Perimortální oplodnění bez souhlasu zemřelého – ano či ne?

By | 21/04/2014

Jedním z etických a právních problémů, který vyrůstá ve spojení s rozvojem technologií reprodukce, je otázka tzv. perimortálního získání a následnému využití spermatu k oplodnění.  V tomto příspěvku přiblížím několik recentních případů v různých státech a přístup různých judikatur k tomuto problému. Zatímco v některých státech je nutně vyžadován výslovný souhlas osoby (potenciálního otce), která je např. v perzistentě vegetativní stavu, v jiných tento souhlas nemusí být výslovný a v některých dokonce souhlas není vyžadován. O jakou situaci se jedná?

Představme si hypotetickou situaci – mladý muž je sražen autem a upadne do kómatu. Lékař doporučuje na základě dříve vysloveného přání zaznamenaného řádně v zdravotnické dokumentaci neprodlužovat dále marnou léčbu. Nicméně, ještě před tím, než dojde k odpojení od přístrojů, se jeho manželka rozhodne a podá žádost o to, aby od svého manžela získala pohlavní buňky k umělému oplodnění. Je správné této žádosti vyhovět?

V Austrálii Nejvyšší soud Jižní Austrálie rozhodl dne 16.12.2013 o tom, že žena  může k početí použít spermie svého zemřelého manžela, které získala bez jeho souhlasu, byť v centrální Austrálii, kde to legislativa umožňuje. (http://www.austlii.edu.au/au/cases/sa/SASC/2013/196.html) Tomuto rozhodnutí předcházelo rozhodnutí, ve kterém bylo této ženě dovoleno získat medicínskou cestou sperma od svého muže, který se nacházel v kómatu, byť k tomu nedal výslovný souhlas – nicméně na základě výpovědí svědků soud přisvědčil rozhodnutí o tom, jak tento muž chtěl mít rodinu. (http://www.austlii.edu.au/au/cases/sa/SASC/2012/177.html)

V Anglii byl v několika případech řešen obdobný případ – jedním z prvních případů je případ Diane Betty, ve kterém opět nebyl manželem, který upadl do kómatu, udělen výslovný souhlas, nicméně paní Betty v řízení o užití pohlavních buněk svého manžela uspěla. Poněkud odlišná situace nastala u anglického Nejvyššího soudu, který řešil případ paní Elisabeth Warren. Její manžel sám pro případné umělé oplodnění své manželky daroval sperma před podstoupení léčebné radioterapie. Nicméně podle anglické legislativy mohou být gamety uloženy jen po určitou dobu, v případě paní Warren do roku 2015. Soud nakonec rozhodl o prodloužení této lhůty.

Obdobný případ se odehrál i v USA, ve státě Texas v roce 2009 – tentokrát byla ovšem žadatelkou matka 21-letého Texasana, který utrpěl mozkovou smrt. V tomto případě bylo matce umožněno dokonce posmrtné získání spermií na základě toho, že byla určena jako jeho zástupce pro případ rozhodování o postupu léčby, pokud toho dotyčný nebude sám schopen. Podobný případ byl řešen i v tomto roce a i tentokrát bylo matce vyhověno. V roce 2011 pak došlo v Izraeli k  případu, kdy premortálním dárcem gamet byla 17-letá žena, přičemž o vajíčka požádala její rodiče. Soud rozhodl ve prospěch rodiny a umožnil tak zamrazit vajíčka této zemřelé dívky. Naopak negativně se k případům postavily soudy v Itálii.

Nicméně na základě těchto rozhodnutí došlo k široké etické diskusi o vhodnosti využití postmortálního, eventuálně perimortálního odběru pohlavních buněk a jejich následné aplikaci. Speciálně se jím zabývalo např. číslo Hasting Center Report z únoru 2014. Bioetička Annie Auden v něm doporučuje, aby náhradní rozhodování za pacienta v takovém případě nebylo umožněno a posmrtná nebo perimortální získávání spermií bylo činěno pouze v případě výslovného předem vysloveného přání pacienta (AUDEN, A., Last Chance at Granchildren: A Request for Perimortem Sperm Harvesting. Hastings Center Report, s. 14, vol. 44, No. 1, Jan-Feb 2014).

Jaká je argumentace obou stran? Na jedné straně bývá zdůrazňováno, že zatímco u jiných zásahů do fyzické integrity je vyžadován informovaný souhlas nebo je nutné vycházet z autonomie pacienta a jeho dříve vyslovených přání, v tomto případě rozhoduje náhradně o tomto osobu jiná osoba, byť například určená jako surogátní rozhodce o zdravotních výkonech v případě pacientovi nezpůsobilosti (typicky v anglo-americkém systému). Namítá se také, že o vzniku nové bytosti by měli rozhodovat pouze rodiče, nikoliv jiné osoby. Také bývá namítána nepřirozenost takového početí – taková námitka ovšem neobstojí v okamžiku, kdy je asistovaná reprodukce běžně akceptována. Početí bez souhlasu dotyčné osoby tak zejména akcentuje na konflikt autonomie jednoho z rodičů a práva na rodinu druhé osoby, nicméně často o přímý konflikt nepůjde, protože zemřelý rodič by např. rád měl vlastní děti a hypoteticky by možná z úkonem souhlasil. I z tohoto důvodu praxe ve velké většině odhlíží od výslovného souhlasu, ale snaží se rekapitulovat pacientův životní plán a zkoumat, zda početí by bylo v jeho zájmu či nikoliv. Taková odhalování myšlenkových procesů však mohou být více než komplikovaná.

2 thoughts on “Perimortální oplodnění bez souhlasu zemřelého – ano či ne?

    1. Adam Doležal Post author

      V současné době to neumožňuje zákon č. 373/2011 o specifických zdravotních službách. Konkrétně ustanovení § 3, kde se v odst. 4) uvádí, že pro umělé oplodnění ženy lze použít spermie získané od muže, který se ženou podstupuje léčbu neplodnosti společně. Podobně z odstavce 1 téhož ustanovení vyplývá, že asistovaná reprodukce se používá pouze pro účely ze zdravotních potížích při léčbě neplodnosti muže nebo ženy nebo pokud jde o potřebu časného genetického vyšetření lidského embrya, je-li zdraví budoucího dítěte ohroženo z důvodů vyjmenovaných v zákoně.
      Ani jedna situace nedopadá na uvedený případ.

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.