Prodej vlastních orgánů je prakticky po celém světě zakázaný, takže nikdo z nás nemá právo nabídnout svou ledvinu a žádný zájemce nemá právo ji koupit. Je to ale správné? Není více v souladu s cíli transplantační praxe (zachraňování lidských životů) povolení prodeje orgánů?
Janet Radcliffe Richards ve své poslední knize (The Ethics of Transplants. New York, Oxford University Press 2002) rozhodně tvrdí, že ano. Autorka se při řešení etických otazníků kolem získávání orgánů od živých dárců nepokouší aplikovat nějakou předem danou normativní teorii (top-down), ale postupuje down-up, skrze řešení konkrétních problémů a námitek vůči jejich řešením.
Hlavní teze publikace zní: transplantace jsou prostředkem záchrany lidských životů a jako takové jsou vnitřně dobré. Smyslem diskuse je určit, zda jsou omezení získávání lidských orgánů (včetně od živých dárců) eticky legitimní, či nejsou. Základní argument ve prospěch zrušení zákazu je velmi jednoduchý:
i) Transplantace jsou vnitřně dobré.
ii) Umožníme-li možnost prodeje vlastní zdravé ledviny, zvýšíme počet dárců a tím zachráníme více životů.
iii) Proto bychom měli zrušit zákaz prodeje orgánů.
Můžeme si ho zobrazit následujícím způsobem:
Odpůrci prodeje orgánů by měli přijít s nějakou premisou X, která by zablokovala přechod z premis 1. – 3. k závěru. Kandidátů na tuto roli je celá řada. X1: platba za orgány v konečném důsledku poškozuje prodejce; X2: chudí lidé budou k prodeji donuceni svou chudobou; X3: chudí lidé budou v konečném důsledku vykořisťováni; X4: je v rozporu altruismem; X5: je v rozporu s lidskou důstojností. Jednotlivé námitky včetně odpovědí shrnuje následující obrázek:
