Obdržel jsem ke zveřejnění názor kolegy Uherka k probíhající diskusi o zveřejňování údajů o zdravotním stavu politiků. V neupravené podobě ho tedy níže zveřejňuji.
Má veřejnost právo znát informace o zdravotním stavu vrcholných politiků?
Pavel Uherek
V souvislosti s aktuální situací kolem prezidenta České republiky se objevily úvahy, zda občané (voliči) mají právo znát zdravotní stav veřejně činných osob, resp. zda toto právo převažuje nad ochranou soukromí příslušného politika. Jak se na danou otázku dívají právní předpisy?
Vybraná judikatura Evropského soudu pro lidská práva
Nejprve je nutné krátce zmínit některá rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (ESLP), která se týkají zveřejňování zdravotních údajů osob, u nichž to teoreticky může být (i bez souhlasu) legitimní s ohledem na výkon jejich politické či jiné obdobné funkce.
Ve věci von Hannover v. Německo však ESLP rozhodl, že není možné bez souhlasu monacké princezny zveřejňovat informace o jejím soukromém životě, byť jako členka vládnoucího rodu může být považována za veřejnou osobu.
Skutečnost, že zájem na informovanosti veřejnosti či veřejné debatě jako důvod pro prolomení ochrany soukromí lze uplatňovat velmi omezeně, ESLP deklaroval i v rozsudcích Armonas proti Litvě, resp. Biriuk proti Litvě. V nich rozhodl, že publikace článku či vysílání televizní reportáže o tom, že v obci žije vysoký počet obyvatel nakažených virem HIV, kdy příslušné zpravodajství rovněž zmiňovalo podrobnosti ze soukromého života jednotlivých pacientů, znamená velmi negativní zásah do privátní sféry a tento musí být adekvátně odškodněn.[1]
Komplikovanější (i známější) byla věc Plon v. Francie, v níž ESLP posuzoval obsah knihy Le Grand Secret, kterou vydal lékař francouzského prezidenta Françoise Mitterranda. V knize publikované bezprostředně po Mitterrandově smrti bylo uvedeno, že prezident na konci života nebyl z důvodu svého zdravotního stavu schopen vykonávat ústavní funkci. Vedle toho kniha obsahovala informaci, dle které prezident Mitterrand trpěl zhoubnou nemocí již od nastoupení do úřadu. Francouzské soudy rozhodly, že publikovaná tvrzení jsou jasným porušením lékařské mlčenlivosti a kniha poté nesměla být ve Francii vydávána. ESLP ale nakonec judikoval, že diskuse o vlivu zdravotního stavu politika na výkon funkce je legitimní, zvláště pokud je veřejnosti známo, že je vážně nemocen.[2]
Tuzemská právní úprava povinné mlčenlivosti
Pokud bychom se však na věc podívali z pohledu českého práva a pravidel povinné mlčenlivosti, resp. lékařského tajemství uloženého v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb, pak zákon o zdravotních službách žádný průlom do této mlčenlivosti z titulu práva znát údaje o zdravotním stavu veřejně činných osob neupravuje.[3] Skutečnost, že se člověk stane veřejně činným, proto neznamená, že se veřejnými stanou i údaje o jeho zdravotním stavu. Politik, jakkoliv ve vrcholné funkci, je z hlediska dodržování povinné mlčenlivosti pacient jako každý jiný.
Z obecného hlediska je tedy na rozhodnutí příslušné osoby, zda údaje o svém zdravotním stavu zveřejní. Mnozí politici v průběhu výkonu své funkce nebo v případě, že mají během mandátu zdravotní obtíže, o svém zdraví informují. Stejně tak činí někteří kandidáti na důležité veřejné posty již v rámci předvolebního boje. Veřejnost i média při realizaci práva na svobodu projevu mohou dané záležitosti následně komentovat a diskutovat, měly by tak samozřejmě vždy činit dle pravidel jak případné profesní etiky, tak dle zásad běžné lidské slušnosti.
Z perspektivy zdravotnických pracovníků a z formálně právního pohledu ale platí, že pokud by novináři požadovali po ošetřujícím zdravotnickém personálu příslušného politika, aby jim bez jeho souhlasu sdělil údaje o zdravotním stavu, je nutné takovou žádost odmítnout s odvolávkou právě na zákonem uloženou povinnou mlčenlivost.[4]
Poskytovatel zdravotních služeb (tj. zejména ošetřující lékař, ale i jakýkoliv jiný zaměstnanec nemocnice, kde je pacient hospitalizován) může veřejnosti sdělovat pouze informace odsouhlasené samotným pacientem, resp. potvrdit výhradně fakta, která jsou již z mediálních zdrojů obecně známá, například, že došlo k hospitalizaci.
Povinné mlčenlivosti přitom podléhají veškeré údaje, které se poskytovatel během poskytování zdravotních služeb dozví, tedy nejen údaje o diagnóze a probíhající léčbě, ale také o prognóze stavu, délce předpokládaného léčení, omezeních v běžném způsobu života či jakýchkoliv jiných, a to i nemedicínských okolnostech. Poskytovatel zdravotních služeb bez souhlasu příslušného pacienta/politika nemůže nikomu sdělit ani informaci, zda tento je či není s ohledem na zdravotní stav schopen vykonávat svoji funkci.
Pokud je případně pacient z důvodu zdravotního stavu neschopen dát souhlas, mají právo na informace o aktuálním zdravotním stavu (či na nahlížení do zdravotnické dokumentace nebo pořízení kopií) pouze osoby blízké, zjednodušeně řečeno členové rodiny.[5] Tedy ani nejbližší spolupracovníci dané veřejně činné osoby nemají možnost po lékaři údaje o zdravotním stavu požadovat, nedal-li k tomu sám pacient souhlas.
Závěr
Zájem veřejnosti vědět, zda vrcholný ústavní činitel s ohledem na svůj zdravotní stav může vykonávat svůj úřad, nepřevažuje nad zájmem na ochraně soukromí příslušné osoby. Je to pouze daný politik, který disponuje rozhodnutím, zda a které informace o svém zdravotním stavu zveřejní. Na zacházení a ochranu údajů o jeho zdravotním stavu se tedy vztahují standardní zákonná pravidla, která platí i pro ostatní fyzické osoby.
[1] Citováno ze Sovová, O.: Zdravotnická praxe a právo. Praktická příručka. Leges. Praha, 2011, str. 82 a Šimáčková, K.: Voyerismus ve veřejném zájmu. Televizní zpravodajství a ochrana soukromí dětí a mladistvých. In. Šimíček, V., ed.: Právo na soukromí. Masarykova univerzita, Brno, 2011, str. 163. Obdobně lze k věci přistupovat i v souvislosti s onemocněním COVID 19, kdy v rámci zpravodajství nebylo mnohdy soukromí pacientů respektováno.
[2] Citováno ze Sovová, O.: Zdravotnická praxe a právo. Praktická příručka. Leges, Praha, 2011, str. 82.
[3] § 51, resp. § 65 odst. 2 zákona o zdravotních službách.
[4] Ostatně i prezident České lékařské komory v souvislosti se zprávami o zdravotním stavu prezidenta republiky Miloše Zemana vyzval lékaře, aby se zdrželi veřejného komentování prezidentova zdravotního stavu. Dostupné on line na stránkách České lékařské komory: https://www.lkcr.cz/aktuality-322.html?do[loadData]=1&itemKey=cz_100260
[5] § 33 odst. 3 zákona o zdravotních službách.