jejich vydání na žádost jednotlivci a shodně zakazuje např. jejich použití za účelem finanční náhrady nebo jiných výhod. Shodně oba zákony stanovily rovněž povinnost zdravotnického zařízení zařídit zpopelnění (mimo jiné) i placenty (srov. §26 odst. 12 zákona o péči o zdraví lidu a § 91 zákona o zdravotních službách).
Výklad, který v posuzované věci zaujaly obecné soudy (především Nejvyšší soud) a který je založen na bezvýjimečném příkazu zpopelnit části lidského těla (které se nepoužijí za zákonem stanovených podmínek pro lékařské účely), je jistě možný z hlediska čistě gramatického výkladu práva. Neobstojí však z hlediska výkladu ústavně konformního, kterým jsou obecné soudy povinovány (viz podrobněji shora).
Jazykové znění § 26 odst. 12 zákona o péči o zdraví lidu totiž lze vyložit se zohledněním zmíněných ústavních norem i takovým způsobem, že placenta, která se nepoužije pro lékařské potřeby (a není-li podezření na trestný čin nebo sebevraždu), se zpopelňuje tehdy, nepožádá-li o její vydání rodička a nebrání-li tomuto vydání závažné důvody. Jinak řečeno, povinnost zdravotnického zařízení zajistit zpopelnění nepředstavuje bezvýhradný příkaz, nýbrž řeší situaci, kdy rodička o vydání placenty neprojeví zájem a je proto nutno zařídit její likvidaci. Úpravu obsaženou v právě citovaném zákoně tedy nelze považovat za komplexní a uváděné možnosti nakládání s placentou za taxativní, tzn. jedině možné, zejména za situace, kdy vydání placenty již nijak nesouvisí s účelem zákona, kterým byla úprava zdravotních služeb a podmínek jejich poskytování (§ 1).
Ústavní soud má totiž s ohledem na shora předestřená obecná východiska za to, že požadavek na vydání placenty, adresovaný zdravotnickému zařízení, je projevem osobní autonomie rodičky, a jako takový požívá ústavněprávní ochrany.“
Nález je dostupný zde.