V jednom z minulých příspěvků jsem informoval o rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 25 Cdo 3228/2014), jež se zabývalo bolestí jako trvalým následkem poškození zdraví. Nejvyšší soud zde dospěl k právnímu názoru, že: „Jsou-li bolesti trvalým následkem poškození zdraví, odškodňují se v rámci náhrady za ztížení společenského uplatnění.“
Rozhodnutí Nejvyššího soudu však bylo napadeno ústavní stížností, která byla úspěšná, což mělo za následek jeho zrušení Ústavním soudem (nález I. ÚS 1346/16).
Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti posoudil odlišně od Nejvyššího soudu otázku promlčení nároku žalobkyně na bolestné a ztížení společenského uplatnění: „Nárok poškozeného na mimořádné zvýšení odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, není v části přesahující původně poškozeným žalovanou částku promlčen, pokud je v žalobě vyčíslena základní výše dané náhrady dostatečně, a je tak základem i pro mimořádné zvýšení, k němuž může soud dospět na základě své zákonem mu přiznané úvahy.“ Tento právní názor Ústavní soud zastal již v minulosti (viz např. nález I. ÚS 3367/13), nejde tudíž o novum.
Důležité je ale uvést, že Ústavní soud nerozporoval právní názor Nejvyššího soudu, podle kterého se trvalé bolesti odškodňují nikoliv v rámci bolestného, nýbrž jako ztížení společenského uplatnění. Podle mého názoru lze tedy i v současnosti z tohoto právního názoru Nejvyššího soudu stále vycházet.