K jednomu rozhodnutí Ústavního soudu týkajícího se posuzování vyživovací povinnosti jako majetkové újmy způsobené rodiči narozením dítěte

By | 26.1.2017

Žaloby plynoucí z narození člověka, známé nejen v zahraničí pod výrazy wrongful conception (nechtěné početí), wrongful birth (nechtěné narození) a wrongful life (nechtěný život) se nevyhýbají ani České republice, i když jich není co do počtu takové množství jako např. ve Velké Brtiánii. Mimo notoricky známých případů projednávaných Krajským soudem v Brně (sp. zn. 24 C 66/2001) a Krajským soudem v Praze (35 C 17/2006) lze zmínit i recentní usnesení Ústavního soudu III. ÚS 1842/14 ze dne 29. 1. 2015 vyznačující se velmi zajímavými skutkovými okolnostmi:

Stěžovatel, rakouský občan, se svojí přítelkyní podstoupil umělé oplodnění, z něhož se narodily dvě děti, přičemž prohlášením učiněným v Rakousku k těmto dětem stěžovatel určil otcovství. Oplodněno však nebylo vajíčko přítelkyně stěžovatele, nýbrž jiné ženy, přičemž toto cizí vajíčko oplodněné spermatem stěžovatele bylo aplikováno právě jeho přítelkyni. Po více než sedmi letech od určení otcovství se stěžovatel domáhal u českých soudů náhrady škody na výživném, jež musí hradit za děti počaté umělým oplodněním, a to po zdravotnickém zařízení, jež umělé oplodnění provedlo, jelikož došlo k porušení povinnosti zdravotnického zařízení stěžovatele řádně informovat v písemné formě o důsledcích a rizicích umělého oplodnění. Stěžovatel tvrdil, že nedal souhlas k oplodnění cizího vajíčka, přičemž poukazoval na skutečnost, že: „…mu bylo upřeno právo rozhodnout se, zda chce počít dítě s anonymní dárkyní, kterou nezná, neví, jaký je její zdravotní stav, povahové vlastnosti, vzhledové rysy.“ Zdravotnické zařízení naopak tvrdilo, že poučení bylo řádné, avšak provedené ústní formou.

Podstatou žaloby stěžovatele bylo tedy tvrzení, že v důsledku počínání zdravotnického zařízení se mu narodily děti, s jejichž početím nesouhlasil, a tudíž byl nucen na tyto děti hradit výživné. Žaloba stěžovatele byla odvolacím soudem zamítnuta z důvodu absence příčinné souvislosti mezi absencí písemného poučení o důsledcích a rizicích umělého oplodnění a vyživovací povinností k dětem, přičemž odvolací soud rovněž v odůvodnění uvedl, že: „…povinnost k placení výživného je jednou ze základních povinností rodiče k dítěti podle hmotného práva, a je proto vyloučeno, aby její splnění představovalo současně škodu ve smyslu majetkové újmy, která tím rodiči k výživě povinnému vznikne.“ Ústavní soud závěry odvolacího soudu potvrdil, přičemž uvedl, že jsou mu známy případy wrongful birth žalob, nicméně že v daném případě nebyly podmínky odpovědnosti za škodu naplněny.

K tomuto případu bych si dovolil uvést několik poznámek právního charakteru a závěrem jednu poznámku obecnou.

Při posuzovaní příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti, zde absencí písemného poučení o důsledcích a rizicích umělého oplodnění a újmou, tedy vyživovací povinností k dětem, bylo třeba se rovněž vypořádat s teorií ochranného účelu normy. Bylo v tomto případě účelem písemného poučení o důsledcích a rizicích umělého oplodnění zabránit vzniku vyživovací povinností k dětem počatým umělým oplodněním, jejichž biologickou matkou nebyla přítelkyně stěžovatele? Pokud byl stěžovatel poučen o těchto skutečnostech alespoň ústně, jak namítalo zdravotnické zařízení, domnívám se, že ochranný účel poučení byl naplněn a prosté lpění na formálních náležitostech poučení proto není relevantní.

Z citovaného usnesení Ústavního soudu, ostatně ani z předcházejících rozhodnutí soudu Nejvyššího (sp. zn. 25 Cdo 754/2010 a 25 Cdo 26/2014), explicitně bohužel neplyne, zda stěžovatel skutečně věděl o skutečnosti, že bude oplodněno vajíčko cizí ženy a nikoliv jeho přítelkyně. Z hlediska podřazení tohoto případu pod žaloby typu wrongful conception či wrongful birth je tato okolnost významná, jelikož jejich podstatou je narození nechtěného dítěte. Kdyby totiž stěžovatel o oplodnění cizích vajíček věděl, nemohla by být tato žaloba dle mého názoru považována za wrongful conception či wrongful birth žalobu, jelikož by se nenarodilo nechtěné dítě. Otázkou nicméně zůstává, zdali by bylo vůbec možné říci, že jde o nechtěné dítě, kdyby stěžovatel o oplodnění cizího vajíčka nevěděl, jelikož si dítě přál, avšak od jiné biologické matky.

Z hlediska práva je významné, že Ústavní soud potvrdil názory soudu odvolacího, mimo jiné, že placení výživného je hmotněprávní povinností rodiče, tudíž je vyloučeno, aby její plnění představovalo újmu. S ohledem na závěry uvedené v předešlém odstavci proto není zcela zřetelné, zda by soudy dospěly ke stejnému závěru i v případě, že by se skutečně jednalo o wrongful conception či wrongful birth  žalobu, jelikož etické aspekty přítomné u tohoto druhu žalob jsou zcela esenciální pro rozhodnutí o jednotlivých nárocích. Argumentace odvolacího soudu je ovšem v základu  aplikovatelná i na tento druh žalob, jelikož i u nich jde v případě vyživovací povinnosti o hmotněprávní povinnost rodiče vůči dítěti. V případě posuzování tohoto druhu nároku kupř. ve Velké Británii by rodiče s takovou žalobou úspěšní nebyli, a to kvůli rozhodnutí Macfarlane and Another v. Tayside Health Board (Scotland), i když odůvodnění nepřiznání náhrady nákladů na výživu dítěte v tomto případu bylo poněkud odlišné. V českém právu tak budeme muset vyčkat jiného obdobného případu, jenž tyto problematické aspekty vyřeší.

Závěrem bych zmínil, že při četbě výše uvedených rozhodnutí nelze přehlédnout, že ani ne tři roky po narození dětí byla stěžovateli soudem uložena povinnost přispívat na jejich výživu. Zbylé skutkové okolnosti pak dle mého názoru dokreslují skutečný účel podání žaloby na zdravotnické zařízení. Jelikož v případě wrongful conception a wrongful birth  žalob jde rovněž o velmi obtížné posuzování s nimi souvisejících etických aspektů, domnívám se, že pravý účel žaloby by rovněž velmi pravděpodobně přispěl k jejímu zamítnutí.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

5 + 2 =

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.