Můžu si za to sám. Prostě jsem uvěřil charakterizaci knihy na stránkách nakladatele. Jedinou omluvou mi snad může být neznalost: netušil jsem, že jejím autorem je Marek Vácha; vědět to, byl bych obezřetnější a zbytečně tak nevyhodil asi 270 korun oknem. Popis knihy totiž slibuje mnohé: „Kniha, již držíte v ruce, je pozoruhodným pokusem o velmi neortodoxní učebnici základů lékařské etiky. Takový záměr klade na autora mimořádné nároky […] Autorka publikace projevila značnou erudici […] a dovedla způsob výuky etiky ještě dál než jenom do pouhé roviny deskripce etických dilemat […]“. Bohužel, nic z toho není pravda a tato recenze je vlastně jen jedním velkým varováním před dalším nekvalitním textem z pera zaměstnance Ústavu etiky a humanitních studií 3. LF.
Musím přiznat, že jsem velmi rozpačitý, jak vlastně knihu charakterizovat. Byť se honosí třemi titulovanými „odbornými spolupracovníky“, nejde o monografii, nejedná se o učebnici, není to ani soubor odborných esejů. V podstatě se jedná o velmi exaltované a často trapně patetické vhledy do duše mladé ženy, která se nedopatřením stala akademickou pracovnicí naší nejstarší univerzity a náramně se v této roli prožívá. Myslím si, že jedna jediná citace postačí k navození představy, o čem kniha vlastně je:
Přednáším i tančím zároveň. Fakta i pocity. Koktejl přednášení z opojné šťávy nejsladších i nejtrpčích hroznů zkušeností, znalostí, myšlenek a emocí. Přednášení je jako slepý tanec v záři a temnotách přednáškových aul. Tanec odtančený pod přísnými zraky ještě neznámého, jednolitého monobloku ideálního, implicitního posluchače, odžitý na dně duše uhlazené struhadlem emocí do roztřepené jizvy. Oblečené tělo jako obnažená jizva duše.
Na více než dvou stech stánek se nás autorka snaží přesvědčit, že je na svém místě správně. Dozvídáme se o tak o ní leccos, byť nechápeme, proč bychom třeba měli vědět, že chodí či chodila na lekce francouzštiny a němčiny, nebo že je posedlá Markem Váchou, jenž je pro ni něco jako etický logos inkarnovaný v mužském těle. Zcela ale postrádáme nějaké vodítko, umožňující pochopit, proč taková šílená kniha vlastně vznikla. Dokázal bych pochopit, kdyby respektovaný vědec na sklonku své kariéry napsal intimní zpověď o svém myšlenkovém světě a faktorech, kterého ho formovaly a doprovázely v jeho cestě za poznáním. Proč něco takového píše mladá žena, která zatím nepublikovala jedinou odbornou práci z oblasti etiky?
Autorka se nám sice snaží – poněkud neomaleně – vnutit představu, že pracuje na nejlepším českém pracovišti etiky, neboť ho vede Marek Vácha, paradoxně ale její kniha jen opět ilustruje děsivou situaci lékařské etiky na některých českých pracovištích. Proč? Zde je pár faktů. Autorka je zaměstnankyní Ústavu etiky a humanitních studií 3. LF od roku 2011, tedy již deset let. Počet odborných prací, jež by dokládaly její způsobilost k výuce a vědecké činnosti v oblasti etiky? Nula. Za celých deset let. Druhý fakt. Jak se autorka vlastně stala zaměstnankyní jednoho z akademických pracovišť nejstarší a nejlepší české univerzity? Informuje nás o tom sama: jistý jezuita (tedy člen katolického řádu) ji doporučil Váchovi (knězi katolické církve), ten si s ní dal kávu a stačilo. Řebíková sice přiznává, že o lékařské etice vůbec nic nevěděla, evidentně to ale nevadilo. Jak sama dodává, mohla se vše postupně doučit; učitele měla prý toho nejlepšího z nejlepších. Marka Váchu. Ano, i tak se může někdo stát akademickým pracovníkem Univerzity Karlovy a být jím deset let, aniž by cokoli publikoval.
Neříkám, že v té záplavě exaltovaných slov, sebevyznání a sebeprožívání role akademika nejsou nějaké pokusy informovat o lékařské etice. Pár jich tam je; je to ale žalostně málo, neopírají se o současný stav diskuse a často jsou tam věcné omyly. Autorka si například soustavně plete kritéria a definici smrti, takže se od ní dozvídáme, že „moderně definujeme smrt člověka jako smrt mozku“. Ale kdepak. Smrt člověka definujeme stejně jako smrt každého biologického organismu, nejčastěji jako ireverzibilní zástavu fungování organismu jako celku. Naplnění definice potom určujeme pomocí dvou kritérií smrti, onoho mozkového, a klasického oběhového. Autorka také tvrdí, že embryo je potenciálně dospělým jedincem a musí s ním být takto nakládáno. Jaksi jí ale uniká, že existuje celá řada argumentů, které ukazují, že tak jednoduché to rozhodně není. Jinde zase autorka opisuje z jiných textů, aniž by měla dost slušnosti a zmínila je v seznamu literatury. Opisy jsou místy doslovné; neříkáme tomu plagiát?
Když to shrnu. Autorka je deset let akademickou pracovnicí 3. lékařské fakulty UK. Dosud nepublikovala žádnou práci v oblasti lékařské etiky a bioetiky, jíž by prokázala způsobilost k výuce a vědecké činnosti. Navíc se sama přiznává, že místo dostala tak, že ji jeden katolík doporučil druhému, a ten druhý ji přijal, byť o daném oboru nic nevěděla. Namísto aby – jak o sobě ochotně prozrazuje – opravdu „dřela“, studovala, psala a publikovala, zplodila své Lekce, v nichž prokazuje, že nezná moderní literaturu, postrádá znalost současné diskuse a dopouští se zcela triviálních omylů. Její kniha je v jistém smyslu vyznáním, vyznáním bezbřehého obdivu k Váchovi, který je deset let jejím vedoucím a absence publikační činnosti mu zřejmě nevadí. Dokonce tuto sebeoslavnou slátaninu označuje jako skvělou knihu a pozoruhodný pokus o učebnici základů lékařské etiky.
Nedávno jsem napsal, že Váchova kniha o eutanazii je tím nejhorším, co jsem kdy v oblasti lékařské etiky četl. Už to neplatí: Řebíková svého učitele překonala a napsala něco ještě horšího. Zřejmě by ale nebylo na místě jí k tomu gratulovat.