Sebevražda se v našem západním prostředí, výrazně ovlivněném křesťanstvím, považuje za hřích, vzpouru proti daru života, nerozumný a často okolnostmi vynucený čin. Katolická církev v dokumentu II. Vatikánského koncilu s názvem Gaudium et spes řadí sebevraždu mezi přečiny proti samotnému životu, nejhanebnější typy jednání, jež zneuctívají samotného Stvořitele (creatoris honori maxime contradicunt). Třebaže křesťanství již dávno nemá v naší společnosti výrazný vliv, zůstává odsouzení sebevraždy prakticky nezměněné: sebevrah je líčen jako člověk, který si neváží života, nedokáže se s ním vyrovnat, nezvládá bojovat s problémy, je to slaboch, zbabělec, jenž utíká od svých problémů a starostí. Sebevražda je také často spojena s duševními problémy a chorobami, v takovém případě se na nemocné sebevrahy morální a společenský odsudek většinou nevztahuje, neboť se jejich jednání nepovažuje za dobrovolné.
Intuice jsou sice důležitou součástí etické rozvahy, musejí však nejdříve projít očistným procesem kritického posouzení. Skutečně platí, že je sebevražda činem iracionálním, veskrze nerozumným a ipso facto nemorálním? Nebo je možné obhájit tvrzení, že sebevražda může být v některých situacích rozumnou volbou? Nemálo současných autorů odpovídá „Ne“ a „Ano“.
Když se zamýšlíme nad racionalitou sebevraždy, vztahujeme ji v kontextu praktické racionality k prudenciálním hodnotám, tj. k těm hodnotám, jež se týkají našeho welfare. Na welfare – alespoň podle některých – je zajímavé, že je vždy subjekt-relativní. To neznamená, že je subjektivní v tom smyslu, v jakém je subjektivní prožitek chuti řekněme 23 letého rumu. Myslí se tím pouze to, že welfare je welfarem jen tehdy, je-li welfarem nějakého subjektu, například mým. Jinými slovy, welfare se často analyzuje prostřednictvím termínů, jako jsou postoje: subjekt S má postoj k X tehdy, pokud se S o X nějak zajímá, pokud pro S X něco znamená. Postoje mohou být pozitivní i negativní: já mám pozitivní postoj k dobré whisky, takže vrchovatá sklenice dobré single malt whisky pozitivně přispívá k mému welfare. Negativně se stavím k zimnímu období, zima mému welfare proto příliš neprospívá.
Lidské životy obsahují mnoho dobra i zla (pro jednoduchost: X je dobré = X je objektem pozitivního postoje S a X nastává, X je špatné = X je objektem negativního postoje a X nastává) a díky tomu jsou celkově dobré či špatné (dobré či špatné pro konkrétní jedince). Smrt je koncem lidského života. Smrt nemůže představovat niterné zlo, neboť chybí někdo – právě ten dříve živý, který již nežije –, pro kterého by zlem byla. Nic ale nebrání tomu, aby smrt byla komparativním zlem: smrt je špatná proto, že nás o něco připravuje (deprivační pojetí špatnosti smrti). Připravuje nás o dobra, jejichž realizace předpokládá existenci nějakého subjektu. Jinými slovy, smrt nás zbavuje života a tím nás zbavuje všech skleniček whisky, které bychom ještě mohli vypít, kdyby smrt byla nepřišla.
Sebevražda je způsob, jak ze živého udělat mrtvého. Chápu ji jako jednání J nějaké osoby S, jejímž úmyslem je ukončit vlastní život a zároveň je J skutečně příčinou smrti S. Kdyby S nezemřel, mohl by ještě žít a jeho život by mohl být dobrým či špatným životem. Z této jednoduché úvahy založené na deprivační koncepci špatnosti smrti je to jenom krůček k pochopení podmínek, za nichž sebevražda může být racionální volbou.
Podívejme se nejdříve na následující obrázek (všechny čtyři obrázky jsem si vypůjčil z publikace skvělého amerického filosofa Shelly Kagana s jednoduchým názvem Death):
Osa x reprezentuje plynutí času a osa y to, jak moc dobře se nám v životě vede (náš welfare – kladné hodnoty, a illfare, záporné hodnoty). Křivka potom představuje lidský život osoby S v čase ve vztahu k welfare. Je vidět, že se jedná o dobrý život, který jednoho dne skočí smrtí (bod D). Existuje na křivce života S nějaký bod, řekněme bod A, kdy by byla sebevražda racionální volbou? Pro jednoduchost předpokládejme, že život S by, pokud by S nespáchal sebevraždu, pokračoval úplně stejně až do bodu D. Abychom mohli na naši otázku odpovědět, musíme porovnat život S od jeho začátku až do bodu A (označme si ho L1) s životem S od jeho počátku až k bodu D (označme si ho L2). Je zřejmé, že L2 je lepší než L1, neboť život S za bodem A je stále v kladných hodnotách welfare (osa y), třebaže mírně klesá. V celkovém srovnání proto sebevražda rozetne život S v bodě A a připraví ho o dobrý život, který by mohl prožít. Sebevražda je proto iracionální (a mnozí by dodali nemorální).
Podívejme se na druhý obrázek:
Zde už život S tak radostný není. V bodě A začíná jeho welfare klesat a za bodem C dokonce dosahuje záporné hodnoty, od níž křivka života zůstává pod osou y až do bodu D, smrti S. Obrázek jasně ukazuje, že mezi bodem C a D je život S pouhá mizérie; může obsahovat světlé okamžiky, ale jako celek za nic nestojí a neexistuje naděje na zlepšení (pomysleme na pacienty v konečném stádiu onkologického onemocnění či s pokročilým stádiem děsivých chorob jako je amyotrofická laterální skleróza). Právě bod C, vstupní brána, přechod z welfare k illfare, je bodem, v němž a od nějž již je racionální uvažovat o sebevraždě. Jinými slovy, jestliže smrt nepřipraví S o mnoho dobra a zbaví ho velkého množství zla, není pro něj (podle deprivační koncepce) něčím špatným a může být objektem racionální volby (a jako taková morální).
Zbývají nám poslední dva obrázky, jež ilustrují a upřesňují vše, co jsem zatím řekl o racionalitě sebevraždy. Obrázek třetí:
Mezi bodem A a B není život S nejlepší: jeho welfare je negativní. Vezmeme-li ale v úvahu, že bodem B se život S zase vrací do kladných hodnot, v nichž setrvává až do smrti v bodě D, byla by sebevražda iracionální ve všech okamžicích života S. Mělo by nás to varovat před krátkozrakostí. Někdy na tom opravdu nejsme nejlépe, to ale neznamená, že život jako celek není dobrým životem a sebevražda by nás nepřipravila o víc dobra než o kolik by nás zbavila zla.
Konečně poslední, čtvrtý obrázek:
Obrázek ilustruje fakt, že třebaže mezi body C a D je život S dobrý, je množství dobra příliš malé, než aby vyvážilo zlo mezi body A a C. Z toho plyne, že sebevražda může být racionální volbou od bodu A, v bodě C by ale racionální již nebyla.
Pokud tedy přijmeme subjektivní vymezení welfare a definujeme ho například v pojmech postojů (či preferencí), nemusí být smrt vždy špatná. A pokud není špatná, může být promyšlená volba ukončit vlastní život volbou racionální a morálně oprávněnou.
Jestliže s tím nesouhlasíme, musíme vyvrátit subjektivní chápání welfare nebo ukázat, že racionální z hlediska prudenciálních hodnot nemusí odpovídat morálně přípustnému. Třeba se k tomu dostaneme někdy jiny.