V poměrně nedávné době projednával Ústavní soud případ (sp. zn. III. ÚS 39/22), v němž se zjednodušeně stěžovatelka domáhala po škůdci náhrady nákladů na výživu, a to za svoji matku, která byla v rozhodné době ve vegetativním stavu.
Skutkové okolnosti případu byly následující: Dne 14. 1. 2019 došlo k dopravní nehodě, při níž byla matka stěžovatelky smrtelně zraněna a až do 19. 1. 2020, kdy zemřela, byla udržována ve vegetativním stavu. V době dopravní nehody byla stěžovatelka odkázána na výživu své matky, která pobírala invalidní důchod. Na výživě stěžovatelky se podílel rovněž její otec.
Stěžovatelka se domáhala náhrady nákladů na výživu pozůstalé podle občanského zákoníku v době, v níž byla její matka ve vegetativním stavu, a to až do smrti matky.
Důležité je v této souvislosti zdůraznit, že: „…invalidní důchod matky stěžovatelky byl v době jejího vegetativního stavu poukazován na účet její matky a z trvalého příkazu měla stěžovatelka zajištěny platby spojené s bydlením. V rozhodné době však nezískala stěžovatelka žádným dostupným způsobem (zřejmě ani skrze opatrovníka) přístup k účtu své matky, a nemohla tak z něj hradit své osobní potřeby.“
Obecné soudy žalobu stěžovatelky zamítly s následujícím odůvodněním: „Soud konstatoval, že sice není absolutně vázán doslovným zněním zákona a může se od něj odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost, ale jeho úkolem není vytvářet nový nárok, který není upraven v zákoně. Nalézací soud provedl výklad § 2966 občanského zákoníku a dospěl k závěru, že jazykový výklad je jasný a nezakládá pochybnosti ani při použití dalších výkladových metod; nejedná se ani o mezeru v právním řádu, o konkurenci interpretačních alternativ normy nebo o problém výkladu pojmů. Dále soud dovodil, že podle judikatury je pro vznik nároku na náhradu nákladů na výživu pozůstalých rozhodující stav v době smrti osoby, od níž se tento nárok odvíjí. Tedy že hmotné právo váže vznik nároku ke stavu v době smrti poškozené a teprve od tohoto dne může být pozůstalému vyplácena renta do budoucna.“
Ústavní soud se s tímto právním posouzením neztotožnil a přiklonil se na stranu stěžovatelky. Zdůraznil při tom ochranu zdraví člověka a rovněž provedl komparaci s německým a rakouským právním řádem.
Z odůvodnění považuji za klíčový zejména bod 25 nálezu Ústavního soudu:
„25. Interpretace rozhodné právní normy (§ 2966 občanského zákoníku) obecnými soudy tak nepoložila dostačený důraz na její hlavní účel, jímž je náhrada nákladů na výživu osobám, jež byly svou výživou na zemřelé osobě ke dni její smrti závislé. Nebyla-li poškozená v důsledku škodné události a zranění při ní utrpěného vůbec schopna poskytovat své dceři výživu (což mohlo trvat i po přechodnou dobu, ale zde se tak stalo trvale se smrtelnými následky), byly obecné soudy oprávněny postavit zjištěný zdravotní stav poškozené naroveň jejímu úmrtí a přiznat pozůstalé nárok na plnění již za dobu od zranění poškozené do její smrti. Takovou interpretaci zákona lze sice označit za provedenou contra verba legem, ale především za souladnou s tím hlavním účelem právní normy, pro nějž byla právní úprava konkrétního nároku, resp. titulu odškodnění přijata. Paralela tohoto řešení vzniklého skutkového a právního stavu s výše popsanou německou právní úpravou neznamená, že by zde soudy měly dotvářet právo s obecnými účinky po vzoru v SRN účinné právní normy. Jde o dílčí výkladové řešení atypické a dosud v rovině soukromoprávního kodexu ani v rovině judikaturní nezohledněné situace.“
Podle mého názoru vzbuzuje rozhodnutí Ústavního soudu poměrně zásadní pochybnosti o jeho systémové správnosti.
Je třeba si uvědomit, k jakému účelu slouží jednotlivé nároky při ublížení na zdraví a usmrcení a jaký je jejich vzájemný vztah, v tomto případě náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při invaliditě) podle § 2963 občanského zákoníku a náhrady nákladů na výživu pozůstalým podle § 2966 občanského zákoníku.
Velmi pregnantně toto shrnuje T. Doležal v komentáři k § 2966 občanského zákoníku (LEGES, ISBN 978-80-7502-199-1, str. 1062-1063):
„Základním předpokladem je usmrcení primárně poškozeného. Pokud by došlo jen k jeho zranění, pak vzniká nárok jen přímo poškozenému (§ 2962 až 2964), nikoli nepřímo poškozeným osobám (výjimku zde představuje § 2965). Poskytnutím náhrady za ztrátu na výdělku, případně za ztrátu na důchodu, je totiž obnoven příjem přímo poškozeného, ze kterého může sám plnit svou vyživovací povinnost.
Došlo-li k ublížení na zdraví, které mělo teprve později (přičitatelným způsobem) za následek smrt poraněné osoby, pak je třeba za období do smrti poraněného nahradit ztrátu na výdělku nebo na důchodu, a poté má místo komentované ustanovení.“ (Tedy § 2966 občanského zákoníku).
Jinými slovy, za života primárně poškozené osoby hradí škůdce náhradu za ztrátu na výdělku (podle § 2963 občanského zákoníku) právě této osobě, která z této náhrady mj. poskytuje případné výživné. Po smrti primárně poškozené osoby se náhrada „přesouvá“ k sekundárně poškozenému, který má přímý nárok od škůdce právě na náhradu nákladů na výživu (§ 2966 občanského zákoníku). Kdyby tomu mělo být tak, jak dovodil Ústavní soud, pak by mohlo dojít k situacím, kdy bude škůdce „výživu“ hradit dvakrát – jednou v rámci náhrady za ztrátu na výdělku primárně poškozeného a podruhé jako náhradu nákladů na výživu pozůstalého (který ale v té době ještě pozůstalým není).
Nadto, Ústavním soudem provedené srovnání s německým a rakouským právem není zcela přiléhavé a korektní.
V posuzovaném případě je třeba si nicméně povšimnout, že problém byl pravděpodobně ukryt někde jinde. A sice, že stěžovatelka (sekundární oběť, pozůstalá) se nemohla fakticky (nikoliv právně) domoci finančních prostředků (invalidního důchodu) své matky z jejího bankovního účtu. Tato skutečnost nemůže dle mého názoru tížit škůdce, který jí nezavdal. Pochybení zde lze spíše spatřovat v postupu opatrovníka matky pozůstalé stěžovatelky.
Nález ústavního soudu je dostupný zde.