Občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu na svém lednovém zasedání (13. 1. 2021) schválilo několik právních vět, přičemž na tomto místě nastíním dva vybrané případy:
- V rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 3510/2019 se Nejvyšší soud vyjadřoval k právní otázce týkající se aplikace § 2900 a § 2901 občanského zákoníku v případech, v nichž existují zvláštní právní předpisy regulující určité jednání. Právní věta zní následovně:
„Náhrada škody způsobené porušením prevenční povinnosti (§ 2900 a § 2901 o. z.) přichází v úvahu, jen není-li konkrétní právní úprava vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje.“
Jinými slovy, aplikace prevenční povinnosti je subsidiární; nastupuje až v případě, kdy pro určité jednání neexistuje konkrétní norma takové jednání regulující.
Zajímavé je dát toto rozhodnutí do souvislosti s poskytováním zdravotních služeb, v rámci kterého je právě standard jednání poskytovatele vůči pacientovi (standard poskytování zdravotních služeb) upraven konkrétními právními normami (zejména § 2643 odst. 1 občanského zákoníku či § 45 odst. 1 zákona o poskytování zdravotních služeb). Důsledkem citovaného judikátu by pak bylo vyloučení aplikace prevenční povinnosti při poskytování zdravotních služeb.
To však pravděpodobně neodpovídá dřívější judikatorní praxi Nejvyššího soudu, viz např. rozhodnutí 25 Cdo 4536/2018, která aplikaci generální prevenční povinnosti v této oblasti za specifických podmínek připouští: „Závěry této ustálené rozhodovací praxe budou v obecné rovině použitelné rovněž za účinnosti nového občanského zákoníku, bude je však vždy nutno interpretovat v návaznosti na zvláštní podmínky vzniku odpovědnosti zakládané nově ustanoveními § 2900 a 2901 o. z. Nelze přitom přehlédnout, že poskytování zdravotní péče je zpravidla komplexní činností zahrnující řadu postupů, které mají povahu jak aktivního konání (např. provedení zákroku či výkonu, podávání léčiv, apod.), tak i nekonání (např. různé medicínské preventivní postupy, při nichž jde zejména o dohled nad stavem pacienta či dodržováním léčebného režimu). Tak tedy i v těch případech, kdy pro konkrétní postup není předepsán standard náležité péče a kdy jejich kvalita bude výjimečně poměřována toliko požadavky generální prevenční povinnosti, je namístě odlišit režim ustanovení § 2900 a § 2901 o. z.“
Zde odkazuji i na komentář Tomáše Doležala k této věci na zdejších stránkách.
- Druhý zde zmíněný judikát se dotýká oblasti náhrad nákladů spojených s péčí o zdraví poškozeného, konkrétně měřítka účelnosti vynaložení takových nákladů.
Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 3838/2018 nejprve potvrdil širší pojetí tohoto typu nákladů, které ostatně již plyne z právní úpravy § 2960 občanského zákoníku:
„Náklady spojené s péčí o zdraví postižené osoby implikují, že jde o výdaje v širším slova smyslu, jestliže je poškozený trvale zdravotně postižen a nemůže péči o sebe sama obstarat bez pomoci jiného. Jde o péči osobní, která nemá lékařský charakter a nepředstavuje zdravotní péči. Patří sem úkony osobní hygieny, přípravy stravy a jejího přijímání, vyměšování, oblékání, apod. Není-li poškozený schopen zčásti či zcela se postarat o svou osobu, jsou omezeny i jeho možnosti obstarat si záležitosti v domácnosti. I na tyto případy zákon pamatuje tím, že zakotvuje právo na náhradu nákladů na péči o domácnost poškozeného. Tady půjde o obstarávání nákupů, úklid, praní i vyřizování potřebných záležitostí navenek, tj. na poště, na úřadech apod. Náhrada podle § 2960 o. z. se tedy týká nákladů k pořízení potřebných pomůcek i k zabezpečení činností, které poškozený nezvládá, prostřednictvím jiných osob.“
Následně se Nejvyšší soud vyjádřil k hledisku účelnosti vynaložení takových nákladů a měřítku, podle kterého je třeba účelnost posuzovat:
„…povaha nároku vylučuje, aby škůdce (či pojistitel jeho odpovědnosti jako v této věci) byl neopodstatněně zatížen úhradou nákladů, pokud by je poškozený vynaložil tak, že by vůbec k zákonem zamýšlenému účelu nesloužily, či je vynaložil nehospodárně (bez racionální ekonomické úvahy), neúčelně či neadekvátně. Účelnost nákladů, kterou dovolatelka zpochybňuje, je třeba měřit nejen hlediskem ekonomickým, nýbrž i širším pohledem, který zohledňuje též snahu společnosti o začlenění zdravotně hendikepovaných osob do společenského života. Česká republika je totiž vázána Úmluvou o právech osob se zdravotním postižením, publikovanou pod č. 10/2010 Sb. m. s., proto je třeba i § ustanovení 2960 o. z. vykládat v duchu principu co nejširšího zapojení tělesně postižených osob do různých sfér života.“