Zdravotní služby a placebo: porozumění, nebo zamlžení problému?

By | 28/11/2016

Pražský právnický elektronický časopis Všehrd, vydávaný právnickým spolkem téhož jména, přinesl na pokračování ve dnech 21. 11. a 28. 11. 2016 článek autora této aktuality, nazvaný Zdravotní služby a placebo: porozumění, nebo zamlžení problému?

Zde: Zdravotní služby a placebo: porozumění nebo zamlžení problému?

a zde: Dokončení.

Právní závěr zní tak, že placebo patří do zdravotního a farmakologického výzkumu jako běžná a výzkumně zavedená kontrolní metoda. Podstata spočívá v kontrolním použití neúčinné látky, popř. prostředku či praktiky. Tato kontrolní metoda je využitelná i při klinickém hodnocení léčiv nebo zdravotnických prostředků.

Avšak při zdravotních službách (zejména při zdravotní péči), tedy mimo zdravotní výzkum nebo klinická hodnocení, lze metodu placebo používat pouze tehdy, jestliže by se pacient dobrovolně vzdal svého práva na informace o navržených zdravotních službách; mj. o povaze navrženého zdravotního výkonu apod.

I tak musí být pořízen záznam ve zdravotnické dokumentaci nejen o pacientově vzdání se uvedeného práva, ale i o tom, že byla u něho použita léčebná metoda placebo. Samotné běžné použití lékařského klamu („šidítka“) při zdravotní službě by ovšem mohlo být na pováženou. Nejedná se tu o žádnou kontrolní skupinu ve zdravotním nebo farmakologickém výzkumu apod. Pacient by byl lékařem uveden v omyl, aniž by snad něco takového – narozdíl od výzkumu – mohl očekávat.

Záznam ve zdravotnické dokumentaci má význam i z hlediska event. další zdravotní služby, návazností či zkoumání odborné správnosti léčebného postupu apod.

O použití metody placebo, která nemá specifickou, vlastní, látkovou apod. účinnost, se pacient ovšem může kdykoli dovědět nahlédnutím do zdravotnické dokumentace, čímž může být zmařen účel další léčby i sám léčebný efekt.

Těžko také rozumně přijmout, že by pacient předem věděl o neúčinnosti lékařem předepsané látky apod. Například, „předepisuji Vám specifický homeopatický přípravek s léčebnou indikací podle Vaší diagnózy. Působí však jen jako placebo, protože je sám neúčinný. V lékarně Vám jej prodají pouze na lékařský předpis, který Vám dávám.“ Hovořit za tohoto stavu o pacientově soběvemlouvání účinnosti látky nebo o podmanivém vemlouvání lékařově, se nejeví jako příliš rozumné. Nemluvě o problémech s metodou placebo ve službách zvěrolékařských anebo v rostlinolékařství.

Naskýtá se proto otázka, zda nadužívání výrazu „placebo“ spíše nezastírá, alespoň v některých typových případech, skutečnou účinnost určitých látek, postupů nebo prostředků; byť „mechanismus účinku“ u nich může být znám spíše jen teoreticky a empiricky snad méně spolehlivě, nežli u některých uměle syntetizovaných chemických látek se zdravotně nebezpečnými vedlejšími účinky.

Například psychoterapeutický pohovor (druh řízeného rozhovoru) není žádné „placebo“, nýbrž obecně uznávaná technika klinických vyšetření, ačkoli její průkaznost může být podložena teoreticky anebo empiricky „jen“ pomocí kvalitativního zdravotního výzkumu. Nikoli snad výzkumu kvantitativního, již s ohledem na věc (zejména kvalitativní duševní znaky jedinečného pacienta, jakož i osobní postoj lékaře a budování terapeutického vztahu).

Různé metody směřující ke vzbuzení vlastních ozdravných sil organismu také nejsou žádné „placebo“, nýbrž odborně vymezené a vědecky popsané odborné postupy s potenciálním přínosem pro zdraví pacienta, které pracují s vědomím.

Fyziologicky samozřejmě nelze pokaždé vyloučit možnost (funkční podstatu) přímého anebo nepřímého (vedlejšího) terapeutického efektu (samoléčebného efektu), například i jen úlevy, který spočívá v povzbuzení vlastních samoregulačních sil organismu a homeostatických pochodů v těle; a to na základě změn vědomí nebo podvědomí podnícených třeba po „šamansku“ i lékařových rituálním chováním, včetně vnitřní indukce (autoindukce) nebo vnější indukce.

Úleva od chorobných příznaků, například od průjmů, ale ještě neznamená vyléčení virové, bakteriální či jiné nákazy cizopasníkem v těle. Podobně to platí například pro „pouhou“ úlevu od výbuchů hněvu či od zuřivosti jako příznaků emočně nestabilní poruchy osobnosti, která sama nemusí být úplně dobře léčitelná. Koneckonců v přírodní a tradiční medicíně i v moderní biomedicíně se setkáváme jak s budováním terapeutického vztahu, empatickým nasloucháním, povzbuzováním a posilováním pacienta nebo s motivačním rozhovorem či psychoterapeutickým pohovorem při klinickém vyšetření, tak i se specificky účinnou léčbou těla; např. tradičními rostlinnými léčivými přípravky s léčebnými indikacemi či umělými chemofarmaky.

Výzkumně jsou tyto otázky otevřené, stejně jako specifická účinnost například homeopatik s léčebnými indikacemi, spagyrik nebo antroposofik, která se opírá o vlastní teorie a filozoficky o vitalismus či o duchovní filozofii vůbec. A také se týká jedinečnosti. Nejedná se o univerzalistickou biochemii, alespoň ne tak, jak je běžně biomedicínsky chápána. Konvenčně přírodovědecky jsou ale tyto výzkumné otázky, zejména poslední z nich, poměrně obtížně řešitelné, protože bychom museli i jinak chápat hmotu samu. O povaze hmoty tohoto ale přírodovědecky stále víme jen málo. Výraznou roli zde asi sehrávají kvalitativní znaky, které však nelze zkoumat konvenčně kvantitativním výzkumem podle přírodovědecké doktríny tzv. silné objektivity. Stačí si jen připomenout různé míry sugestibility nebo hypnability pacientů anebo, z jiné strany, míry sezibility přírodních léčitelů. V těchto kvalitativních případech spojených s individualitami ani dost dobře nelze univerzalisticky pracovat s mezinárodními multicentrickými dvojitě zaslepenými pokusy.

 

Edit: 13. prosince 2018

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.