Lze pomoci trpícímu člověku prostřednictvím euthanasie?

By | 25.4.2011

V rámci svých pedagogických povinností vedu diplomové práce. A vzhledem k tomu, že některé jsou velmi zajímavé, rozhodl jsem se oslovit některé diplomanty, aby mi zaslali zajímavou pasáž ze své práce ke zveřejnění na těchto stránkách.

A tady je první úlovek – předkládám Vám pasáž z diplomové práce Arnošta Ryšavého.

 

Lze pomoci trpícímu člověku prostřednictvím euthanasie?

 Zastánci euthanasie používají jako jeden z mnoha argumentů pomoc trpícímu člověku. Je velice významný, neboť laiky, kteří neznají problematiku euthanasie, napadne většinou jako první tento argument a po dalších již nepátrají. Zastánci euthanasie právě poukazují na to, že pokud by byla uzákoněna, tak by se nejednalo o zabíjení lidí, ale o pomoc lidem ukončit jejich utrpení a bolest.

„Hlavní problém skrývající se za narůstající ochotou naší společnosti legalizovat euthanasii tkví patrně v tom, že si nevíme rady s naší konečností a smrtelností, že nedovedeme přáním, prosbám a potřebám trpících a umírajících naslouchat a dobře rozumět a že jim nedovedeme pomoci tak, abychom jejich utrpení odstranili, zmírnili či proměnili.“[1] Je to zejména strach ze smrti, který nám připomíná naši křehkost, zranitelnost, konečnost a závislost. Z takové pohledu není euthanasie pokusem vzepřít se moderní medicíně, která v dnešní době dokáže prodlužovat životy, ale snahou o to, aby došlo k rozšíření působnosti takové medicíny z oblasti léčby na oblast umírání a smrti samé.

Asi nikdo z nás nechce při umírání trpět. Pod pojmem utrpení se však nemusí schovávat pouze bolest fyzická, na kterou poukazují zastánci euthanasie, může jí být i bolest psychická, sociální, emoční a spirituální (duchovní). Právě tyto kategorie mohou zahrnovat utrpení člověka, které je však jiného rázu, a to např. když se osoba cítí nesamostatná a nechce již nadále být zátěží pro společnost, pocity viny, neodpuštění, strach atd. Je nutné pátrat po těchto příčinách a snažit se je řešit.

Je to zejména strach, nejistota a volání o pomoc, které tvoří základ pro euthanasii. Nemocné, kteří volají o pomoc, nelze ignorovat. „Odpovědí na takovou prosbu nemůže být odmítnutí s odůvodněním, že nám to právní řád, lékařská etika, naše svědomí či náboženské přesvědčení nedovoluje.“[2] Právě volání o pomoc vyvolává v člověku soucit, z kterého následně plynou myšlenky na euthanasii, a tím i vyřešení daného problému.

Co se ale vůbec rozumí pojmem pomoc trpícímu člověku? Je to uzákonění euthanasie, nebo poskytování kvalitní paliativní péče? „Lékaři v hospicích však mohou dosvědčit i to, že odhalení a sdílení těžkostí a starostí jiného rázu, které nesouvisejí s vlastní chorobou, vede k mnohem větší toleranci bolestí tělesných.“[3] Právní, lékařské, ale i další názory na to jsou různé. Je třeba určit, co se skrývá za tím, když nás člověk požádá o euthanasii. Důležité je nalézt jeho přání. Pacient sice může žádat o euthanasii, „ve skrytu duše“ se mu však nemusí chtít ještě umřít, ale žít dál s menším utrpením. Proto je důležité vyčerpat veškeré možnosti pomoci a nevnucovat řešení, o která nestojí.

Příklady z praxe, které prokazují, že není řešením problému pacientova žádost o euthanasii, která by mu ulehčila fyzickou bolest, nalezneme v knize „Proč ne euthanasii aneb být, či nebýt?“ paní doktorky Munzarové. Jeden z nich, popsaný v poslední kapitole, jsem vybral.

Zde právě lékařka Viola Svobodová líčí svůj příběh, kdy měla pacientku s nádorovým onemocněním, která žádala o euthanasii. Pacientka byla velice vulgární a protivná. Svoji žádost zdůvodňovala nesnesitelnou fyzickou bolestí. To samozřejmě lékařka odmítla a snažila se nalézt problém, který tvořil základ pro žádost o euthanasii. Tím, že lékařka pátrala po tomto problému, zjistila, že základ v rozhodnutí pacientky netvoří fyzická bolest, nýbrž duševní, spirituální. Následně pak zjistila, že pacientka měla nemocného umírajícího manžela. Ten byl též protivný a za nic nepoděkoval. Ona sama to nedokázala unést, a když byl na ní protivný manžel, tak i ona byla na něj protivná a např. mu nepodala sklenici s vodou. „V tu chvíli jsem poznala, že se vyjevila velká bolest – ne tělesná, ale duchovní bolest – pocit viny, poznání, že co se stalo, už nemůže napravit.“[4] Lékařka jí doporučila, ať se vyzpovídá knězi a skutečně to zabralo. Pacientka získala nový pohled na svět. I když její nemoc byla v pokročilém stádiu, už neuvažovala o euthanasii a chtěla v poklidu dožít.  

Právě tento případ lze dát jako vzorový, že se nelze u euthanasie pouze odvolávat na bolest a na žádost pacienta o usmrcení. Je třeba nalézat skutečné základy problémů a následně je odborným způsobem řešit.


[1] ŠPINKOVÁ, M., ŠPINKA, Š. Euthanasie Víme, o čem mluvíme? Praha: Hospicové občanské sdružení Cesta domů, 2006. 24 s.

[2] ŠPINKOVÁ, M., ŠPINKA, Š. Euthanasie Víme, o čem mluvíme? Praha: Hospicové občanské sdružení Cesta domů, 2006. 23 s.

[3] MUNZAROVÁ, M. Proč ne eutanazii aneb být, či nebýt? Kostelní Vydří: Karmeliánské nakladatelství, 2008. 11 s.

[4] MUNZAROVÁ, M. Proč ne eutanazii aneb být, či nebýt? Kostelní Vydří: Karmeliánské nakladatelství, 2008. 80 s.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

10 + 8 =