Nedávno bylo publikováno rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3470/2019, ze dne 9. 6. 2021, které se vyjádřilo k problematice vázanosti civilního soudu rozhodnutími vydanými v trestním řízení a k okolnostem vylučujícím protiprávnost – nutné obraně.
Podstatná pasáž z tohoto rozhodnutí zní:
„V projednávané věci jsou splněny všechny shora uvedené základní předpoklady pro závěr, že žalovaný jednal v nutné obraně. Ze skutkových zjištění vyplývá, že žalobce konflikt s N. K. vyvolal, vulgárními výrazy s poukazem na její romský původ jí nadával a posléze za těchto verbálních útoků se těsně k ní přiblížil s lopatou v ruce a druhou rukou se napřahoval k ráně. Takové jednání je jednáním protiprávním, neboť se dotýká důstojnosti napadené osoby a hrozilo poškození jejího zdraví. Jako zavrženíhodné hodnotily jednání žalobce i orgány činné v trestním řízení a posléze i soud vzhledem k předběžné právní kvalifikaci přečinu, z něhož byl žalovaný obviněn. Jestliže stál žalobce těsně před N. K., napřahoval se pravou rukou, přičemž v levé ruce držel lopatu (možnou zbraň), lze dovodit, že jí bezprostředně hrozila újma na zdraví napadením ze strany žalobce. V této situaci žalobce ve snaze zabránit fyzickému napadení N. K. žalobce odstrčil tak, že upadl na svou levou ruku, kterou si tím zlomil, čímž došlo k újmě na jeho zdraví.
Skutečnost, že žalovaný žalobce od N. K. odstrčil úderem rukou do pravého ramene nelze za daných okolností považovat za útok zcela zjevně nepřiměřený popsané situaci. Jednání žalobce v žalovaném důvodně vyvolalo obavu, že N. K. fyzicky napadne, a to tím spíš, že jako jeho nadřízený věděl, že žalobce je na pracovišti znám svou agresivitou. Subjektivně se proto jednání žalobce muselo žalovanému jevit jako bezprostředně ohrožující N. K. a odstrčení žalobce, byť šlo o osobu vyššího věku, odpovídalo dané, žalobcem vyhrocené, situaci. Jinak řečeno, nebylo pravděpodobné, že jiný způsob zásahu by napadenou účinně ochránil.
Lze proto uzavřít, že žalovaný způsobil žalobci újmu na zdraví, když od N. K. odvracel bezprostředně hrozící protiprávní útok, a proto není podle § 2905 o. z. povinen žalobci újmu na zdraví nahradit.
Tomuto závěru nebrání skutečnost, že proti žalovanému bylo vedeno trestní stíhání pro přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky (§ 146a odst. 1 tr. zák.), jež skončilo podmíněným zastavením. Jak bylo již uvedeno, rozhodnutím o podmíněném zastavení trestního stíhání není soud v občanskoprávním řízení vázán, pouze z něj vychází (§ 135 o. s ř.). Skutkové závěry, z nichž vycházely soudy nižších stupňů a jež podle § 241 odst. 1 o. s. ř. nepodléhají dovolacímu přezkumu, se zcela opírají o popis skutku v usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání žalovaného (k němuž se doznal). Závěr o právní kvalifikaci tohoto skutku podle trestního zákona je pak závěrem předběžným, který v případě, že by nedošlo k tzv. odklonu (podmíněnému zastavení trestního stíhání), by mohl být v dalším řízení změněn.
Odpověď na dovolatelem položenou právní otázku je tedy kladná. Způsobil-li škůdce poškozenému újmu na zdraví jednáním, které je nutnou obranou ve smyslu § 2905 o. z., není povinen k náhradě újmy, přestože proti němu bylo pro totožný skutek vedeno trestní stíhání, jež skončilo podmíněným zastavením.“