Infanticida

By | 19/08/2013

Tento článek vyšel v mírně upravené podobě v příloze Lidových novin Orientace v sobotu 17. 8. 2013. Autor David Černý.

Brzy zrána 28. června 1980 se v nemocnici v anglickém městě Derby narodil John Pearson, až na jednu důležitou výjimku zcela zdravé dítě: na první pohled bylo zřejmé, že trpí trisomií 21 čili Downovým syndromem. Když se to jeho matka dozvěděla, plakala a jedna sestra ji slyšela říci svému muži, že dítě nechce. Po konzultaci se zkušeným pediatrem  Leonardem Arthurem se rodiče rozhodli, že si nepřejí, aby dítě přežilo, což lékař zapsal do karty a zároveň předepsal velmi silný lék tišící bolest DF 118 v dávce 5 mg. Je zřejmé, že tento lék byl předepsán právě proto, že padlo rozhodnutí nechat malého Johna Pearsona zemřít hladem. Pro děti narozené s Downovým syndromem není DF 118 indikovaný, protože jejich genetické postižení není bolestivým stavem, jenž by bylo třeba tišit léky.

John Pearson dostával pouze vodu společně s předepsaným lékem. Jeho stav se zhoršoval, zvracel, měl potíže s dýcháním, tělíčko postupně ochabovalo. V pondělí 30. června nemohl nadále přijímat vodu z kojenecké lahve, takže mu byla do žaludku zavedena sonda, kterou mu sestry podávaly vodu a DF 118. Strávil velmi neklidnou noc, dýchalo se mu stále obtížněji a konečně 1. července v 5. 10 ráno vydechl v náruči jedné ze sester naposledy.

Upřímně řečeno, nebylo to v žádném případě poprvé, kdy dítě postižené Downovým syndromem zemřelo podobným způsobem. V čem byl osud Johna Pearsona zvláštní? Byl zvláštní v tom, že ošetřující pediatr byl obviněn z vraždy a proběhnuvší soudní proces vynesl na světlo, že v nemocnicích se nechávají zemřít novorozenci, které jejich rodiče odmítají. Jeden ze zaměstnanců nemocnice informoval o celém případu organizaci zvanou Život (Life), jejíž zástupci vše oznámili policii. Soudní proces proběhl v prosinci 1981. V jeho průběhu zaznělo mnoho svědectví; rozhodující byla dvě. Profesor John Emery, odborník na dětské choroby, tvrdil, že není vyloučené, že John Pearson mohl zemřít na zápal plic způsobený jeho postižením, nikoli zaviněním lékaře. Trestní skutek byl překvalifikován na pokus o vraždu (protože nešlo vyloučit, že podání léku DF 118 by způsobilo smrt kojence, pokud by nezemřel dříve na zápal plic). Soudce Farquharson se proto soustředil na otázku, jaký byl úmysl lékaře předepisujícího vysokou dávku léku proti bolesti: tišit bolest dítěte, které pomalu umíralo? Nebo snad měl lékař na mysli tímto lékem usmrtit Johna Pearsona?

Dalším důležitým okamžikem celého procesu bylo svědectví uznávaného pediatra prof. Alistera Campbella, který hovořil o tom, že i on sám mnohokrát nařídil u novorozence „pouze ošetřovatelskou péči“ s úmyslem nechat ho zemřít. Soudní proces tedy odhalil, že nechávat novorozence zemřít je běžnou lékařskou praxí a pokud tomu tak je, potom je pochopitelné předepsání i vysokých a nebezpečných dávek léků tišících bolest; úmyslem totiž není novorozence usmrtit, ale usnadnit mu umírání. Důležité svědectví zaznělo také z úst sira Douglase Blacka, předsedy Královské lékařské koleje, jenž jednoznačně prohlásil, že je etické, aby dítě trpící Downovým syndromem nepřežilo. Nepřekvapuje, že verdikt poroty zněl: nevinen (z pokusu o vraždu). Podle průzkumu veřejného mínění, který během procesu provedla BBC mezi 2000 dospělými jedinci, se 86% respondentů domnívá, že je zcela v pořádku, když lékař po dohodě s rodiči ponechá vážně postižené novorozeně zemřít.

Položme si důležitou otázkou: bez ohledu na to, co již je a co ještě není zavedenou lékařskou praxí, je morálně ospravedlnitelné nechávat zemřít novorozence, kteří by jinak zcela nepochybně přežily? A zajděme ještě dále. Pokud se rozhodneme, že je morálně správné nechávat děti zemřít, není humánnější procedurou jejich rychlé a bezbolestné usmrcení z rukou lékaře, než pomalé umírání? Rodičům by se dokonce otevřela možnost darovat orgány svého postiženého dítěte těm, kteří je naléhavě potřebují.

V následujících řádcích se pokusíme zamyslet nad etickou problematikou infanticidy (latinské slovo infanticidium je složeninou podstatného jména infans = dítě, a caedere = zabíjet). Nebudeme se snažit přímo prokázat, že etika stojící v pozadí stále narůstající praxi infanticidy (Nizozemí nedávno legalizovalo existující praxi přímého usmrcení novorozenců lékařem) je chybná – to náleží spíše do odborných pojednání a diskusí. Spíše ukážeme, že v případě infanticidy lze aplikovat tzv. argument kluzkým svahem (slippery slope). Tento druh argumentu má negativní povahu a vychází z důsledků určitého rozhodnutí či situace, které dovádí až do takových krajností, jež se většině lidí jeví jako zcela nepřijatelné. Infanticida začíná malými krůčky, které mohou mít souhlas většiny populace (ponechání zemřít postižených dětí), nakonec však nevyhnutelně skončí u usmrcování zcela zdravých jedinců. Tento závěr je nevyhnutelný a bude jedním s prubířských kamenů naší současné kultury, zda se s ním smíříme, či zda budeme reagovat zděšeným úlekem a zamyslíme se nad předpoklady současné praxe.

Infanticida nebyla v dějinách lidstva nijak neobvyklá. O životě a smrti novorozenců rozhodovali ve starověkém Řecku i v Římě. Vše se změnilo s nástupem křesťanství, které chápalo všechny lidské bytosti jako tvory stvořené jedním Bohem, obdařené svobodnou vůlí a rozumem, schopností poznání dobrého a zlého. Lidský život se v křesťanském náboženství chápe jako dar, což velmi záhy vykrystalizovalo v nauku o posvátnosti lidského života. Jedním z důsledků této doktríny byl striktní zákaz infanticidy. Ta však nebyla neobvyklá v jiných kulturách. Grónský polární badatel a antropolog Knud Rasmussen nás např. zpravuje o tom, že Eskymáci kmene Netsilik, žijící v Severozápadních teritoriích Kanady, provádějí infanticidu poměrně běžně. Z celkem 96 porodů, o nichž měl zprávy přímo od obyvatel Ostrova krále Viléma, kde svůj výzkum na začátku 20. století prováděl, bylo usmrceno 38 novorozenců – pouze dívek (novorozenci se nejčastěji nechávali umrznou u vchodu do iglú). Podobně Kungové, žijící ve zcela jiných podmínkách v poušti Kalahari na území Bostwany, provádějí infanticidu jako jediný způsob regulace populace.

Tyto a další zprávy o infanticidě v jiných kulturách vedou některé autory k závěru, že žijeme ve velmi netypické společnosti rezolutně odmítající infanticidu v důsledku indoktrinace křesťanským náboženstvím.

V pozadí stále většího příklonu lékařských etiků, lékařů, sester a části populace k dovolenosti infanticidy stojí revoluce v chápání samotné etiky a důstojnosti lidské bytosti, jejímž hlavním prorokem je australský filosof Peter Singer. Singer je považován za jednoho z nejvlivnějších intelektuálů současnosti, za vůdčí osobnost hnutí za osvobození zvířat (jeho kniha Animal Liberation se stala milníkem tohoto hnutí). Podívejme se na dva pilíře jeho koperníkovské revoluce v morálce.

Chudinská čtvrť, v níž bydlíte, nikdy nebyla zrovna klidným místem pro život. V posledních letech se však situace velmi zhoršila, částečně vlivem masivního přílivu přistěhovalců, které starousedlíci považují za hlavní zdroj prudkého nárůstu kriminality. Jednoho dne byla malá dcerka sousedů z domu naproti znásilněna a lidem došla trpělivost. Propukly masové nepokoje hrozící přerůst v krvavý střet mezi starousedlíky a přistěhovalci, pokud nebude pachatel co nejdříve dopaden. Jako velitel místního policejního sboru jste součástí vyšetřování, situace však vypadá beznadějně a je vám stále jasnější, že pachatele nedopadnete včas a nepokoje přerostou v krvavý střet. Společně s kolegy se zamýšlíte nad možnosti řešení této situace, když tu jeden z nich řekne: „všichni víme, že Novák je šejdíř a mizera. Násilník sice ne, ale pokud upravíme důkazy, snadno to na něj můžeme hodit a ještě dnes večer případ uzavřeme. Lidé dostanou, co chtějí a situace v naší čtvrti se vrátí do normálu.“ Co uděláte? Můžete odpovědět, že existují skutky, které nám naše morálka absolutně zakazuje, neboť my lidé jsme obdařeni určitými právy a tato práva nelze učinit součástí nějakého morálního kalkulu. Novák je možná šejdíř a mizera, ale znásilnění se nedopustil a je zcela nepřípustné ho křivě obvinit a zbavit ho práva na svobodu.

Můžete ale také uvažovat jinak. Řeknete si, že žádná absolutní lidská práva neexistují. Existují pouze konkrétní situace, do nichž jsou zapojení konkrétní lidé a jejich zájmy, tužby, preference (preference je obecný termín zahrnující jak vědomé, tak i nevědomé preference, např. preferenci necítit bolest). Pokud zvážíte konkrétní situaci ve vaší čtvrti, zjistíte, že na jedné straně jsou preference Nováka, na straně druhé jsou preference všech obyvatel čtvrti, kteří se již brzy mohou střetnout v krvavém boji. Pokud si provedete morální rozvahu zahrnující všechny zúčastnění strany a jejich preference a prozkoumáte výsledky vašich možných rozhodnutí (obvinit Nováka – neobvinit Nováka), snadno dojdete k závěru, že je správné obvinit Nováka. Jistě, Nováka tím poškodíte, ale ve prospěch většího dobra, jež z vašeho rozhodnutí vzejde (nedojde ke krvavým střetům mezi obyvateli čtvrti).

Pokud se ve vašem rozhodování nebudete řídit neporušitelnými lidskými právy, ale rozvahou o důsledcích vašich činů, potom jste konsekvencialisté. A pokud důsledky těchto činů hodnotíte z hlediska naplňování preferencí zúčastněných stran, jste preferenční utilitaristé jako Peter Singer. Singerova myšlenka je vlastně velmi jednoduchá a nebezpečně svůdná: každá lidská bytosti má nějaké preference, ať již vědomé (studovat, jít do kina, žít poklidný život…) či nevědomé (všichni tíhneme ke slasti a instinktivně se vyhýbáme bolesti..). Smyslem morálky není poskytovat abstraktní a v praxi nepoužitelná pravidla a neotřesitelné zákony, nýbrž zajišťovat, aby co největší počet jedinců mohl naplňovat co nejvíce svých preferencí.  Mimochodem, člověk se sice liší od zvířat, liší se od nich však nikoli podstatně, pouze mírou. Pokud nějaký živočich má alespoň minimální schopnost cítit slast a bolest, má základní preference – a v takovém případě vstupuje do morální rozvahy, kterou provádíme ohledně důsledků našich činů. Morální komunita se Singerem otevřela dveře a vpustila dovnitř další tvory. Myš může cítit slast a bolest, takže je členem morální komunity a pokud uvažujeme nad tím, zda smíme šlápnout na běžící myš, nemůžeme zapomínat na její preference. Pro kámen to samozřejmě neplatí, ten není členem morální komunity a nemusíme s ním počítat. Singer tedy „rozšiřuje kruhy“ a nutí nás brát v úvahu zájmy mnohem více bytostí než příslušníku lidského druhu. Nikdo však nezískává žádná absolutní práva (snad kromě práva být zahrnut do praktické morální rozvahy). Pokud uvažujeme preference myši, musíme zvážit i preference druhé strany; někdy to vyjde v její prospěch, jindy zase ne. Je neetické provádět kruté testy kosmetických přípravků na králících, protože jejich preference netrpět nemůže převážit preference lidí používat stále nové voňavky. Pokud však kruté pokusy na králících přinesou velký prospěch dostatečně velké skupině lidí (protože povede k objevu nového léku na rakovinu), potom je toto testování eticky oprávněné. Králíci měli smůlu. Lidské děti ji také často mívají.

Druhým důležitým prvkem Singerovy revoluce (která již dávno probíhá, jak autor radostně konstatuje ve své knize Rethinking Life and Death. The Collapse of Our Traditinal Ethics) je změna v chápání důstojnosti člověka. Slovo „důstojnost“ zde chápejme jako morální výraz, jenž lidem tradičně garantuje základní lidská práva: lidé mají svou důstojnost a proto jsou obdařeni právy, jež by měla být respektována vždy a všemi. Singer říká, že první přikázání tradiční etiky zní: jednej s každým člověkem stejně. Nebo jinak: všichni lidé mají stejnou důstojnost a proto i stejná práva, bez ohledu na svůj sociální status, zdravotní stav či třeba inteligenci. Na místo tradičního pohledu na člověka navrhuje australský filosof nový a vskutku revoluční: hodnota lidského života je různá.

Singer sice rozšiřuje morální komunitu, ale provádí zároveň dvě další důležité operace: bytosti uvnitř kruhu jsou uspořádány hierarchicky a některé lidské bytosti, které tradiční etika chápala jakou součást morální komunity, do ní vůbec nepatří. Hierarchizace se zakládá na relativně jednoduché myšlence. Není důležité, kdo jsme (lidé, myši, orangutani), ale co umíme. Přesněji řečeno, rozhodující není, že myš je myš, ale že myš je bytost, která může cítit bolest a slast. To odlišuje myš od zrní, které chroupá k snídani. A proto a jedině proto je myš členem morální komunity, zatímco kámen ne. A není důležité, že člověk je člověk, ale že člověk myslí, vnímá svou minulost, budoucnost, sám sebe jako určité já. Díky těmto aktuálním (nikoli potenciálním!) schopnostem je člověk osobou. A pokud je člověk aktuálně osobou, potom mu to zajišťuje mnohem větší spektrum preferencí, jež může ve svém životě naplňovat. A proto a jedině proto je člověk-osoba v morální komunitě postavený výše než myš. Proces vyloučení některých lidských bytostí z rozšířeného kruru morálního zájmu je vlastně opakem procesu začlenění. Pokud lidská bytost nemůže vnímat alespoň bolest a slast, není součástí morální komunity; jedná se především o lidský plod do určitého okamžiku vývoje či o lidské jedince, kteří jsou sice biologicky živí, ale mají natolik poškozený mozek, že nevnímají bolest.

Vraťme se nyní k Johnu Pearsonovi. Když se onoho rána 28. června 1980 narodil, oba dva rodiče ho odmítli (vyjádřili přání, aby nepřežil) a lékař jednal ve shodě s jejich přáním. Maličký John dostával pouze vodu a léky proti bolesti a nakonec po několika dnech zemřel. V jeho případě můžeme hovořit o pasivní infanticidě (lékař pravděpodobně nezpůsobil jeho smrt), pokud by mu však lékař Leonard Arnold vstříkl do žil smrtící koktejl látek, jednalo by se o aktivní infanticidu (činnost lékaře by byla zamýšlenou příčinou jeho smrti). Jednali rodiče, lékař a ošetřující personál správně? Pokud se budeme držet prvního přikázání tradiční etiky, potom zcela nepochybně ne: John Pearson sice trpěl Downovým syndromem, ten však nepředstavoval život ohrožující stav, a pokud by ho matka přijala a kojila, mohl žít.

Z pohledu Singerovy revolucionářské etiky je však situace zcela jiná. Malý John Pearson totiž zcela jistě nebyl osobou, nevnímal svou minulost, přítomnost ani budoucnost, nevnímal své já. Jeho preference se podobaly preferencím myši: instinktivně tíhl ke slastným prožitkům a vyhýbání se bolesti. V tomto minimálním smyslu nepochybně členem morální komunity byl, to mu však nezajišťovalo žádná práva a poskytovalo mu to jen velmi omezený arzenál pro souboj preferencí se svými rodiči. Jeho otec a matka však osobami byli a jejich preference nemohly nevyjít z konkrétní morálního rozvahy jinak než vítězně. Rozhodli, že dítě nebude žít a jejich rozhodnutí bylo eticky zcela legitimní. Stejně tak bylo legitimní i rozhodnutí lékaře respektovat přání rodičů rozhodujících o životě a smrti jejich dítěte a poskytnout mu určitý „komfort“ při umírání předepsáním léků těšících bolest.

Úvahy o infanticidě začínají vždy u případů, kdy se skutečně zdá, že život narozeného dítěte nemá smysl zachraňovat, protože jeho postižení jsou natolik závažná, že by mu léčba nepřinesla odpovídající užitek a spíše by ho vystavila zbytečnému trápení. V takových případech je jistě zcela legitimní upustit od zbytečné léčby a poskytnou dítěti dostupnou paliativní léčbu, aby jeho umírání nebylo doprovázeno utrpením. Problém je však v tom, že se před námi v současné době otevírá kluzký svah, po němž nevyhnutelně sklouzneme do oblastí (zatím) zcela nepřijatelných etických důsledků. Buď nás to povede k zamyšlení (optimistická předpověď) o předpokladech posunu od tradiční morálky posvátnosti lidského života, nebo budeme muset přijmout novou morálku se všemi jejími důsledky.

Kluzký svah je nevyhnutelný, protože  tak jsou nastavena pravidla hry. Novorozenci nejsou lidské osoby a jejich preference snadno převáží zájmy jejich rodičů. Pokud mají tu smůlu, že se narodí postižení a jejich rodiče je odmítnou, je jejich osudem smrt, přičemž „humánnější“ variantou je přímé usmrcení z rukou lékaře. Připomíná vám to nacistický program „eutanazie“ dětí, u kterých bylo rozhodnuto, že jejich život není hodný žití? Singer se vás pokusí přesvědčit, že se mýlíte: v případě nacismu o tom, kdo je hodný žití a kdo ne, rozhodovala státní ideologie a stát, zatímco on navrhuje, aby rozhodnutí bylo v rukou rodičů po konzultaci s lékařem. Pojďme ale dále.

Zpočátku se infanticida doporučuje u vážně postižených dětí (anencefalus, spina bifida, vážná hemofilie), později se přidávají méně vážná a život ohrožující postižení (Dawnův syndrom, autismus). A nakonec se rozsah infanticidy rozšíří na zcela zdravé novorozence. Nevyhnutelně. Proč? Protože přesně to nám koperníkovská revoluce v etice umožňuje. Nově narozené dítě je sice příslušníkem lidského druhu, ale my jsme se vzdali představy, že všichni lidé jsou si ve své důstojnosti a právech zcela rovni. Namísto toho jsme zvolili funkcionální chápání lidské osoby a její důstojnosti: člověk je sice biologicky člověkem ve všech fázích své existence, osobu se však stává až někdy po porodu, řekněme měsíc či dva (možná až za rok, těžko říci). Singer jde dokonce tak daleko, že v podstatě tvrdí, že každý u nás, kdo jsme měli štěstí a dospěli jsme do stádia, kdy můžeme číst tyto řádky, se narodil dvakrát. Nejdříve jsme se narodili jako lidští tvorové (biologický porod), to jsme však ještě nebyli my, pouze organismus, z něhož se teprve „vynoříme“ jako lidské osoby v okamžiku, kdy nabydeme schopnosti vědomí. Z morálního hlediska nás nedefinuje co jsme (lidé), ale co jsme schopni  dělat (osoby). Novorozenec je proto z morálního hlediska vůči svým rodičům ve velmi nevýhodném postavení, protože jeho preference jsou velmi omezené a snadno je převáží preference jeho rodičů. A to preference jakéhokoli druhu. Nemělo by nás proto překvapit, že Alberto Giubilini a Francesca Minerva publikovali v roce 2012 v Journal of Medical Ethic článek nazvaný After-birth abortion: why should the baby live, v němž vyložili karty na stůj. Potraty, říkají, jsou běžnou lékařskou praxí bez vážných námitek ze strany většinové populace. Pokud se podíváme na lidský plod, jehož se praxe interrupcí týká, nemůžeme si nevšimnout, že jeho morální status je zcela stejný jako morální status novorozence. Neexistuje proto žádný důvod, proč připouštět interrupce a zároveň se stavět odmítavě k infanticidě. Pokud mají rodiče vážné důvody (ekonomické, sociální či jiné), potom je zcela legitimní jejich přáni, aby dítě nepřežilo a bylo podrobeno infanticidě. Nejlépe aktivní, je humánnější. Aby autoři zdůraznili podobnost mezi běžně přijímanou interrupcí a zatím odmítanou aktivní infanticidou i zdravých novorozenců, navrhují namísto o infanticidě hovořit o poporodní aborci.

Mnohé revoluce začínají ušlechtilou myšlenkou. V případě infanticidy je to ukrácení utrpení natolik postižených dětí, že naděje na život jsou minimální a léčby by jim do života přinesla pouze utrpení. Taková praxe je poměrně běžná a eticky zcela neproblematická: úkolem lékaře není prodlužovat umírání za každou cenu. Někdy je v nejlepším zájmu pacienta nechat ho zemřít a doprovázet ho v jeho umírání všemi dostupnými lékařskými prostředky. Takovým situacím lékaři čelí dnes a denně a měli by se rozhodovat na základě odborných poznatků, dobré znalosti situace a vlastního svědomí. Pokud však necháme, aby revoluční změny na názor hodnoty člověka pronikly do obecného povědomí a začaly ovlivňovat lékařskou praxi, dočkáme se opakování prastaré zkušenosti: revoluce často, možná dokonce nejčastěji, přinášejí také nesmírné množství nevinných obětí. Nesnažili jsme se ukázat teoretickou neudržitelnost Singerovy etiky, která je podle jeho vlastních slov na vítězném postupu a do značné míry již řídí rozhodování pracovníků v lékařství. Spíše jsme se snažili ukázat na všechny její důsledky. Možná je ještě většina čtenářů shledá nepřijatelnými.  Singer sice říká, že etika může být revizionistická a zcela převracet morální zvyklosti společnosti, to ale nutně neznamená, že jsou tyto zvyklosti nesprávné. Naše civilizace vyrostla na ideji morální rovnosti všech lidských bytostí, bez ohledu na jejich věk, rasu, dovednosti, znalosti, inteligenci, společenské postavení či užitečnost pro společnosti. Možná by to mohlo být silným impulsem, abychom se svého pojetí člověka a důstojnosti tak snadno nevzdávali.

 

 

 

3 thoughts on “Infanticida

  1. Brokolice

    Moc zajímavé argumentace z obou stran, tak má dobrý článek vypadat, ovšem toto “ Naše civilizace vyrostla na ideji morální rovnosti všech lidských bytostí, bez ohledu na jejich věk, rasu, dovednosti, znalosti, inteligenci, společenské postavení či užitečnost pro společnosti.“ to je žert, ne? Popřípadě, která pak je tato idealistická civilizace, bez historie nevolníků, otroků, homofobů, rasistů, asociálů, v neposlední řadě nacionalistů, a jiných?

  2. David Černý

    Myslel jsem to tak, že tato idea se postupně v naší civilizaci prakticky prosazovala, avšak latentně v ní byla přítomna již dávno před tím. Tak chápu to slovo „vyrostla“ = „postupně se v ní prosazovala“.

  3. Zuzana M.

    Dobré dopoledne,
    ve své semestrální práci na budu rozebírat pojem pasivní infanticidy a Váš článek se mi velmi zamlouvá. Ráda bych se Vás zeptala, jestli byste mi mohl doporučit nějaké zdroje, ze kterých bych mohla čerpat.
    Děkuju.

Comments are closed.