Rozhodnutí Ústavního soudu ve věci povinného očkování

By | 25.1.2016

A je to tady zase. Ústavní soud se opět zabýval problematikou povinného očkování a to ve věci pod sp.zn. I. ÚS 1253/14. Toto rozhodnutí je zajímavé z několika hledisek, ale zřejmě nejzásadnější je otázka interpretace možnosti uplatnění „svobody svědomí“ jako možnosti vyhnutí se plnění zákonné povinnosti.

Skutkový stav případu byl celkem jednoduchý – rodiče se rozhodli nenechat naočkovat svoji nezletilou dceru a byla jim udělena pokuta za spáchání přestupku.

Daleko zajímavější je odůvodnění rodičů, proč dítě nenechali očkovat:

Stěžovatelé argumentují, že se rozhodli svoji nezletilou dceru nenechat očkovat z důvodu svědomí a myšlení, svého etického, racionálního i filozofického přesvědčení, jakož i z přesvědčení o nejlepším zájmu dítěte při ochraně jeho zdraví. Vycházejí z postoje, že pro dítě je nejlepší přirozená imunita, kterou by očkování mohlo narušit. Tento přístup je posílen jejich znalostmi a zkušenostmi, získanými zejména dlouholetou prací stěžovatelky 1) s autistickými dětmi, u kterých se tato porucha podle přesvědčení stěžovatelů rozvinula právě v souvislosti s očkováním. Stěžovatelé považují očkování za rizikové a jeho odmítnutím chtějí ochránit zdraví své dcery. Povinné očkování je v rozporu s vnitřní složkou jejich svědomí jako vnitřního normativního systému, resp. s jejich vnitřním přesvědčením sekulárního charakteru, které požívá stejné ochrany jako přesvědčení náboženské a nemůže být předmětem přezkumu ze strany správních orgánů.

 

Zajímavé je, že tvrzený důvod pro odmítnutí očkování byl podle mého názoru primárně zdravotní ( nepodložené studie o propojení očkování a autismu), přesto se ÚS rozhodl tomuto problému věnovat v kontextu svobody svědomí:

Ač je nyní předmětem přezkumu sekulární, tedy světská výhrada svědomí, Ústavní soud přejímá obecně aplikovatelné závěry ze svého nálezu ze dne 3. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 449/06 (N 10/60 SbNU 97), který se zabýval náboženskou výhradou svědomí jako projevem vycházejícím ze svobody vyznání nebo víry. V tomto nálezu Ústavní soud posuzoval oprávněnost výhrady svědomí projevené stěžovatelem jako rodičem, jenž odmítl očkování své nezletilé dcery. Stěžovatel sice označoval za primární pro svůj odmítavý postoj k očkování dítěte důvody zdravotní (očkování mělo být pro dítě škodlivé), z věcného kontextu případu však vyplynulo, že důvodem jeho odmítnutí byla též víra, která mu zapovídala nechat vykonat na dítěti invazivní zdravotnický úkon. Posouzení Ústavního soudu vyústilo v závěr, že základní právo stěžovatele svobodně projevovat své náboženství nebo víru (čl. 16 odst. 1 Listiny) může být ohroženo a že omezení výkonu tohoto práva zákonnou povinností podrobit se očkování (srov. čl. 16 odst. 4 Listiny) nemusí být v případě stěžovatele nezbytné. K tomuto závěru přistoupil Ústavní soud přesto, že již dříve v nálezu ze dne 20. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 459/03 (N 117/34 SbNU 223) dovodil, že autonomie rodičů při rozhodování o zdravotnických zákrocích vůči jejich dětem není absolutní a může být omezena i přes nesouhlas rodičů se zdravotnickým zákrokem, motivovaný náboženskými důvody. V nálezu sp. zn. III. ÚS 449/06 však Ústavní soud nevyloučil existenci okolností, jež zásadním způsobem volají po zachování autonomie rozhodování stěžovatele i při respektu k opačně působícímu veřejnému zájmu na ochraně veřejného zdraví; znamenalo to, že by odmítnutí povinnosti stěžovatelem nebylo vynucováno ani sankcionováno veřejnou mocí.

 

Ústavní soud pak při uplatnění výhrady svědomí odkázal na  znění nálezu sp. zn. III. ÚS 449/06 , který se výhradou svědomí zaobírá. Podle ÚS pak  z existence výše citovaného nálezu a jeho posouzení problematiky v ústavněprávní rovině (b. 28) vyplývají následující postuláty na oprávněnost světské výhrady svědomí, jež musí být naplněny kumulativně. Jsou jimi (1) ústavní relevance tvrzení obsažených ve výhradě svědomí, (2) naléhavost důvodů, jež k podpoře své výhrady nositel základní svobody uvádí, (3) konzistentnost a přesvědčivost tvrzení dané osoby a (4) společenské dopady, jež může v konkrétním případě akceptovaná sekulární výhrada svědomí mít.

Na základě tohoto testu pak dospívá ÚS k závěru, že:

Ústavní soud požaduje, aby v případě splnění všech nastolených požadavků nebylo trváno na povinném očkování dané osoby, tedy aby očkovací povinnost nebyla vůči ní sankcionována, případně jinak vynucována. Explicitně to plyne z příslušných pasáží jeho nálezu sp. zn. III. ÚS 449/06 (část IV. ab initio, část IV./d tamtéž, zde b. 29), kde se s kogentním akcentem uvádí, že orgán veřejné moci rozhodující o očkovací povinnosti „musí (…) vzít v potaz výjimečné stěžovatelem tvrzené důvody toho, proč se odmítl podrobit očkování“, a v případě existence okolností, zásadně hovořících pro zachování autonomie dané osoby, orgán veřejné moci pak i při vnímání konkrétně působícího veřejného zájmu „nesmí (…) povinnost podrobit se očkování sankcionovat či jinak vynucovat“. 44. Ústavní relevance tvrzení, která jsou obsahem světské výhrady svědomí projevené vůči povinnému očkování, je v posuzované věci naplněna již samotnou kolizí ochrany veřejného zdraví a zdraví osoby, v jejíž prospěch je výhrada svědomí uplatněna (srov. čl. 31 Listiny). Pominout nelze ani tvrzení rodičů o zásahu do jejich práva na rodičovskou péči, garantovaného v čl. 32 odst. 4 Listiny, byť omezitelného zákonem.“

 

Závěrem pak ÚS konstatuje:

Vše vyřčené v neztenčené míře platí i tehdy, má-li se určitá osoba podrobit povinnému očkování a vznese-li (nebo je-li za ni vznesena) světskou výhradu svědomí. Je nutné zdůraznit, že výjimka ze zákonné povinnosti tu přichází v úvahu jen v mimořádných případech, úzce svázaných s osobou, na kterou se očkovací povinnost vztahuje, nebo s osobami jí blízkými (vysoce nežádoucí odezva předchozí vakcinace u této osoby, u jejího dítěte apod.). Opak by popíral skutečnost, že institut povinné vakcinace slouží k ochraně veřejného zdraví, jejíž zákonnou preferenci pro daný účel aproboval Ústavní soud v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 19/14 a sp. zn. Pl. ÚS 16/14. Neznamená to však, že by při splnění vysoce nastavených kritérií nemohla být výhrada světského svědomí uplatněna poprávu.

 

Ačkoliv jsem přesvědčen, že výhrada svědomí má i v této oblasti místo, nejsem si jist, zda odůvodnění jejího uplatnění v tomto případě bylo provedeno skutečně pořádně.

V obecné rovině se totiž nabízí otázka, zda může jakkoliv iracionální názor být relevantním důvodem pro uplatnění výhrady svědomí a současně  – a to je daleko závažnější problém – nepodlamuje rozhodování ÚS v tomto případě široce uznávanou skutečnost, že očkování je podstatné pro předcházení nemocí ve společnosti  a v zájmu společnosti musí nést jedinci určité případné negativní následky. Z mého pohledu rozhodnutí ÚS de facto postihuje všechny ostatní rodiče, kteří i při vědomí rizika dítě nechají naočkovat  a přispívají tím k oné vysoké  proočkovanosti, kterou se ÚS ohání.

Rozhodnutí ÚS  zcela jasně upřednostňuje autonomii jednotlivce před zájmy společnosti. Je otázka, zda je to v oblasti očkování rozumné…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

eight − 2 =

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.