V recentním rozsudku sp. zn. 25 Cdo 4168/2016 řešil Nejvyšší soud případ, v němž bylo třeba určit, zda zdravotnické zařízení postupovalo při poskytování zdravotních služeb (tehdy ještě ve smyslu § 11 zákona o péči o zdraví lidu) v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, tedy tzv. lege artis. Rozsudek je z hlediska této právní oblasti zajímavý, jelikož se v něm soud vyjadřoval hned k několika problematickým okruhům při určování, zda byla zdravotní péče poskytnuta řádně, přičemž pro účely tohoto příspěvku se omezím toliko na závěr Nejvyššího soudu o nutnosti rozlišovat medicínský a právní standard poskytované zdravotní péče.
Skutkové okolnosti případu byly následující: Pacientka podstoupila v žalovaném zdravotnickém zařízení operaci štítné žlázy, při níž došlo k přerušení obou zvratných nervů jejích hlasivek. Při operaci byla za účelem snížení rizika poškození zvratných nervů provedena pouze metoda vizualizace, přičemž při použití dvou metod současně (vizualizace a neuromonitorace) by riziko poškození zmíněných nervů bylo ještě více eliminováno. Dle znaleckého ústavu však postupu lege artis odpovídá použití i jen jedné z obou zmíněných metod, přičemž k poškození zvratného nervu může dojít u každé z nich v důsledku shody nepříznivých okolností. Lékaři v daném případě dle znaleckých závěrů nepochybili, k lékařem způsobenému poškození nervů došlo v souvislosti s nutností použití tupých kovových nástrojů.
Nejvyšší soud úvodem svých úvah uvedl, že otázku, zda zdravotnické zařízení postupovalo v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (tedy lege artis), je nutno zpravidla posuzovat za pomoci znaleckých posudků. Z toho plyne, že zodpovězení této otázky náleží soudu, nicméně podkladem bude odborná úvaha znalce. Soud proto rovněž při svém rozhodování nesmí bez dalšího přejímat závěry uvedené ve znaleckých posudcích, nýbrž je musí podrobit všestranné prověrce (vyjma ryze medicínských závěrů).
Klíčová část odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu je v tomto případě následující: „Dovolatelka tedy důvodně namítá, že odvolací soud při právním posouzení věci nedostatečně zohlednil skutkový závěr, že kombinací dvou metod identifikace zvratných nervů by při operaci štítné žlázy došlo ke snížení rizika přetětí těchto nervů a žalovaná měla při operačním zákroku k dispozici modernější metodu neuromonitorace a nepoužila ji. V řízení sice bylo zjištěno …, že v současné době není kombinace metody vizualizace a neuromonitorace při zmíněném operačním zákroku běžná a postačuje použití jedné z nich, to však po právní stránce (bez dalšího) neznamená, že lékařský zákrok byl proveden v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy a s požadavkem nejvyšší míry starostlivosti a možné lékařské péče.“
Uvedený závěr Nejvyššího soudu značí v oblasti odpovědnostních medicínsko-právních sporů nutnost rozlišování mezi ryze medicínským standardem zdravotní péče (zjištěným znaleckým posudkem) a „odpovědnostně-právním“ standardem zdravotní péče (určeným na základě soudcovské úvahy, tedy standardem odpovídajícím § 11 zákona o péči o zdraví lidu). Ostatně rovněž z těchto důvodů je nezbytné vždy dbát na to, v jakém smyslu a pro jaký účel užívá lékař, znalec či soud pojmy typu: postup lege artis, postup vitium artis, náležitá odborná úroveň zdravotní péče, vyžadovaný standard zdravotní péče atd.
Nadto lze zmínit, že v oblasti poskytování zdravotních služeb neexistuje toliko medicínský a „odpovědnostně-právní“ standard zdravotní péče, nýbrž například také standard zdravotní péče z hlediska etického či z hlediska práva veřejného zdravotního pojištění (pro účely určení, jaké výkony mohou být z prostředků pojištění hrazeny). Proto je vždy třeba důsledně rozlišovat, o jaký standard při poskytování zdravotních služeb jde, a v jakém významu či pro jaký účel byl jako pojem užit.