V recentním nálezu I. ÚS 1010/22 ze dne 8. 3. 2023 Ústavní soud projednával případ stěžovatelky, která v roce 2014 podstoupila ve zdravotnickém zařízení zákrok, při kterém jí byl chybně přetnut hlavní žlučovod namísto vývodu žlučníku při jeho odstraňování. Stěžovatelka se domáhala odčinění újmy na zdraví, přičemž spornou byla otázka výše (nikoliv základu) náhrady za ztížení společenského uplatnění.
Ve svém rozhodnutí se Ústavní soud poměrně obšírně vyjadřoval k Metodice k náhradě za bolest a ztížení společenského uplatnění (podle § 2958 občanského zákoníku) (dále jen „Metodika“), stejně tak jako k aplikaci § 2958 občanského zákoníku v soudní praxi, k tomu lze vypíchnout zejména následující teze Ústavního soudu:
- praxe se proti jasnému záměru zákonodárce zjednodušujícím způsobem hodnotově vrátila k východiskům úpravy účinné do 31. 12. 2013;
- objevuje se nepřípustný trend přenášení odpovědnosti za rozhodnutí ze soudu na znalce (znalci často nepřípustně hodnotí otázky právní);
- soud je povinen hodnotit i znalecký posudek podle zásady volného hodnocení důkazů;
- v části Metodiky věnované ztížení společenského uplatnění převážně nejde o odborná skutková zjištění, pročež zjištění, jak je poškozený v každodenním životě omezen, není „odborné“ a není třeba je dokazovat znalecky;
- přesvědčivějším a odpovídajícím srovnávacím kritériem, s nímž může soudní praxe v zájmu jednotné judikatury pracovat, je procentní určení míry ztížení společenského uplatnění, do něhož se pak jednoduchou matematickou úvahou dosadí aktuální ukazatel cenové hladiny;
- není souladné s právem na rovné zacházení a s ochranou lidské důstojnosti, aby se stalo z věku jako neovlivnitelné osobní charakteristiky jedince pravidelně a automaticky aplikované kritérium;
- na to Ústavní soud vybídl Nejvyšší soud, aby vydal k problematice výkladu § 2958 občanského zákoníku závazné stanovisko vycházející z pečlivé analýzy rozhodovací činnosti obecných soudů.
Současně na adresu Metodiky ÚS mj. uvedl, že je nepochybně velmi užitečnou pomůckou při mimosoudních vyjednáváních:
„Tvorba Metodiky byla v kontextu doby přijetí a účinnosti nového občanského zákoníku vedena dobrým úmyslem, její využití se však se záměrem zákonodárce do jisté míry minulo, je-li nyní odpovědnost za rozhodnutí svěřená moci soudní fakticky přenášena dokonce mimo státní moc. Metodika je nepochybně velmi užitečnou pomůckou při mimosoudních vyjednáváních; nedohodnou-li se však strany deliktního závazku smírně a podá-li poškozený žalobu, musí nastat jiný – zákonný – režim. Existence překážky lepší budoucnosti, její míry, jakož i obecně míry újmy na zdraví, je otázkou právní, jejíž řešení nelze (nikdy) přenášet na znalce. Oblasti života poškozeného, určené ke zkoumání podle části C Metodiky (viz bod 32 výše) vyžadují zjištění a úvahy soudcovské (nikoli znalecké). Znalec má odborně posoudit pouze to, kde a jak intenzivně jsou tělo a duše poškozeny (katalog defektů); vyřešení zbývajících otázek je na soudci.“
Z odůvodnění:
„VI. d) Pohled Ústavního soudu na aplikaci § 2958 občanského zákoníku v soudní praxi
- Od účinnosti „nového“ občanského zákoníku uplynulo osm let, uchopení Metodiky soudní praxí již lze v určité míře reflektovat, a lze proto přes proklamované ideje Metodiky (vtělené do její preambule) konstatovat, že se praxe proti jasnému záměru zákonodárce zjednodušujícím způsobem hodnotově vrátila k východiskům úpravy účinné do 31. 12. 2013. Nepřípustný trend přenášení odpovědnosti za rozhodnutí ze soudu na znalce se paradoxně projevuje ještě intenzivněji. Pokračující vývoj nejenže nenaplňuje záměr zákonodárce nastolit ideově novou praxi, nýbrž je v lecčems rigidnější, než tomu bylo před účinností „nového“ občanského zákoníku, opírají-li se dnes soudci v řadě případů (při absenci exekutivního podzákonného předpisu jako za účinnosti vyhlášky č. 440/2001 Sb.) především o skutkově-právní závěry znalců, fakticky (za soudce) aplikujících „výkladovou pomůcku“, nezaštítěnou oficiálně žádnou státní institucí.
- Ústavní soud přitom ve své praxi dlouhodobě poukazuje na nepřípustný způsob využívání znaleckého zkoumání v rámci dokazování. První problém vzniká často již na vstupu při samotném zadávání „odborných“ otázek, jež má znalec zodpovědět. Je totiž třeba pečlivě rozlišit, kde končí otázka skutková a nadto ještě odborná (k neodborným skutkovým zjištěním slouží jiné důkazní prostředky) a kde začíná právní hodnocení [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3470/15 (U 11/82 SbNU 799)]. Ani správné zadání znaleckého posudku směřující výlučně k vyřešení odborné skutkové otázky však nezbavuje soudce povinnosti hodnotit provedený důkaz podle klíčové zásady volného hodnocení (§ 132 o. s. ř.) jako každý jiný – viz k tomu z řady dalších například nález sp. zn. I. ÚS 4457/12 ze dne 24. 7. 2013 (N 132/70 SbNU 221): „Znalecký posudek je nutno hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz; ani on a priori nepožívá větší důkazní síly, a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale i věcné správnosti. Hodnotit je třeba celý proces utváření znaleckého důkazu, včetně přípravy znaleckého zkoumání, opatřování podkladů pro znalce, průběhu znaleckého zkoumání, věrohodnosti teoretických východisek, jimiž znalec odůvodňuje své závěry, spolehlivosti metod použitých znalcem a způsobu vyvozování jeho závěrů.“ Podobně lze ještě zmínit ze staršího, leč stále aktuálního nálezu sp. zn. II. ÚS 2630/07 ze dne 13. 12. 2007 (N 224/47 SbNU 941): „Soudy musí pracovat se snahou o individuální přístup ke každému jednotlivému případu, a nikoliv naprosto nekriticky přejímat závěry znaleckých posudků, v nichž jsou mnohdy formulovány odpovědi na dotazy soudů, které překračují meze odborného posouzení a zasahují přímo do rozhodování soudů tím, že dávají přímý návod, jak má soud ve věci rozhodnout. Soudní rozhodnutí pak musí být rozhodnutím nezávislého soudu, a nikoliv soudního znalce.“
- Na týchž východiscích stojí i judikatura Nejvyššího soudu. Konkrétně v kontextu aplikace § 2958 o. z. Nejvyšší soud výslovně uvádí (usnesení č. j. 8 Tdo 190/2017-53 ze dne 20. 9. 2017): „Znalci z oboru zdravotnictví, odvětví stanovení nemateriální újmy na zdraví, nepřísluší, aby na základě Metodiky Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 2958 o. z.) sám stanovil a určil částku náhrady za ztížení společenského uplatnění, neboť je to soud, kdo stanoví její výši podle předem daných kritérií. Účelem znaleckého posudku je vytvořit pro soud dostatečně podrobný, strukturovaný a pochopitelný skutkový podklad, obsahující odborný lékařský závěr o míře vyřazení poškozeného ze životních činností definovaných v Metodice tak, aby soud mohl učinit právní závěr o výši náhrady za nemajetkovou újmu.“
- Vztaženo k souzené problematice lze ohledně znaleckého zkoumání a odpovědnosti soudce za rozhodnutí ve věci – které jej nikdo nemůže zbavit – uzavřít, že soudní znalec z oboru zdravotnictví může soudci pomoci ohodnotit zejména kategorii vytrpěných bolestí. V kategorii ztížení společenského uplatnění však převážně nejde o odborná skutková zjištění (namátkou zda se pacient dorozumí řečí, zda je schopen pečovat o domácnost, zda je schopen práce a udržování mezilidských vztahů – viz b. 33 výše). Zjištění, jak je poškozený v každodenním životě omezen – v oblasti pracovní, kulturní, sportovní, společenské, sexuální, psychické, každodenního života – není „odborné“ a není třeba je dokazovat znalecky, postačí využít další (mimo jiné méně nákladné a časově náročné) důkazní prostředky (typicky výslechy svědků, listinné důkazy apod.).
- Na podkladě učiněných zjištění se pak výlučně soudce (nikoliv znalec) musí zabývat (již právní) otázkou, do jaké míry je naplněna hypotéza § 2958 o. z., tj. v jaké míře u poškozeného nastala překážka lepší budoucnosti. Pro eliminaci rizika arbitrárního a nepředvídatelného rozhodování se může obecný soud přidržet poměrně jednoduchého metodického pravidla – míře omezení života poškozeného (překážce jeho lepší budoucnosti) přiřadí určitou procentní hodnotu porovnáním jednak se stavem 100% poškozeného pacienta (nejhůře představitelné poškození zdraví), jednak se stavem konkrétně zkoumaného pacienta před poškozením jeho zdraví. Shodne-li se soudní praxe, že 100% poškození zdraví odpovídá částce čtyřsetnásobku průměrné mzdy, jak proklamuje Metodika (v roce 2022 šlo o částku 15 135 600 Kč), vyjde soudu podle procentního ohodnocení překážky lepší budoucnosti konkrétního žalobce výchozí částka (zpravidla jako minimální možná), s níž může dále pracovat tak, aby podle svého nejlepšího vědomí i svědomí naplnil zákonodárcem požadované zásady slušnosti (§ 2958 o. z.) a měl své rozhodnutí oč opřít.
- V této souvislosti je třeba při využití argumentu komparace s obdobnými případy důsledně zohledňovat i dobu vydání srovnávaného rozhodnutí oproti právě souzené věci. Výchozí rámcová částka, s níž Metodika pracuje a která je o více než 5 mil. Kč vyšší než v roce 2014, kdy vznikala (tj. 50% nárůst za 8 let), je legitimně navázána na (obzvlášť v poslední době více než dynamický) vývoj ekonomické situace. S ohledem na něj je proto nevhodné srovnání s dřívější (například pět let starou) rozhodovací praxí týkající se výše přiznaného odčinění újmy na zdraví. Přesvědčivějším a odpovídajícím srovnávacím kritériem, s nímž může soudní praxe v zájmu jednotné judikatury pracovat, je procentní určení míry ztížení společenského uplatnění, do něhož se pak jednoduchou matematickou úvahou dosadí aktuální ukazatel cenové hladiny. Také v Metodice obsažený vývoj je důkazem toho, že není legitimně možné obhajovat přiznanou výši zadostiučinění v roce 2022 odkazem na srovnatelný případ souzený v roce 2015 [natož v roce 2010, jak naznačuje nemocnice], aniž by byl současně zohledněn vývoj vhodných ekonomických ukazatelů (např. průměrné mzdy).
- Z ústavněprávního hlediska nepřípustným měřítkem je věk pacienta, s nímž Metodika nakládá rozporuplně, uvádí-li na jedné straně, jak může být znalecky stanovený procentní základ podle věku zvýšen/snížen, aby o odstavec níže dodala, že nelze říci, že by mladý člověk trpěl více apod. (viz výše bod 31). Výjimečně si lze představit situace, v nichž věk pacienta může pro úvahu soudce (a nikoho jiného) ohledně přiměřené výše zadostiučinění hrát roli. Není však souladné s právem na rovné zacházení (čl. 3 odst. 1 Listiny) a s ochranou lidské důstojnosti, aby se stalo z věku jako neovlivnitelné osobní charakteristiky jedince [srov. vedle zmíněného článku Listiny také čl. 21 Listiny základních práv Evropské unie či nález sp. zn. Pl. ÚS 18/15 ze dne 28. 6. 2016 (N 121/81 SbNU 889; 271/2016 Sb.), bod 108] pravidelně a automaticky aplikované kritérium.
- Vzhledem k době, která již od účinnosti nového občanského zákoníku uplynula, a problematickému charakteru Metodiky odklánějícímu se od „podpůrnosti“ a obecné nezávaznosti této pomůcky se nabízí otázka, nenastal-li čas, aby Nejvyšší soud využil své pravomoci sjednotitele judikatury obecných soudů a vydal k problematice výkladu § 2958 o. z. závazné stanovisko vycházející z pečlivé analýzy rozhodovací činnosti obecných soudů, jak předpokládá zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, v ustanovení § 14 odst. 3.“
Nález je dostupný zde.