Nejvyšší soud v letošním roce projednával případ (sp. zn. 25 Cdo 219/2021), v němž poškozený žalobce požadoval za způsobenou nemajetkovou újmu na zdraví – posttraumatickou stresovou poruchu (PTSD) – primárně náhradu za ztížení společenského uplatnění (za trvalé nepříznivé následky). Revizní znalec v průběhu soudního řízení nicméně konstatoval, že u poškozeného PTSD odezněla a protiprávním jednáním způsobené obtíže považoval za přechodné bolestivé stavy (odčinitelné bolestným). V důsledku toho poškozený žalobce již nepožadoval uvedené obtíže odčinit náhradou za ztížení společenského uplatnění, nýbrž bolestným. Soud prvého i druhého stupně však dospěl k závěru, že nárok poškozeného na bolestné je za těchto okolností promlčen.
S tímto právním posouzením se nicméně neztotožnil Nejvyšší soud, a to z následujících důvodů:
„Citované ustanovení zakládá při újmě na zdraví právo poškozeného na náhradu za bolest, za ztížení společenského uplatnění a za další nemajetkové újmy. Byť jde o důsledek téže škodní události, jedná se o různé nároky, lišící se svým skutkovým vymezením. Bolestné má poškozenému vynahradit přechodné („vytrpěné“) bolestivé stavy (ať fyzické či psychické), včetně určité míry nepohodlí a omezení, obvykle provázejících léčbu. Náhrada za ztížení společenského uplatnění slouží k odčinění trvalých nepříznivých následků, představujících překážku lepší budoucnosti poškozeného poté, kdy se jeho zdravotní stav ustálil natolik, že nelze očekávat další zlepšení. Jedním z rozdílů mezi uvedenými dvěma nároky je doba jejich trvání. Nová kategorie dalších nemajetkových újem je pak spojena se zásahem do zdraví, který nespočívá v přechodné bolesti ani ve fyzické či psychické újmě dlouhodobého (trvalého) charakteru, nýbrž jde o specifické okolnosti vymykající se obvyklému průběhu léčby a stabilizace zdravotního stavu, které nenastávají pravidelně, ale zvyšují intenzitu utrpěné újmy na zdraví nad obvyklou míru.
Vzhledem k tomu, že ustanovení § 2958 o. z. zakládá tři relativně samostatné nároky, byť vycházejí z téže škodní události, je nutné je v žalobě přesně vyčíslit a každý nárok podložit konkrétními skutečnostmi. Žaloba musí obsahovat (byť laickým popisem) specifikaci postupů, od nichž poškozený dovozuje vznik škodní události (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3584/2012, publikované pod C 14698 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck), a popis negativních projevů, s nimiž spojuje své obtíže, které požaduje odčinit. Protože soud je při rozhodování o těchto nárocích vázán žalobním návrhem, který nesmí překročit, je na žalobci, aby v návrhu na zahájení řízení vedle konkrétních skutečností rovněž uvedl, v jaké výši jednotlivé nároky požaduje (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2596/2018, ústavní stížnost proti němu byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. I. ÚS 3006/19). Přiřazení jednotlivých plnění, jichž se žalobce domáhá na základě různých skutkových tvrzení, k jednotlivým nárokům zakotveným v § 2958 o. z., je pak věcí právní kvalifikace, která náleží soudu.
V daném případě žalobce v žalobě popsal způsob poškození svého zdraví žalovaným a vylíčil i obtíže, které mu toto poškození přináší, včetně obtíží psychického rázu. Částky požadované náhrady u každého z nároků (bolestného a ZSU) odvodil ze znaleckého posudku, zpracovaného před podáním žaloby, v srpnu 2015. Znalec u žalobce konstatoval posttraumatickou stresovou poruchu, kterou ohodnotil v rámci ztížení společenského uplatnění žalobce. V průběhu řízení však došlo ke změně skutkových okolností, když revizní znalec konstatoval, že posttraumatická stresová porucha sice u žalobce byla po poranění přítomna, avšak ke dni podání revizního znaleckého posudku již vymizela, proto ji znalec nemohl vzít v úvahu při stanovení míry ZSU. Protože však žalobce po určitou dobu skutečně trpěl psychickými obtížemi, posoudil je znalec jako přechodnou psychickou bolest a ohodnotil je při stanovení výše odškodnění v rámci bolestného. Za těchto okolností se postup odvolacího soudu, který ve shodě se soudem prvního stupně posoudil reakci žalobce na popsanou změnu skutkových okolností v průběhu řízení jako částečné zpětvzetí žaloby o náhradu za ZSU a tomu odpovídající rozšíření žaloby o náhradu bolestného, jeví formalistickým a nespravedlivým. Žalobce již v žalobě tvrdil, že trpí psychickými obtížemi a od zahájení řízení za ně požadoval náhradu. Vzhledem k tomu, že v době, kdy podle prvního znaleckého posudku byl již žalobcův zdravotní stav ustálen, vzal znalec tyto obtíže v úvahu při hodnocení ZSU, a proto i žalobce odpovídající část náhrady zahrnul do požadavku na odčinění ZSU. V průběhu řízení se žalobce nepřestal domáhat náhrady za posttraumatickou stresovou poruchu, jen po jejím odeznění ji znalec posoudil (s ohledem na její dočasnost) jako dočasnou psychickou bolest. Nezměnilo se tedy nic na tom, jak ji žalobce pociťoval, ani na tom, že za ni požaduje náhradu, jen v důsledku ukončení jejího trvání je již namístě ji po právní stránce pokládat za psychickou obtíž dočasnou. Nárok na její náhradu nezměnil svou povahu tím, že jej žalobce při změně žaloby nazval bolestným, posouzení daných obtíží v rámci bolestného je důsledkem objektivních důvodů, nezávislých na vůli účastníků (vymizení psychických obtíží v průběhu soudního řízení).
Podřadí-li žalobce v žalobě, veden závěry znaleckého posudku o trvalých následcích, své obtíže odpovídající posttraumatické stresové poruše s jim odpovídající částkou pod nárok na náhradu za ZSU, pak nejde o změnu žaloby, jestliže tyto obtíže v průběhu řízení vymizí a v reakci na to žalobce tento druh obtíží podřadí pod bolest a na její náhradu požaduje nadále danou částku jako bolestné. Za takové specifické skutkové situace je proto namístě závěr, že žalobce uplatnil nárok na zaplacení náhrady za bolest představovanou dočasnou posttraumatickou stresovou poruchou již v žalobě. Závěr soudů obou stupňů o jeho promlčení je proto nesprávný.“
Projednávaný příklad zřetelně ilustruje úskalí koncepce samostatných nároků na náhradu nemajetkové újmy na zdraví podle ustanovení § 2958 občanského zákoníku (podrobněji k této problematice lze odkázat např. na článek P. Lavického a T. Doležala: Pojetí náhrady nemajetkové újmy při ublížení na zdraví podle nového občanského zákoníku a s tím spojené procesní aspekty. Právní rozhledy. Nakladatelství C.H. Beck, 2014, roč. 2014, č. 10, s. 358-363. ISSN 1210-6410). Podle mého názoru Nejvyšší soud v tomto rozsudku svým odůvodněním samostatnost jednotlivých nároků poněkud relativizuje…
Rozsudek je dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu.