Očkování by mělo být ve společnosti povinné. Bez výjimek

By | 05/10/2019

Očkování je celosvětově jedním z nejúčinnějších a finančně nejefektivnějších lékařských zákroků. Jeho zavedení zachránilo desítky milionů životů, ušetřilo obrovské utrpení a některých chorob, například neštovic, oficiálně prohlášených za vymýcené v roce 1980, zbavilo zcela.

Už jen skutečnost, že se tato vážná choroba na světě prakticky nevyskytuje, znamená desítky milionů zachráněných životů. V době očkovací kampaně stálo toto opatření několik desítek milionů dolarů ročně, náklady na karanténu a léčbu neštovic by se však pohybovaly ve stovkách milionů dolarů.

Američtí imunologové Jeffrey B. Ulmer a Margaert A. Liuová ve svém článku o etice očkování v časopise Nature uvádějí, že okolo roku 2002 umíralo každou minutu šest dětí na následky preventabilních chorob a každý den čtyři až osm tisíc lidí na následky chorob, jimž lze očkováním zabránit. Jen na spalničky, které se díky klesající proočkovanosti opět dostávají do popředí zájmu, umíralo téměř milion dětí ročně, zatímco v roce 1974, před zavedením Rozšířeného programu imunizace, osm milionů.

Díky očkování klesl celosvětově počet úmrtí na spalničky z 550 100 v roce 2000 na 89 780 v roce 2016. V USA se po zavedení očkování snížila dětská úmrtnost o 90 až 100 procent a v České republice od zavedení (dětská obrna v roce 1958, tetanus 1952, záškrt 1946, dávivý kašel 1958, spalničky 1969, příušnice 1985, zarděnky 1982, tuberkulóza 1953) zachránilo více než milion lidských životů.

Kolektivní imunita

Očkování představuje poměrně levnou a nesmírně efektivní metodu prevence před smrtelnými a vážnými onemocněními. Jeho cílem je stav, jemuž odborníci říkají kolektivní imunita, tedy kdy je díky vysoké proočkovanosti – procentu lidí očkovaných proti nějaké chorobě – malá pravděpodobnost, že se choroboplodný zárodek (virus či bakterie) rozšíří na celou populaci či její část (epidemie).

U každé choroby může být požadovaná různá proočkovanost, například v případě spalniček, jedné z nejvíce nakažlivých chorob, je 95 procent, v České republice (a nejen v ní) má však proočkovanost klesající tendenci a pohybuje se okolo 90 procent. To může být podle odborníka na očkování Romana Prymuly důvod, proč se v současnosti zvyšuje výskyt této nebezpečné choroby.

Kolektivní imunita představuje důležité dobro nejen pro jednotlivce (je-li proočkovanost populace dostatečná, je jen malá možnost nákazy jednou z chorob, proti nimž se očkuje), ale i pro společnost, protože výrazně snižuje šanci, že se v ní nemoc bude šířit. Lze tedy říct, že kolektivní imunita je obecným dobrem, tedy stavem společnosti, jenž jejím členům umožňuje dobrý a prosperující život.

Obecné dobro

Pro obecné dobro je specifické, že zájem na něm mají všichni členové společnosti, ať si jej přiznávají, či nikoli. Jedním z důležitých obecných dober – podmínek dobré koexistence lidí – je například respekt k lidským právům. Každý má zájem, aby byla respektována, a hlásí se k němu explicitně či implicitně. Někdo může tvrdit, že ho společnost a práva spojená s povinnostmi nezajímají, navzdory tomu očekává, že se k němu ostatní lidé budou nějakým způsobem chovat.

Již jen předpokladem, že chování druhých má limity (nikdo nás nesmí napadnout, okrást či zavraždit), přistupujeme k tomu, že jeden z aspektů obecného dobra – respekt k lidským právům – je v našem zájmu, a tím také ostatních. Jinými slovy, dimenze obecného dobra je nevytěsnitelná. Kdybychom se chtěli podílu na obecném dobru vzdát, museli bychom žít v izolaci od zbytku společnosti a nic od ní neočekávat, například ani to, že naši izolaci bude respektovat.

Právě fakt, že kolektivní imunita není pouze medicínskou záležitostí, ale zahrnuje i neodlučitelnou a nevytěsnitelnou morální dimenzi, poskytuje dobré důvody, abychom ustavení (pokud ještě neexistuje) či udržování tohoto obecného dobra vynucovali, a to i za cenu, že se někdy dostaneme do rozporu s důležitými liberálními hodnotami, jako je respekt k autonomii lidí, kteří by jinak měli mít právo určovat si hodnoty vlastního života a ve shodě s nimi myslet, rozhodovat se a žít.

Nepodložené pochybnosti

V České republice a mnoha dalších západních zemích přispěla efektivita očkování k ochraně proti řadě nemocí, jež jinde ve světě zatím zabíjejí miliony lidí. A paradoxně i k tomu, že ztrácíme ze zřetele obrovský prospěch, který jako jedinci a společnost z očkování máme. Přitom stále více lidí ochotně a iracionálně naslouchá pochybovačům, kteří popírají efektivitu očkování nebo dokonce tvrdí, že může způsobit vážné choroby a postižení, například autismus.

Jak ukazují výzkumy, jsou tyto pochybnosti nepodložené a jen se vezou na vlně narůstající iracionality moderní společnosti. Nechci tím říct, že je očkování zcela bez rizik – jde o lékařský zákrok a prakticky každý nějaká nese –, jsou však jiného druhu (očkování nezpůsobuje autismus) a výrazně nižší, než si mnozí odpůrci očkování myslí.

Drtivá většina nežádoucích účinků očkování je mírná a přechodná. Světová zdravotnická organizace například u očkování proti spalničkám uvádí, že s vážnějšími vedlejšími účinky očkování se sice lze setkat, nezpůsobuje je však vakcína, ale nedodržení stanoveného postupu nakládání s ní a její aplikace. Lze však považovat za prokázané, že vakcinace proti spalničkám nevede k žádným trvalým neurologickým problémům a nezpůsobuje odpůrci očkování zmiňovaný autismus.


Proočkovanost

Kolektivní imunita je obecným dobrem v zájmu všech členů společnosti, ať očkování přijímají, či odmítají. Jakým způsobem dosáhnout, že ve společnosti obecné dobro existuje, jinými slovy, proočkovanost proti všem příslušným chorobám je dostatečná? V liberální společnosti bychom se měli řídit pravidlem minimálního zásahu do lidských svobod vůči stanovenému a morálnímu cíli. Tato formulace může znít abstraktně, ale její základní myšlenka je jednoduchá.


Určitá míra proočkovanosti (u spalniček 95 procent) představuje obecné dobro, je tedy v zájmu všech členů společnosti a představuje cíl, jehož je nezbytné (morálně správné a povinné) dosáhnout, podobně jako je nezbytné zajistit nastavení společnosti, které respektuje práva všech jejích členů. Tohoto cíle je teoreticky možné dosáhnout více způsoby, jež lze seřadit podle míry závažnosti zásahu do svobody žít vlastní životy ve shodě s cíli a hodnotami.

Nejmenším zásahem – prakticky nulovým – je dobrá informační kampaň ve prospěch očkování, která přesvědčí rodiče, že očkování je nezbytné, prospěšné pro jejich potomky a celou společnost, a nebude zatajovat, že očkování jako každý lékařský zákrok nějaká, byť minimální, rizika zahrnuje. Pokud se taková kampaň ukáže neúspěšná, lze sáhnout k závažnějším opatřením, například k zákazu přijímání neočkovaných dětí do jeslí a školek či pokutám.

Nebudeme-li úspěšní v žádné z těchto eticky oprávněných činností, zůstává jediná možnost – povinné očkování pro všechny, včetně efektivního nástroje jeho vynucování. Lze však v etické rovině ospravedlnit takový zásah do autonomie lidí a jejich práva rozhodovat, co je a není pro jejich potomky dobré?


Zásah státu

Máme dobré, dokonce přesvědčivé morální důvody vynucovat očkování u všech, koho z něho nevylučují objektivní důvody, například alergie na některou složku vakcín či choroba. Abych byl přesný, očkování by mělo být povinné pro všechny a výhrada svědomí by se v tomto případě uplatňovat neměla. Tento názor je kontroverzní, tím však nikoli pochybný či dokonce mylný, pouze může vzbuzovat silné emoce a radikální odpor. Na jeho platnosti to však nic nemění.


V odpovědi na otázku, proč by mělo být očkování povinné, se opřu o práci oxfordského etika Alberta Giubiliniho The Ethics of Vaccination(Etika očkování). První důvod je prostý. Asi se shodneme, že stát by neměl zasahovat do života svých občanů, pokud k tomu nemá dobré důvody založené třeba na tom, že někomu působíme či můžeme způsobit újmu. Neměl by tedy rozhodovat, jaké si zvolíme povolání, může a měl by zasahovat do toho, co smíme a nesmíme svým jednáním, či nejednáním způsobit druhým lidem.

Klesá-li proočkovanost, protože stále více lidí podléhá iracionálním představám o očkování a zapomíná, jaký obrovský prospěch přinášelo a stále přináší, potom by měl stát zasáhnout, aby kolektivní imunita zůstala zachována a choroby se nešířily. Pokud to neudělá, dovolí, aby určitá skupina lidí ubližovala, byť nepřímo, sobě i ostatním.


Náboženské důvody

Odpůrci očkování mohou namítnout, že pokud je jich málo, jejich rozhodnutí nenechat své děti očkovat kolektivní imunitu neohrozí a nikomu neubliží. Problémem je, že proočkovanost populace musí být poměrně vysoká, u některých chorob třeba 95 procent. Ve zbývajících pěti procentech se skrývají ti, kteří očkováni být nemohou (ze zdravotních důvodů), takže odpíračů, kterým by stát dovolil děti neočkovat, tak moc být nemůže.


Z toho také vyplývá, že by stát musel pečlivě rozhodovat, komu umožní očkování se vyhnout a komu ne. Jaká ale zvolí kritéria? Náboženská? Náboženství je pro mnoho lidí důležitou součástí života, dává mu smysl, přesah, zasazuje ho do hodnotové dimenze, může přispívat k tomu, že se na světě žije lépe. Náboženské důvody – nakolik jsou náboženské – však nemají ve veřejné sféře žádnou zvláštní autoritu či privilegium a je třeba je posuzovat podle moderní vědy a předsudky nezatíženého rozumu.

Lidé mohou mít důvody navštěvovat chrám zasvěcený jejich bohu/bohům, pravidelně se modlit, ve stanovené dny se postit či se řídit morálním kodexem, jenž v některých aspektech může připadat zvláštní (někteří věřící si například způsobují bolest, aby „umrtvili“ své tělo vůči hříchům či si připomínali utrpení Krista) nebo nesprávný (odmítání moderních metod antikoncepce), dokud však zůstávají privátní a vážně nezasahují do života ostatních členů společnosti, je třeba je tolerovat, což moderní společnost činí.


Dopad na celou společnost

Pokud však věřící začnou své důvody předkládat jako veřejné a závazné nejen pro ně, ale i pro celou společnost, nebo mají-li vážné dopady i na zbytek společnosti, nejsou už jen soukromé. Lze tedy tolerovat, když někdo z náboženských důvodů odmítá nějaký lékařský zákrok. Již „malá společnost“, jako je rodina, klade důraz na objektivní důvody spojené s konceptem dobrého života v jeho mnohavrstevné dimenzi (zdraví, psychická pohoda apod.) a nedovolí, aby rodiče rozhodovali o svých dětech způsobem, který by jim způsobil vážnou újmu.


Analogicky lze usuzovat o očkování. Pokud ho někdo odmítá z náboženských důvodů, je ve hře několik důležitých faktorů, jež je třeba vzít v úvahu. Prvním je opodstatněnost odmítání na základě objektivních rizik. Náboženství není autoritou v moderním lékařství, imunologii ani epidemiologii, v rovině poznání a jeho racionálnosti proto skutečnost, že někdo očkování odmítá, nemá žádnou váhu – náboženské důvody proti očkování jsou nepravdivé, nepodložené a iracionální.

Navíc platí, že rozhodnutí očkovat, či neočkovat má dopady na celou společnost, protože pokud klesne její proočkovanost, jako je tomu dnes v případě spalniček, ohroženi nejsou pouze ti, kteří očkováni nejsou, ale i ostatní. Společnost jako celek, jinými slovy, stát, má v takovém případě právo, a dokonce povinnost trvat na tom, aby důvody k odmítání očkování nebyly posuzovány na základě práva na vlastní názor, ale moderních vědeckých poznatků a nestranného zhodnocení rizik.

Věřící svá práva neztrácejí, v mnoha dalších oblastech života mohou zastávat názory, jaké chtějí, i kdyby byly sebezvláštnější a zcela odtržené od současných vědeckých poznatků. V tomto případě však do hry legitimně vstupuje nárok společnosti na obecné dobro kolektivní imunity, který převažuje právo jednat podle svých náboženských přesvědčení.


Chybné očekávání

Mou argumentaci může přiblížit následující extrémní příklad. Zastánci nějakého náboženství si mohou myslet, že ostatní věřící či ateisté žijí nemorálně, dokonce že jejich postoje a životní styl urážejí jejich náboženství a boha, nemohou však vyjít do ulic a zabíjet ostatní lidi. Analogicky si mohou někteří věřící myslet, že očkování je v rozporu s jejich vírou, nemohou však od společnosti očekávat, že bude tolerovat jejich neochotu očkovat vlastní potomky, a tím ohrožovat nejen svou rodinu, ale i ostatní lidi a společnost.


Měli bychom výjimky z očkování umožnit, protože rodiče četli některý z vědecky nepodložených článků o rizicích očkování na internetu, a domnívají se, že očkování není v zájmu jejich potomků? Stejně jako v případě náboženství, i zde může intuice svádět k závěru, že bychom měli respektovat názor rodičů. Nemají snad právo udělat si na očkování vlastní názor? Není blaho jejich dětí prvotním záměrem a rodičovskou povinností?

Pokud někdo věří spíše astrologii než astronomii, namísto chemoterapie volí bylinky a další podivné „zaručené“ léčby z internetu, namísto léků polyká homeopatika, která nemají žádný léčebný účinek, léčí své neduhy právě populární bazénovou chemií v kapkách, odmítá teorii evoluce a hrdě se hlásí k názoru, že současní vědci jsou hloupí, podplacení či zcela pomýlení, věří v placatou zemi, astrální síly, léčivé účinky minerálů či očistné účinky pití vlastní moči, má na své názory právo, třebaže jsou iracionální a škodlivé.


Veřejné hodnocení a revize

Jiná situace nastává, rozhodujeme-li za druhé (v případě očkování rozhodují rodiče za děti) nebo důsledky rozhodnutí dopadají na druhé. Očkování má soukromou i veřejnou dimenzi – soukromou, protože se týká nás samotných, našich životů a zdraví, veřejnou, protože dostatečná proočkovanost je podmínkou kolektivní imunity. Pokud rodiče rozhodují za druhé, nemají již právo řídit se libovolným názorem či ideologií, měli by a ve vážnějších případech dokonce musejí respektovat zdravý fyzický, psychický a sociální vývoj svých potomků.

Očkování je pro jejich potomky důležité, protože je chrání před vážnými chorobami a jejich následky. Rozhodování, zda očkovat či neočkovat, již proto není pouze jejich právem a kompetencí, ale musí se opírat o objektivní a vědecky podložené důvody. Jinými slovy, rodiče mají morální povinnost rozhodovat ve vážných otázkách, jako je zdraví jejich dětí, na základě racionálních, objektivních, odborně podložených a neideologických důvodů.

Tuto morální povinnost posiluje fakt, jenž je jádrem mých úvah – když se rodiče rozhodují, zda očkovat, či neočkovat své děti, nerozhodují pouze o jejich dobru, ale i o existenci a uchování obecného dobra kolektivní imunity. Jejich volba tedy podléhá veřejnému hodnocení a případné revizi ze dvou důvodů.

Nerozhodují o svém dobrém a kvalitním životě, ale o rizicích zdraví či nemoci někoho druhého, vlastních dětí. Nerozhodují pouze o dobru svých potomků, ale i o existenci takových podmínek ve společnosti, které brání šíření nebezpečných onemocnění se závažnými důsledky. Dělají-li si názor na svět namísto z kvalitních učebnic a odborných publikací, nechovají se racionálně, ale nemusejí nikomu ubližovat.

Pokud však své hodnocení lékařských zákroků, jako je očkování, opírají o nepodložené informace šířené po internetu či v podivných brožurách či dokonce knihách, ignorují poznatky moderní vědy a sedají na lep šarlatánům, potom má společnost právo chránit své členy i sebe samotnou a očkování bez výjimek vynucovat.


Morálně ospravedlnitelné omezení

Můžeme si myslet, že jde o zásah do lidské svobody. Nezapomínejme však na dvě věci. První je, že koexistence lidí ve společnosti je ekvivalentní omezování svobody, pokud ji budeme nerozlišeně chápat jako možnost dělat si, co chceme. Nemůžeme chodit po ulici a kopat do lidí, rozbíjet okna, brát si cizí majetek. Fyzicky to možné je, ale kontury naší existence s dalšími členy společnosti jsou určeny řadou omezení, přičemž některá jsou morální, jiná právní povahy.


Budeme-li je chápat jako omezení imaginární absolutní svobody, máme částečně pravdu, ale toto vzdání se svobody „dělat si co chci“ je vykoupeno důležitějšími hodnotami mírové koexistence lidí ve společnosti, díky níž jsou naše životy klidnější, pokojnější, bezpečnější a lepší.

Na povinné očkování bychom se také mohli dívat jako na omezení svobody rozhodovat o svém životě a blízkých, které je však morálně ospravedlněné obecným dobrem kolektivní imunity, vymýcením mnoha smrtelných chorob, a tím nastavení podmínek, za nichž jsou naše životy bezpečnější a zdravější.

Nezapomínejme také na kontext očkování – ve světě dosud umírají ročně miliony lidí na následky chorob, jichž se v České republice bát nemusíme. Jen v ČR podle odhadů odborníků očkování zachránilo za svou existenci více než milion lidských životů. Tyto faktory jsou morálně relevantní a natolik závažné, že ospravedlňují požadavek na povinné očkování bez výjimek.


Podíl všech

Existuje další přesvědčivý důvod, proč by očkování mělo být povinné. Kolektivní imunita je důležitým obecným dobrem, na němž se podílejí všichni obyvatelé státu bez ohledu na to, co si o očkování myslí, dokonce i bez ohledu na to, zda jsou, či nejsou ochotní k tomuto dobru nějakým způsobem přispět.

Představme si, že v parku roste krásný trávník a je na něm cedulka „Zákaz chození po trávníku“. Naprostá většina lidí zákaz respektuje, protože si uvědomuje hodnotu, již zelený trávník představuje, a chápe, že kdyby zákaz neposlechli, zničili by jej, čímž by uškodili sobě i ostatním (uvědomují si, že pěkný trávník v parku je pro ně dobrý).


Kdyby si nějaký člověk, říkejme mu Adam, pomyslel, že trávník je krásný a že je fajn, že je ve městě trochu zeleně, a bude-li po něm šlapat jen on, nic se nestane, asi bychom jeho uvažování neschvalovali, i když má v jistém smyslu pravdu. Trávníku by se opravdu nic nestalo.

Důležité je, že by Adam svým jednáním nerespektoval hodnotu, kterou trávník vyjadřuje, a především by se zachoval neférově, protože by chtěl mít z trávníku prospěch – očekával by, že ostatní zákaz zachovávat budou, pro sebe by si však neoprávněně nárokoval výjimku. I kdyby tedy byla pravda, že by Adam trávníku neublížil, nebylo by správné, aby po něm chodil.

Nebo jiný příklad, kdy je Adam zlodějem, který nerespektuje majetek ostatních. Jeho jednání je nesprávné z více důvodu, přičemž jedním je, že i když odmítá respektovat majetek druhých, očekává, že druzí jeho majetek respektovat budou, i kdyby toto jeho očekávání bylo jen nevyslovené, implicitně přítomné v jeho jednání a očekávání od svých spoluobčanů. Adam se chová nefér, protože těží ze stavu společnosti (respekt k soukromému majetku), který svým jednáním odmítá respektovat a udržovat.


Neférové chování

V případě kolektivní imunity a odpíračů očkování je situace podobná, máme však ještě silnější důvody než při šlapání po trávníku si myslet, že jednání těchto lidí je nesprávné a neférové. Očkování sice nezpůsobuje autismus ani jiné vážné problémy a následky, není však zcela bez rizika (byť nepatrného, zejména ve srovnání s prospěchem s ním spojeným). Pokud ho někdo odmítá, podílí se na všech benefitech spojených s kolektivní imunitou, ale nechce nést stejná rizika jako ostatní.

Jeho postoj je ještě méně férový než v případě trávníku. Adam sice zneužívá rozhodnutí ostatních zachovat si pěkný trávník, ve hře však nejsou žádná rizika pro něho ani pro ty, kteří chodí po cestě. V případě očkování však malá rizika existují a jeho odpírači je odmítají nést společně s ostatními, ačkoliv – opět společně s ostatními – mají z kolektivní imunity nemalý prospěch. Právě proto, odmítají-li dobrovolné očkování, má společnost právo je k tomu donutit a u povinného očkování nepřipouštět žádné výjimky.


V diskusi o etickém ospravedlnění povinného očkování v ČR bychom neměli zapomínat, že řada chorob, jež zabíjely a zabíjejí milióny lidí ročně, u nás díky očkování neexistuje. Tento stav, toto společné dobro, z nějž mají prospěch zastánci i odpůrci očkování, není samozřejmostí a je třeba ho chránit a udržovat.

Nejlepší péče o toto dobro, která minimálně zasahuje do autonomie žít ve shodě s vlastními hodnotami, by byla informační kampaň, jež by umožnila pochopit důležitost očkování a zařadit si dobrou proočkovanost české společnosti mezi cíle. Pokud však mírnější způsoby selhávají a proočkovanost neustále klesá, nezbývá, než přijmout opatření nejvážnější a očkování vynucovat.

Odpůrci očkování odmítají nést stejná rizika jako ostatní, současně však z něj mají nemalý prospěch, což není fér. Nelze jen brát a nic nedávat, nelze těžit z bezpečí zaručeného dobrou proočkovaností populace a odmítat nést s ostatními rizika očkování.

 

Napsat komentář