Nejvyšší soud ČR se v relativně nedávném rozhodnutí ze dne 17. 8. 2022, sp. zn. 24 Cdo 2237/2022 zabýval projednatelností žaloby o povolení eutanázie. V projednávaném případě se žalobce (navrhovatel) podanou žalobou (návrhem) směřující proti žalované České republice (za níž jedná Ministerstvo zdravotnictví) domáhal přivolení k zásahu do jeho integrity tak, že mu bude umožněna eutanázie. Žalobce je přesvědčen o tom, že součástí práva na život, jak je garantováno článkem 6 zákona č. 2/1993 Sb., jímž se vydává Listina základních práv a svobod (dále jen „Listina“), resp. práva na zachování lidské důstojnosti dle čl. 10 Listiny, je i právo na důstojnou smrt; navrhovatel sám již nadále nechce žít, aktuální režim v České republice považuje za zlodějský, zabijácký a fašistický, žití v tomto režimu je pro něj nesnesitelné, je dle svého přesvědčení vystaven krutému, nelidskému a ponižujícímu zacházení. Vedle toho připomenul, že trpí zdravotními problémy, kdy má nevratně poškozenou páteř, poškozené dolní končetiny, jako nemocnému člověku mu podle jeho tvrzení není umožněna odpovídající lékařská péče, když mu není ponecháváno ani takové množství finančních prostředků, aby byl schopen zajistit si nezbytné léky, případně rehabilitační a další ochranné pomůcky. V souvislosti s popsanými zdravotními obtížemi trpí bolestmi, když do budoucna lze předpokládat jejich další zhoršování, je tak přesvědčen o tom, že jej do budoucnosti čekají jen další bolesti a utrpení, nechce žít v neustále bolesti, když takový život považuje za zcela nedůstojný.
Okresní soud v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 12. 2021, č. j. 21 Nc 451/2018-319, návrh navrhovatele, aby soud rozhodl o přivolení k zásahu do jeho integrity tak, že mu bude umožněna euthanasie, zamítl. Odvolací soud následně rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. Proti tomu podal navrhovatel dovolání k NS, který rozsudky soudů nižších instancí zrušil a vrátil věc k dalšímu jednání z následujícího důvodu:
21. V projednávané věci soud prvního stupně rozhodl o tom, že „návrh navrhovatele, aby soud rozhodl o přivolení k zásahu do jeho integrity tak, že mu bude umožněna euthanasie, se zamítá“. Takový výrok je zjevně neurčitý, neboť rozhoduje-li soud o zásahu do integrity [lhostejno přitom, zda vyslovuje s tímto zásahem „souhlas“ nebo k němu “přivoluje“ (zákonodárce v § 100 až 103 o. z. užívá oba termíny promiscue)], musí vždy jednoznačným a určitým způsobem vymezit k jakému konkrétnímu úkonu (zásahu) je souhlas udílen. Obdobné náležitosti jsou pak kladeny na návrh, jímž je zahajováno řízení (srov. zejména § 100 odst. 2 o z.), resp. na usnesení o zahájení řízení z moci úřední (jde-li o řízení, které lze podle § 13 odst. 1 a 2 z. ř. s. zahájit i bez návrhu) a samozřejmě i na výrokovou část konečného rozhodnutí ve věci. Uvedené požadavky je třeba mutatis mutandis vztáhnout i na „obecnou žalobu“ projednávanou mimo rámec řízení upravených v § 65 z. ř. s.
Současně v řízení konstatoval:
I. „Povolení eutanázie“ osobě starší 14 let, která sama takový zásah do své integrity navrhuje a souhlasí s ním, nepředstavuje postup podle § 100 až 102 o. z.; občanský zákoník nepředpokládá, že bude soudem rozhodováno o zásahu do integrity dospělé svéprávné osoby, která s takovým zásahem výslovně souhlasí.
Projednávaná žaloba „o umožnění eutanázie“ tak nepostihuje stav, v němž zákon předpokládá zahájení řízení o zásahu do integrity ve smyslu § 65 z. ř. s., neboť uvedené zákonné ustanovení, jakkoliv velmi kusé, je procesní reflexí hmotněprávní úpravy provedené v § 100 až 103 o. z. a již proto nelze danou procesní úpravu dopadající na zvláštní („nesporná“) řízení použít na jiná zákonem výslovně nepředvídaná řízení o souhlasu (přivolení) k zásahu do integrity. To proto, že výčet věcí projednávaných dle z. ř. s. je taxativní a jiné, než tam uvedené věci (včetně věci právě projednávané) nelze v řízení podle z. ř. s. projednat a je třeba o nich rozhodnout na základě obligatorního návrhu v řízení sporném, podléhajícím zejména pravidlům části třetí o. s. ř.
II. Má-li soud přivolit (souhlasit) se zásahem do integrity, musí výrok jeho rozhodnutí (ať už je návrhu vyhověno či je zamítnut) zvažovaný zásah podle možností popsat natolik určitě, aby jej nebylo možno zaměnit se zásahem jiným.
V projednávané věci se žalobce domáhá („obecnou“ žalobu v řízení sporném) aby „mu byla umožněna eutanázie“. Soud prvního stupně rozhodl o tom, že „návrh navrhovatele, aby soud rozhodl o přivolení k zásahu do jeho integrity tak, že mu bude umožněna euthanasie, se zamítá“. Takový výrok je zjevně neurčitý, neboť rozhoduje-li soud o zásahu do integrity, musí vždy jednoznačným a určitým způsobem vymezit k jakému konkrétnímu úkonu (zásahu) je souhlas udílen. Obdobné náležitosti jsou pak kladeny na návrh, jímž je zahajováno řízení, resp. na usnesení o zahájení řízení z moci úřední (jde-li o řízení, které lze podle § 13 odst. 1 a 2 z. ř. s. zahájit i bez návrhu) a samozřejmě i na výrokovou část konečného rozhodnutí ve věci. Uvedené požadavky je třeba mutatis mutandis vztáhnout i na „obecnou žalobu“ projednávanou mimo rámec řízení upravených v § 65 z. ř. s.
Pojem „eutanázie“ je pojmem mnohovýznamovým, a proto právně neurčitým, který sám o sobě, bez dalšího upřesnění, není způsobilý jednoznačně, určitě a nepochybně definovat zásah, jež má být na základě souhlasu (přivolení) soudu proveden. Z obsahu podání žalobce je zřejmé, že zjevně pomýšlí na tzv. vyžádanou eutanázii (na rozdíl od nevyžádané eutanázie či dokonce nedobrovolné eutanázie). I vyžádaná eutanázie má však několik různých a odlišných forem: je totiž nezbytné vnímat distinkci mezi aktivní eutanázií (usmrcením) a pasivní eutanázií (ponecháním umírajícího pacienta bez další léčby, tedy nezahájení léčby nebo přerušení život udržující léčby). Má-li tak být soudem rozhodnuto o návrhu žalobce, je nutné, aby v něm žalobce náležitě vymezil, jaký konkrétní zásah a jakým podrobněji popsaným způsobem má být předmětem rozhodování (souhlasu) soudu. Ostatně žalobce v závěru řízení ústy svého soudem ustanoveného opatrovníka uvedl, že navrhuje, aby soud „povolil podání letálního prostředku navrhovateli lékařem, na základě výslovné a dobrovolné žádosti navrhovatele, jehož účelem bude ukončení života navrhovatele“, s tímto návrhem (popř. upřesněním původního návrhu) se však soud prvního stupně nijak nevyrovnal.
Odtud plyne, že výrok rozsudku soud prvního stupně je neurčitý a vytýkaný nedostatek nezhojil ani odvolací soud. Dlužno dodat, že projednatelnost návrhu je zákonným procesním požadavkem, jež je občanským soudním řádem kladen na žalobu i v případě, má-li soud za to, že návrh není věcně opodstatněný (projednatelnost má významnou roli při zvažování splnění podmínek řízení, zejména co do překážky zahájeného řízení a překážky věci rozhodnuté).