V nedávném rozhodnutí (25 Cdo 3332/2020) se Nejvyšší soud opětovně vracel k přípustnosti adopce doktríny ztráty šance do českého právního řádu, tentokrát již podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014, tedy po nabytí účinnosti občanského zákoníku z roku 2012 a rovněž po posouzení této problematiky velkým senátem občanskoprávního a obchodního kolegia pod sp. zn. 31 Cdo 2376/2021.
Nyní projednávaná „šance na přežití“ pacientky podle znalců dosahovala oproti dosavadním případům vyšších hodnot, a to přibližně 50 %.
Nejvyšší soud nicméně setrval na svém stanovisku odmítajícím adopci doktríny ztráty šance do českého právního řádu.
Z odůvodnění:
„Lze se setkat i se specifickou právní konstrukcí dovozující odpovědnost nikoliv za újmu jako takovou, ale za samotnou ztrátu šance na to, že k ní nedojde. Tato teorie ztráty šance tedy přichází se specifickým statkem, jímž je právě samotná šance pacienta na zachování zdraví; újmou v pojetí této teorie tedy není skutečně způsobená újma, ale již sama ztracená příležitost (šance), čemuž odpovídá též to, že kompenzována může být právě tato ztracená příležitost (k tomu viz též Melzer, F., Tégl, P. a kol.: Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IX. § 2894 – 3081. Praha: Leges, 2018, s. 498). Ve vztahu k této újmě je pak posuzována příčinná souvislost s protiprávním jednáním (jinak řečeno, nezkoumá se existence příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a vzniklou újmou na zdraví či na životě, ale mezi protiprávním jednáním a újmou v podobě ztráty šance na uzdravení, respektive přežití). Jde o statek, jenž je současně odlišný od samotného života a zdraví (čemuž by pak měla odpovídat i případná kompenzace, způsob jejího stanovení a její výše). V otázce uplatnitelnosti tohoto náhledu a nemožnosti jeho ztotožnění s náhradou újmy způsobené úmrtím blízké osoby se rozhodnutí odvolacího soudu dostalo do rozporu s později vydaným rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 31 Cdo 2376/2021, podle nějž zavázat poskytovatele zdravotní péče k povinnosti hradit újmu na zdraví pacienta pouze na základě tzv. teorie ztráty šance, tj. bez dostatečně zřejmé příčinné souvislosti mezi jeho jednáním (či opomenutím) a škodlivým následkem, je v rozporu s ústavním pravidlem, že nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Pro stručnost lze na závěry rozhodnutí odkázat, i když vychází z právní úpravy účinné do 31. 3. 2013. Použitou argumentaci lze přiměřeně vztáhnout i na právní úpravu účinnou od 1. 1. 2014, jež nedává důvod k odlišnému pohledu na otázku kauzality, ani potřebný hmotněprávní podklad pro dovození specifického pojetí samostatného, zákonem chráněného statku ve formě ztráty šance a její ztotožnění s újmou na životě.
V obecné rovině nelze vyloučit, že porušení povinnosti postupovat lege artis může s ohledem na provázanost poskytovaných zdravotních služeb s nanejvýš osobní sférou každého jedince vést (bez ohledu na to, zda ve výsledku dojde k újmě na zdraví) k nejistotě, útrapám, psychickému strádaní v důsledku neúměrného znejistění apod., nepřiměřeně narušujícím soukromí či integritu tímto postupem zasažené osoby, a to nad rámec útrap spojených se samotným zdravotním problémem, jeho diagnostikou a léčbou, což by (podobně jako například nedostatečné poskytnutí informací poskytovatelem zdravotní péče – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 4162/2017, Soubor C 18035) případně mohlo vést ke vzniku újmy v podobě zásahu do osobnostních práv takto dotčené osoby. Tento závěr podporuje vývoj právní úpravy prohlubující autonomii pacienta a jeho specifická práva, podstatně rozšířená zejména zákonem č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, účinným od 1. 4. 2012. Právě z práva pacienta na určitý standard zacházení při provádění lékařských zákroků by bylo možno dovodit existenci specifického nároku označitelného za nárok ze ztráty šance na vyléčení, jestliže došlo k postupu non lege artis, avšak důsledky z hlediska tradičních nároků nejsou dostatečně přesně určitelné. I když nelze spolehlivě doložit vztah příčinné souvislosti k jednotlivým dílčím nárokům odvozeným od poškození zdraví (§ 2958, § 2960 a § 2962 až § 2964 o. z.), není vyloučen zásah do osobnostních práv pacienta tím, že mu nebyla poskytnuta odborná péče na náležité úrovni a on tím byl zasažen na nejcennější hodnotě, jíž je lidské zdraví, a musí se vnitřně vypořádat s tím, že byl zbaven možnosti dosáhnout uzdravení či dosažení předpokládaného zdravotního stavu. Jde o ryze osobnostní nárok nemajetkové povahy, odlišný od uvedených dílčích nároků, odčinitelný přiměřeným zadostiučiněním podle § 2951 odst. 2 o. z.; tento nárok však nenáleží pozůstalým po zemřelém pacientovi.“
V této souvislosti si rovněž dovolím připomenut, že Nejvyšší soud v těchto případech tedy otevírá možnost odčinění nemajetkové újmy způsobené non lege artis postupem pacientovi na jeho osobnostních právech (soukromí, důstojnosti, sebeurčení,…), a to zcela v souladu s tradičními a prověřenými pravidly civilního deliktního práva, což lze považovat za vhodný a odůvodněný postup. Současně Nejvyšší soud zdůrazňuje, že takový nárok může náležet výhradně pacientovi a nikoliv osobám jemu blízkým (sekundárním obětem).
Současně se nedomnívám, že je v této souvislosti zcela korektní hovořit o tom, že byl pacient zasažen na nejcennější hodnotě, jíž je lidské zdraví a případně označovat takový nárok za nárok ze ztráty šance na vyléčení. Jde totiž o nárok vyplývající z osobnosti člověka, přičemž zasaženým právním statkem není zdraví, nýbrž jiná složka osobnostního práva. Z tohoto důvodu je rovněž patrné, že i výše peněžité náhrady (pokud vůbec) musí být odlišná než v případě odčinění nemajetkové újmy na zdraví.
Podrobněji k této problematice lze rovněž odkázat na následující článek.
Rozsudek je dostupný zde.