Nejvyšší soud ČR se v nedávném rozhodnutí – v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2488/2023, ze dne 31. 10. 2023 – opět zabýval problematikou odškodňování nemajetkové újmy podle § 2959 OZ.
V rámci tohoto rozhodnutí NS zkonstruoval presumpci duševních útrap v případě usmrcení osoby blízké:
Závěr odvolacího soudu, že osoby označené v § 2959 o. z. nemají automatický nárok na odškodnění duševních útrap spojených s usmrcením osoby blízké, je ve zcela obecné rovině správný, avšak požadavek, aby byla prokázána určitá intenzita duševního utrpení, se uplatní spíše u výkladu § 2956 o. z. (obecné východisko k poskytnutí náhrady za neoprávněné zásahy do základních práv člověka), nikoliv u zákonem výslovně definovaného nároku, u nějž se (není-li prokázáno něco jiného) již z povahy věci negativní zásah do osobnostní sféry předpokládá.
A dále NS zdůraznil, že i v případech zhoršené rodinné interakce může náhrada újmy podle § 2959 vzniknout, ale měla by být nižší než v případě fungujících rodinných vztahů:
V poměrech projednávané věci není případný odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 173/2016, v němž za předešlé právní úpravy dospěl dovolací soud k závěru, že je-li pozůstalý natolik útlého věku a zemřelá blízká osoba věku natolik vysokého, že se mezi nimi ke dni smrti zemřelé osoby citové vztahy nerozvinuly a ani nelze důvodně předpokládat, že by se při obvyklém běhu událostí rozvinuly v budoucnu, nemá pozůstalý právo na jednorázovou náhradu nemajetkové újmy vzniklé usmrcením osoby blízké. Šlo tedy o situaci, že mezi dotčenými osobami nebyl vůbec předpoklad vytvoření takových rodinných vazeb, které by byly zasaženy škodní událostí. V nyní projednávané věci ovšem žalobce se svou sestrou prožil společné dětství a dospívání a jejich vztah byl utužen i brzkou ztrátou obou rodičů. Není pochyb, že je na druhé straně třeba zohlednit okolnosti, které nastaly později a které měly vliv na výrazné oslabení sourozeneckého pouta. Samotné zhoršení existujících a dříve kvalitních rodinných vztahů však není důvodem pro úplné odepření náhrady, ale spíše pro její poměrné snížení. Nárok na náhradu nevzniká jen v krajních případech, kde mezi sourozenci žádný vztah neexistuje, případně je lhostejný tak, že pozůstalý žádnou újmu ze ztráty blízké osoby nepociťuje, nebo by byl dokonce vyhrocený například tím, že se osoba požadující náhradu sama úmyslně podílela na usmrcení rodinného příslušníka. Jinými slovy, i při usmrcení sourozence platí, že plné nepřiznání náhrady v situaci, kdy spolu zemřelý a pozůstalý prožili společné dětství, musí být odůvodněno zcela výjimečným rozpadem vzájemných vztahů, a to natolik, že by pozůstalý ztrátu osoby blízké nepovažoval za újmu, resp. by ji nikterak úkorně nevnímal. Takový stav vzájemného vztahu musí ve sporu tvrdit a prokazovat žalovaný škůdce, případně pojistitel jeho odpovědnosti.
Od těchto závěrů se ve svém rozhodnutí odvolací soud odchýlil, jestliže uvedl, že žalobce sice duševní útrapy pociťoval, nikoliv však v takové míře, aby odůvodňovaly odškodnění podle § 2959 o. z. Jak z provedeného dokazování vyplynulo, vztah žalobce s jeho sestrou byl sice již řadu let poměrně oslaben, nicméně určité pouto mezi nimi stále existovalo. Sourozenci spolu ve velmi omezené míře dálkově komunikovali a z žádného důkazu nevyplynulo, že by vztah žalobce k sestře byl negativní. Smrt sestry se jej dotkla stejně jako to, že o ní nebyl včas informován a nemohl se zúčastnit pohřbu, evidentně v důsledku ztráty sestry pociťoval duševní útrapy, které odůvodňují poskytnutí zadostiučinění. Není přitom potřeba, aby se jednalo o nadstandardní duševní bolesti, neboť ze zákona žádný takový požadavek nevyplývá. I zásah do méně intenzivních rodinných vztahů může vyvolat duševní útrapy, které jsou podle zákona odškodnitelné, neboť ztráta blízké osoby zpravidla je i v takových případech pociťována jako příkoří a vyvolává výše popsané pocity jako jsou primární šok ze zprávy či zjištění o smrti, jednak následné stavy bolesti, smutku, prázdnoty a zmaru. Pokud vzájemný vztah existoval navzdory tomu, že nebyl vysoké intenzity, a dokonce nedosahoval ani intenzity průměrného vztahu, není tato skutečnost sama o sobě důvodem pro úplnou redukci náhrady, ale jen pro její odpovídající snížení, neboť stále je přítomna kompenzovatelná újma vzniklá ztrátou rodinného či obdobného vztahu k osobě blízké.