V recentním nálezu IV. ÚS 774/18 ze dne 27. února 2019 se Ústavní soud zastal pacientky, která postupně podstoupila velké množství operačních zákroků, a to ve věci promlčení jí požadované náhrady újmy na zdraví (ztížení společenského uplatnění). Předmětem řízení byla mj. otázka okamžiku počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty nároku na náhradu újmy na zdraví pacientky, tedy její vědomost o vzniku újmy odvislá od ustálení zdravotního stavu.
Skutkové okolnosti případu byly následující: Pacientka se u poskytovatele zdravotních služeb podrobila operativnímu odstranění štítné žlázy, přičemž z důvodu pooperační dušnosti a krvácení se stejného dne podrobila další, revizní operaci. Negativním důsledkem těchto operací (provedených non lege artis) byla oboustranná obrna hlasivek kvůli poškození funkce obou dolních hrtanových nervů. Zdravotní stav pacientky si nakonec vyžádal celkem 11 operačních zákroků, první byl proveden v roce 2005 a poslední v roce 2009. Žalobu na náhradu újmy pacientka podala v roce 2011.
Obecné soudy, včetně Nejvyššího, dospěli k závěru, že nárok pacientky je promlčen, jelikož k objektivnímu ustálení zdravotního stavu došlo již v roce 2007, tedy nikoliv po posledním operačním zákroku provedeném v roce 2009. Nejvyšší soud dovolání pacientky jako nepřípustné odmítl: „…Počátek běhu tzv. subjektivní dvouleté promlčecí doby se váže k okamžiku, kdy se poškozený o vzniklé škodě dozvěděl – což se stane zpravidla tehdy, když se po léčení jeho zdravotní stav natolik ustálí, že jej lze objektivně zhodnotit. Stěžovatelčin zdravotní stav byl ustálen nejpozději na počátku roku 2007, a proto je její právo uplatněné až v roce 2011 promlčeno.“
Ústavní soud se však pacientky zastal a dovodil, že pacientka mohla mít vědomost o ustálení zdravotního stavu teprve po finálním ukončení léčby (poslední operaci) nebo tehdy, kdy se na ustálení zdravotního stavu jednoznačně shodli lékaři a současně o tom podali pacientce jasnou informaci. Svůj závěr odůvodnil Ústavní soud takto: „Podstoupí-li „obyčejný“ pacient (laik) celkem 10 operačních zákroků v návaznosti na nezdařenou operaci štítné žlázy, jeho zdravotní stav je proměnný, je lékařem informován o náznaku aktivity jedné z postižených hlasivek před zákrokem v lednu 2007 a na počátku roku 2009 absolvuje poslední z operačních výkonů, nelze dospět k závěru o subjektivním a nepochybném vědomí poškozeného o ustálenosti zdravotního stavu již v roce 2007…
Je třeba si uvědomit, že pacient – medicínský laik – se v podobných situacích nachází v psychickém stavu, v němž od něj nelze důvodně požadovat, aby setrvale zkoumal otázku ustálení svého zdravotního stavu. Pacient se upíná k tomu, že jeho zdravotní stav není dobrý (což nepochybně platí tehdy, je-li třeba více než deseti operačních zákroků), i k naději, že se zlepší. Nelze spravedlivě žádat od poškozeného pacienta, aby ještě v průběhu neukončené léčby průběžně vyhodnocoval, zda je jeho zdravotní stav ustálen, nejsou-li schopni shodnout se na této skutečnosti zcela ani odborníci (znalci), neboť má „jiné starosti“, a aby v pochybnostech podával žalobu o náhradu škody. Naopak platí, a zejména ve sporech o náhradu škody na zdraví (odčinění újmy na zdraví), že „v pochybnostech je třeba postupovat ve prospěch poškozeného pacienta“, přestože i v těchto případech jde o kontradiktorní sporné řízení, a také zde platí zásada, že práva náleží bdělým. Přeci jen – je podstatný rozdíl mezi účastníkem řízení o náhradu škody na zdraví, který žije v obavách o své zdraví, a někdy i život, a účastníkem „běžného“ sporného řízení vedeného například v souvislosti s nezaplacením dluhu z kupní smlouvy. Stěžovatelka, na kterou lze důvodně pohlížet jako na „slabší stranu právního vztahu“ nebyla povinna v různých etapách svého dlouholetého léčení pravidelně vyhodnocovat, zda je její zdravotní stav ustálen, či nikoliv…“
Závěrem je třeba zdůraznit, že Ústavní soud se v posuzované věci jasně vyjádřil, že pacient je vůči poskytovateli zdravotních služeb slabší stranou právního vztahu a že při uplatňování práva na náhradu újmy na zdraví vůči poskytovateli je v pochybnostech třeba postupovat ve prospěch pacienta, a to navíc při zohlednění jeho tíživé situace vyplývající z utrpěné újmy. Budou obecné soudy respektovat uvedené závěry například i při prokazování příčinné souvislosti v tomto typu sporů?