Nejvyšší soud se vyjádřil k náhradě nemajetkové újmy dle § 2959 OZ (věc FN Plzeň)

By | 10/12/2019

V říjnu letošního roku rozhodl Nejvyšší soud pod sp. zn. 25 Cdo 4518/2018 v mediálně známé věci týkající se pochybení lékařek Fakultní nemocnice Plzeň, a to především o náhradě nemajetkové újmy sekundárních obětí dle ustanovení § 2959 OZ.

Připomenu, že pochybení se dopustily dvě lékařky, jedna začátečnice a druhá atestovaná. Obě byly shledány odpovědnými v trestním řízení za smrt pacienta, kdy lékařka začátečnice správně nerozpoznala pacientovy obtíže, přičemž druhá lékařka, atestovaná, nad lékařkou začátečnicí nekonala náležitý dohled. O této věci bylo na těchto stránkách již poukázáno zde

V nyní projednávané věci Nejvyšší soud tedy primárně projednával nárok pozůstalých na náhradu nemajetkové újmy dle ustanovení § 2959 OZ. Rozhodnutí je dostupné zde, přičemž bych z něho vypíchnul dvě v rozhodnutí řešené věci.

První se týká posouzení otázky, zda je přípustné při rozhodování o výši náhrady újmy podle § 2959 OZ zohlednit nutnost sekundární oběti změnit zaměstnání kvůli úmrtí primární oběti, i když současně nebyla sekundární oběti přiznána náhrada za ztrátu na výdělku ze stejného důvodu. Nejvyšší soud se vyjádřil kladně: Skutečnost, že žalobkyně byla nucena v důsledku úmrtí manžela změnit zaměstnání, aby sama zajistila péči o nezletilého syna, je způsobilým důvodem pro navýšení náhrady nemajetkové újmy, neboť šlo o okolnost prohlubující duševní strádání bez ohledu na to, že v daném případě nebylo vyhověno samostatně uplatněnému požadavku žalobkyně na náhradu ztráty způsobené změnou zaměstnání jako majetkové újmy, což je majetkový nárok, k jehož přiznání jsou stanoveny jiné zákonné podmínky.“

Pozornost byla věnována také zásadní problematice, a to funkcím civilního deliktního práva, jelikož žalobce vytýkal odvolacímu soudu nedostatečné zohlednění preventivně-sankční funkce civilního deliktního práva. Nejvyšší soud (správně) uvedl, že: „preventivně sankční povaha náhrady újmy je při stanovení její výše faktorem jen podpůrným, neboť hlavní funkcí náhrady nemajetkové újmy je satisfakce poškozených.“ Pro podrobnější rozbor této problematiky odkazuji na článek doc. Tomáše Doležala dostupný zde.

Bez povšimnutí však nelze ponechat ihned následující část odůvodnění této teze: Zdravotnická zařízení jakožto příspěvkové organizace jsou navíc z důvodů ekonomických značně limitována co do reálné možnosti přijetí efektivních organizačních opatření potřebných k nápravě nežádoucího stavu, jenž se podílel na vzniku újmy, neboť mohou činit jen takové kroky, které jim umožní finanční prostředky od zřizovatele. Nelze přehlédnout ani realitu stavu kvalifikovaných pracovních sil ve zdravotnictví. I kdyby finanční sankce motivovala žalovanou k nápravě organizačních nedostatků přijetím dostatečného počtu zkušených, případně atestovaných lékařů, nemusela by ve své snaze uspět pro nedostatek takových pracovníků na trhu práce.“

Je třeba silně zdůraznit, že ekonomické důvody a finanční možnosti v žádném případě nemohou snížit standard péče, kterému musí každý poskytovatel zdravotních služeb podle civilního práva vůči pacientovi dostát. Pokud s ohledem na tyto okolnosti není poskytovatel schopen úroveň náležité péče dodržet, musí učinit adekvátní opatření, včetně krajního řešení, a to uzavření daného oddělení. Nedostatek financí tedy nesnižuje standard poskytované péče, shodné platí i pro lidské zdroje (jejich nedostatek) ve zdravotnictví.

Spíše se ale domnívám, že Nejvyšší soud výše citovanou argumentaci uvedl striktně ve vztahu k represivní funkci (resp. její absenci) civilního deliktního práva, přičemž nezamýšlel odůvodnit možnost jakéhokoliv snížení standardu péče poukazem na nedostatek finančních či lidských zdrojů ve zdravotnictví. Tomu by odpovídala i skutečnost, že základ nároku žalobců soudy bez dalšího potvrdily.

Závěrem si dovolím podotknout, že pokud by ustaly snad již vyvrácené názory podporující zavedení represivní funkce civilního deliktního práva, nemusel by se Nejvyšší soud uchylovat k argumentacím tohoto typu.