Převoz k pitvě platí zdravotní pojišťovna, nikoli ten, kdo ji indikoval

By | 16/01/2012

V téměř novinářské zkratce by takto bylo lze vyjádřit hlavní zprávu, která vyplývá z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. 51 Co 243/2011. Plný text rozhodnutí zde nalézt zde. Za upozornění děkuji zpravodajskému serveru Novinky.cz.

O co v tomto soudním sporu šlo?

 Skutkový stav

 

Provozovatel pohřební služby se domáhal úhrady nákladů, jež mu vznikly v případech v žalobě specifikovaných v celkové výši 47.278,- Kč, v souvislosti s přepravou lidských pozůstatků z bydliště zemřelých na zdravotní pitvu na oddělení soudní patologie Fakultní nemocnice Ostrava a zpět, s odůvodněním, že předmětnou přepravu provedl na základě příkazu lékařů žalovaného (Územního střediska záchranné služby Moravskoslezského kraje), který však odmítá řádně vyúčtované částky uhradit.

Žalovaný v obraně namítal nedostatek své pasivní věcné legitimace s poukazem na zákonnou povinnost lékaře žalovaného nařídit provedení pitvy a na to, jak prohlídka zemřelého pojištěnce, tak i pitva včetně dopravy k ní, jsou úkony zdravotní péče hrazené povinně z veřejného zdravotního pojištění, zdravotní pojišťovna tak činí přímo vůči pohřebním službám, i když tyto nejsou zdravotnickým zařízením. Přitom smluvní vztah mezi zdravotní pojišťovnou a jiným než zdravotnickým zařízením zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, nevylučuje.

 

Rozhodnutí okresního soudu

 

Okresní soud na základě nesporných tvrzení účastníků a provedeného dokazování vyšel ze zjištění, že žalobce na základě výzev lékařů žalovaného provedl v období měsíců březen až listopad 2007 předmětné přepravy lidských pozůstatků z Třince na pitvu do Fakultní nemocnice Ostrava a zpět, vyúčtoval žalovanému za tuto činnost cenu, kterou žalovaný dobrovolně neuhradil. Soud pak žalovanégo zavázal k zaplacení.

Dovodil při tom mimo jiné, že smluvní vztah v předmětných případech vznikl mezi žalobcem a žalovaným, pokud lékař – zaměstnanec žalovaného nařídil pitvu zemřelých a převoz jejich pozůstatků na pitvu a žalobce byl povinen bezodkladně pozůstatky převzít. Tento vztah pak za použití ust. § 261 odst. 2 obchodního zákoníku posoudil jako platně uzavřenou nepojmenovanou smlouvu dle § 269 odst. 2 obchodního zákoníku při závěru, že předmět smlouvy, tedy převoz lidských pozůstatků na pitvu a zpět, byl sjednán zcela určitě.

 

Rozhodnutí krajského soudu

 

Dle názoru odvolacího soudu (Krajský soud v Ostravě) však v předmětném případě nelze dovodit uzavření platné nepojmenované smlouvy mezi účastníky. Rozhodnutí lékaře žalovaného o provedení pitvy, učiněné při prohlídce mrtvého a spojené s nařízením převozu mrtvého k pitvě dle ustanovení § 3 odst. 2 vyhlášky č. 19/1988 Sb. není objednávkou, tedy projevem vůle uzavřít ve prospěch objednatele či třetí osoby smlouvu o přepravě konkrétních lidských pozůstatků na pitvu a zpět, nýbrž splněním povinnosti stanovené právním předpisem. Stejně tak na straně žalobce jako provozovatele pohřební služby nejde o projev smluvní volnosti, splní-li povinnost dle ustanovení § 7 odst. 1 zák. č. 256/2001 Sb., převzít po výzvě lékaře lidské pozůstatky bez zbytečného odkladu. Není tedy dán oboustranný shodný projev vůle uzavřít o převozu lidských pozůstatků úplatnou smlouvu.

Rovněž předmět závazků obou účastníků nelze mít za dostatečně určený, pokud nedošlo k dohodě o tom, jaký závazek by měl v uvažovaném dvoustranném právním vztahu dle ust. § 269 odst. 2 obchodního zákoníku plnit vůči žalobci žalovaný. Nebylo ani tvrzeno, že by se žalovaný zavázal uhradit za přepravu lidských pozůstatků žalobci náklady na převoz, ať už ve výši žalobcem požadované, či případně v ceně obvyklé.

Z uvedeného se podává závěr, že pro absenci vůle uzavřít smlouvu a pro nedostatek náležitosti smlouvy – určení předmětu závazku žalovaného, k uzavření platné nepojmenované smlouvy mezi účastníky o převozu lidských pozůstatků na pitvu dojít nemohlo a závěr o pasivní věcné legitimace žalovaného ve sporu z nepojmenované smlouvy není proto správný.

Je však bez pochybností, že žalobce, který fakticky předmětnou činnost provedl, činil tak jako podnikatel při své podnikatelské činnosti. Jeho právo na náhradu nákladů a přiměřeného zisku je zakotveno ve shora citovaném ustanovení § 7 odst. 1 písm. d) zák. č. 256/2001 Sb. o pohřebnictví, který však uvedením, že tyto náklady nese ten, v jehož zájmu vznikly, blíže neurčuje subjekt povinný k náhradě takto vzniklých nákladů. Nečiní tak ani ustanovení § 5 citovaného zákona, dle jehož odstavců 1 a 5 je nositelem nákladů spojených s převozem lidských pozůstatků a úkony s tím spojenými, ovšem s výjimkou převozu na pitvu, objednatel pohřbu, popř. příslušná obec.

Podle ustanovení § 13 odst. 1 zák. č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, se ze zdravotního pojištění hradí zdravotní péče poskytnutá pojištěnci, dle § 13 odst. 2 písm. o) cit. zák. pak hrazená zdravotní péče zahrnuje také prohlídku zemřelého pojištěnce a pitvu, včetně dopravy. Rovněž dle ustanovení § 39 cit. zák. zahrnuje hrazená péče i prohlídku zemřelého pojištěnce, pitvu, dopravu k pitvě a dopravu z pitvy do místa, kde k úmrtí došlo, popř. do místa pohřbu.

Podle ustanovení § 17 odst. 1 cit. zák. za účelem zajištění věcného plnění při poskytování zdravotní péče pojištěncům uzavírají Všeobecná zdravotní pojišťovna a ostatní zdravotní pojišťovny smlouvy se zdravotnickými zařízeními o poskytování zdravotní péče. Podle ustanovení § 17 odst. 4 cit. zák. zdravotnická zařízení a další subjekty poskytující hrazenou péči jsou povinny ve vyúčtování zdravotním pojišťovnám uvádět čísla pojištěnců, kterým hrazenou péči poskytly.

Z uvedených předpisů se dle názoru odvolacího soudu podává, že zdravotní péče hrazená z prostředků veřejného zdravotního pojištění zahrnuje mimo jiné též pitvu a dopravu k pitvě a zpět.

Přitom zdravotní pojišťovna může, jak předvídá ustanovení § 17 odst. 4 zák. č. 48/1997 Sb. (zákonodárce použil výrazu „a další subjekty poskytující hrazenou péči“), uzavřít smlouvu i s jiným subjektem, než se zdravotnickým zařízením, při splnění podmínky, že i tento poskytuje onu hrazenou péči. Dále může zdravotní pojišťovna poskytnout úhradu za nutnou a neodkladnou hrazenou péči i tomu subjektu, s nímž nemá uzavřenu smlouvu (srov. § 17 odst. 1 věta třetí cit. zák.). Převoz na pitvu na základě výzvy lékaře dle § 5 vyhlášky č. 19/1988 Sb. provádějícího ohledání, lze pak mít dle názoru odvolacího soudu za „nutnou a neodkladnou zdravotní péčí“ pojištěnci.

Z uvedených závěrů plyne, že není dána povinnost k zaplacení žalobcem požadovaných nákladů na straně žalovaného. Proto odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobu vůči žalovanému v celém rozsahu zamítl pro nedostatek jeho pasivní věcné legitimace ve sporu.

 

Závěrem

 

Rád bych upozornil na dva zajímavé závěry tohoto rozhodnutí odvolacího soudu. První je, že Krajský soud v Ostravě jako další v řadě dospěl k závěru, že skutečnost, že lékař indikuje provedení určitého zdravotního výkonu – zde tedy velmi specifické zdravotní služby v podobě dopravy na pitvu a zpět, nikoli tedy poskytnutí zdravotní péče – neznamená, že si danou službu objednává. Není tedy jejím objednatelem, a tudíž by neměl být (respektive jeho zaměstnavatel – zdravotnické zařízení) tím, kdo bude za provedení této služby platit.

V případě „běžné“ zdravotní péče znamená její indikace pouhé doporučení pacientovi k absolvování indikovaného zdravotního výkonu. Objednatelem indikovaného zdravotního výkonu pak je samotný pacient, který si daný výkon na základě indikace lékaře vyžádá od poskytovatele této zdravotní služby. Je tedy i primárním dlužníkem ve vztahu k ceně poskytnuté zdravotní služby. To může být modifikováno pouze tím, že se jedná o zdravotní péči hrazenou z veřejného zdravotního pojištění, pacient-objednatel je pojištěncem v systému veřejného zdravotního pojištěné a poskytovatel zdravotní služby je smluvním partnerem zdravotní pojišťovny, u které je pacient registrován. Pak je dlužníkem zpravidla zdravotní pojišťovna.

Druhý zajímavý poznatek je aplikace právní normy vyplývající z třetí věty § 17 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, („Smlouvy se nevyžadují při poskytnutí nutné a neodkladné zdravotní péče pojištěnci.“) na dopravu k pitvě a zpět. Mám tedy na mysli závěr, že tato doprava je nutnou a neodkladnou zdravotní péčí.

Tento závěr, soudem nijak blíže neodůvodněný, považuji za velmi sporný. V podstatě lze říct, že se s ním nijak neztotožňuji, a to mimo jiné vzhledem k tomu, co explicitně říká nová právní úprava (viz dále). A to přesto, že považuji obecně za správné, aby převod zemřelého na indikovanou pitvu byl hrazen z veřejných rozpočtů.

Na okraj tohoto druhého závěru jen dodávám, že zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, ve svém definičním § 2 považuje sice „nakládání s tělem zemřelého v rozsahu stanoveném tímto zákonem, včetně převozu těla zemřelého na patologicko-anatomickou pitvu nebo zdravotní pitvu a z patologicko-anatomické pitvy nebo ze zdravotní pitvy prováděné poskytovatelem podle zákona o pohřebnictví“ [§ 2 odst. 2 písm. c)] za zdravotní službu, nikoli však za zdravotní péči [viz § 2 odst. 2 písm. a) ve spojení s § 2 odst. 4].

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.