Nejvyšší soud posuzoval v rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 3287/2019 ze dne 10. 7. 2020 případ týkající se spoluúčasti poškozeného na způsobené újmě ve vztahu k obsahu mezitímního rozsudku. Konkrétně šlo o nárok sekundárních obětí podle ustanovení § 2959 občanského zákoníku, kdy se na usmrcení primárně poškozeného podílelo jeho vlastní jednání.
Dovolací se stala otázka, zda v řízení o náhradu nemajetkové újmy druhotné oběti zahrnuje základ nároku, o němž je rozhodováno mezitímním rozsudkem, i posouzení spoluúčasti poškozeného na vzniku újmy. Nejvyšší soud dospěl k názoru, že ano:
„Žalobkyně se v projednávané věci jako druhotná oběť domáhá náhrady nemajetkové újmy za usmrcení bratra podle § 2959 o. z. Vyhovět tomuto nároku a poskytnout přeměřené zadostiučinění lze však pouze tehdy, jsou-li splněny základní předpoklady odpovědnosti škůdce za vzniklou újmu, tedy především je-li prokázána škodní událost, vznik újmy a příčinná souvislosti mezi nimi. Vzhledem k dikci § 2918 o. z. je při posouzení základu nároku rovněž třeba zkoumat i otázku spoluúčasti poškozeného na vzniku újmy. I za současné právní úpravy totiž platí, že v rozsahu, v jakém se sám poškozený podílel na způsobení škody (újmy), není dána odpovědnost toho, kdo za škodu odpovídá, a chybí pak jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, a to příčinná souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním škůdce…
Je pravdou, že část dřívější judikatury označovala tzv. spoluzavinění poškozeného za kritérium pro stanovení výše náhrady za nemajetkovou újmu. Byl to však přístup soudů ve sporech o ochranu osobnosti v případech, kdy občanský zákoník účinný do 31. 12. 2013 svou fixní úpravou nároků na náhradu škody na zdraví či při usmrcení nezohledňoval dostatečně rozdíly vyplývající z konkrétních skutkových okolností případu. Protože vyšší částky (nad rámec § 444 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, dále jen „obč. zák.“) byly přiznávány podle úpravy ochrany osobnosti (§ 11 a 13 obč. zák.), která postrádala vymezení podmínek odpovědnosti, musela být případná účast poškozeného na vzniku újmy zohledněna právě až při stanovení výše náhrady (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2535/2013, Soubor C 14144 nebo nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14). V situaci, kdy zákon č. 89/2012 Sb. tuto dvoukolejnost odstranil a nároky pozůstalých jsou nadále komplexně zakotveny v § 2959 o. z., není nutno používat analogii a přesouvat závěr o míře účasti poškozeného na vzniku újmy do úvahy o výši náhrady, kam pojmově nepatří. Pozůstalým ostatně mohou vznikat i majetkové nároky, takže při vydání mezitímního rozsudku je třeba vyjádřit okolnosti uvedené v § 2918 o. z. ve vztahu ke všem uplatněným nárokům.
Lze tedy uzavřít, že v rozsahu, v němž se na vzniku újmy podílel poškozený svým aktivním nebo pasivním jednáním nebo jej způsobila náhoda, jež se mu stala, není dána odpovědnost škůdce, neboť v tomto rozsahu není splněna nezbytná podmínka existence příčinné souvislosti mezi jednáním škůdce a vznikem újmy. Proto je nezbytné existenci i rozsah spoluúčasti poškozeného na vzniku újmy ve smyslu § 2918 o. z. vyřešit již při rozhodování o základu nároku. Má totiž vliv na rozsah odpovědnosti škůdce za vzniklou újmu, tedy základní otázku potřebnou k rozhodnutí o věci. Nejedná se pouze o otázku výše plnění, a proto je nutné otázku spoluzpůsobení újmy poškozeným posoudit v rámci rozhodování mezitímním rozsudkem a vyjádřit ji ve výroku rozsudku procentem či zlomkem, v němž je uplatněný nárok shledán důvodným.“
Rozsudek byl uveřejněn pod číslem 24/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní s touto právní větou: „Při rozhodování o základu nároku na náhradu nemajetkové újmy druhotných obětí podle § 2959 o. z. mezitímním rozsudkem musí být vyřešeny všechny sporné otázky existence všech uplatněných nároků včetně promlčení, solidární povahy plnění při pluralitě účastníků i spoluzpůsobení si újmy poškozeným ve smyslu § 2918 o. z., kromě výše plnění.“
Rozsudek je dostupný zde.