Jedna poznámka k odpovědnosti za újmu způsobenou povinným očkováním

By | 17/02/2017

V návaznosti na poslední příspěvek Tomáše Doležala níže, jenž se týká rozhodnutí britského soudu, kterým soud nařídil proti vůli matky povinnost nechat naočkovat své dítě, si dovolím uvést poznámku týkající se určení subjektu odpovědného za újmu způsobenou povinným očkováním provedeným lege artis v České republice.

Za účinnosti občanského zákoníku z roku 1964 (dále jen jako „OZ 1964“) platilo mnohými velmi kritizované, avšak některými podporované, ustanovení § 421a OZ 1964, podle něhož bylo možné určit, že subjektem odpovědným za újmu způsobenou povinným očkováním provedeným lege artis byl poskytovatel zdravotních služeb. Rozhodnutím NS 25 Cdo 3953/2014 Nejvyšší soud tuto praxi potvrdil, přičemž zapověděl možnost vymáhat újmu způsobenou povinným očkováním po státu, a to poukazem na skutečnost, že aplikace očkovací látky poskytovatelem zdravotních služeb za těchto okolností není výkonem veřejné moci, nýbrž plněním závazku ve smyslu tohoto ustanovení.

Ustanovení § 421a OZ 1964 problematiku odpovědnosti za újmu způsobenou povinným očkováním nicméně neřešilo koncepčně, spíše by se dalo říci, že shodou okolností bylo možné v jeho rámci tuto problematiku řešit. I přes kritiku, jež na účet tohoto ustanovení byla vyslovována, je nutné poznamenat, že v oblasti odpovědnosti za újmu způsobenou povinným očkováním bylo toto ustanovení pro pacienta více než užitečné.

Jelikož současný občanský zákoník pravidlo ustanovení § 421a OZ 1964 nepřevzal, existuje nyní dle mého názoru právní vakuum týkající se subjektu odpovědného za újmu způsobenou povinným očkováním provedeným lege artis, a to i při zohlednění názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/14, že: „Součástí úvah o předmětném odškodnění může být též právní úprava náhrady majetkové a nemajetkové újmy v občanském zákoníku.“. Jaká ustanovení občanského zákoníku aplikovat Ústavní soud neuvedl, přičemž je zapotřebí zdůraznit, že je-li očkování provedeno lege artis, absentuje prvek protiprávnosti. Tím je vyloučena možnost aplikace základních skutkových podstat povinnosti k náhradě újmy, tedy § 2910 a § 2913 občanského zákoníku, přičemž nebude-li možno poskytování zdravotních služeb považovat za provozní činnost (viz NS 25 Cdo 3805/2009), nemůže být dle mého názoru občanský zákoník součástí úvah o odpovědnosti za povinná očkování.

Lze uzavřít, že ustanovení § 421a OZ 1964 bylo určitým řešením problematiky odškodňování újem způsobených povinným očkováním, nicméně nikoliv řešením koncepčním, jelikož odpovědnost za případné újmy zatěžovala poskytovatele zdravotních služeb a nikoliv stát, jak požaduje Ústavní soud. Ministerstvo zdravotnictví však v současné době připravuje věcný návrh zákona o odškodňování újem vzniklých v důsledku povinného očkování. Proto bude nyní zajímavé sledovat, jak se zákonodárce s touto nelehkou úlohou vypořádá.

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.