Oznámení o vydání nového čísla časopisu

Vážení kolegové,

dovoluji si Vás upozornit, že  Časopis zdravotnického práva a bioetiky zrovna vydává své nejnovější číslo na http://www.ilaw.cas.cz/medlawjournal/index.php/medlawjournal.

Zveme Vás k návštěvě našich stránek se všemi články.

Současně upozorňuji, že Časopis zdravotnického práva a bioetiky  byl zařazen na Seznam recenzovaných neimpaktovaných periodik vydávaných v ČR pro rok 2014 a srdečně Vás zveme k publikaci Vašich příspěvků.

Děkujeme za Váš dlouhodobý zájem o naši práci.

S pozdravem

Tomáš Doležal

Ústav státu a práva AV ČR, v.v.i., Kabinet zdravotnického práva a bioetiky

Ústav veřejného zdravotnictví a medicínského práva I.LF

26 thoughts on “Oznámení o vydání nového čísla časopisu

  1. Zuzana Candigliota

    Omlouvám se, ale nemůžu si odpustit komentář k článku Miroslava Mitlöhnera „K právním a etickým problémům spojeným s narozením těžce malformovaného jedince“.

    Říkám si, že to snad ani není možné, aby něco takového někdo publikoval a myslel to vážně jako vědeckou práci a nikoliv snad jako třeba recesi. Nebo si říkám, zda s ohledem na to, že to byl plánovaný výstup nějakého projektu, tak se „něco“ muselo splácat dohromady? A kde je nějaká úroveň a kvalita, odbornost, ale i etika? Jak může někdo v „odborném“ článku nazývat malformovaného novorozence zrůdou či monstrem?! Celý článek je založen jen názorech autora, že by se „něco mělo“, ale skutečná analýza chybí. Působí to na mě, jako kdyby autor prezentoval svůj jediný správný světonázor.

    A nejvíc mě pobavilo toto:
    „Lékař, vedoucí porod těžce malformovaného jedince, by měl být oprávněn o dalším postupu
    rozhodnout sám nebo po konzultaci s vedoucím pracoviště či specialistou z oboru pediatrie, avšak zásadně bez vyjádření či stanoviska matky či rodičů těžce malformovaného jedince.“

    „zásadně bez vyjádření či stanoviska matky“ – kde jsou ty právní a etické aspekty, které autor v názvu článku slibuje?

    Zajímalo by mě, zda je autor bývalý člen KSČ, hodně by to vysvětlovalo.

    Reply
    1. Tomáš Doležal Post author

      Přiznám se, že si odbornou úrovní tohoto článku nejsem jist. Původně jsme také dlouho váhali, zda článek otisknout. Potom jsme si ale řekli, že je to příspěvek, který by mohl vyvolat ostrou reakci a třeba i polemiku již na odbornější úrovni.

      Reply
      1. Zuzana Candigliota

        No tak ve zveřejnění článku až tak problém nevidím (máme svobodu projevu i vědeckého bádání), i když tedy může poškodit pověst prestižního časopisu. Problém vidím v osobní hlavně morální odpovědnosti autora a v tom, že takovéto „bádání“ někdo financuje snad z veřejných zdrojů.

        Reply
      2. Věra Nováková

        Mohla bych se zeptat, o čem by ta diskuze jako měla být? Právo na život snad není téma k diskuzi nebo se snad něco změnilo?

        Reply
        1. Tomáš Doležal Post author

          Co se týče obsahových náležitostí, nemohu souhlasit s tím, že by se v recentních teoretických bioetických úvahách neobjevovaly odborné články či monografie, které se domnívají, že infanticida není nemorální (např. zejména u vlivného bioetika Petera Singera, dále pak u Petera Tooleyho či Alberto Giubilini a Francescy Minervy). Jedná se o zejména o skupiny filosofů, kteří přiznávají morální status osobám na základě jejich kognitivních funkcí (bytost schopnou perspektivy první osoby), nikoliv na základě jeho ontologického pojetí jako individua určitého druhu. Vzhledem k tomu, že se taková kontroverzní témata objevují, nedomníváme se, že by na akademické půdě bylo vhodné takovéto příspěvky zakazovat, či omezovat, byť se se závěry příspěvků redakce našeho časopisu nemusí ztotožňovat. Domníváme se totiž, že nejvhodnější obranou je diskuse a argumentační obrana, resp. racionální analýza prokazující, že teze zastávané autory je možné vyvrátit. Počítáme s inteligentním čtenářem, který si vytvoří na základě takové argumentace vlastní názor.

          Reply
          1. Adéla Hořejší

            Přistoupit na věcnou diskuzi s nacistickými názory znamená jejich legitimizaci.

            Samozřejmě že téma prenatálních dětí, resp. jejich eugeniky, je důležité, neboť rodiče jsou u nás manipulováni k usmrcení „nevhodných“ dětí, ať už jsou handicapované zdánlivě či reálně. Stejně jako je důležitá diskuze nad systémovým porušováním autonomie vůle rodičů v českém porodním prostředí a dalšími zásahy do osobnostních práv.

            Určitě je vhodné tato témata otevřít, nicméně slušným, nikoli revizionistickým způsobem.

            Reply
            1. Tomáš Novotný

              Znáte Godwinův zákon? Článek není kvalitně napsán z hlediska argumentace, citace či pouhé definaci tématu a utřídění myšlenek, ale Vaše srovnání s nacismem je mimoběžné. Téma je zcela legitimní, jen text je napsaný naprosto nekvalitně.

              Ostatně autor neumí moc uvažovat, jeho psaní je obvykle agitkou ve stylu jinde předvedené: „Nezbytnost sexuální výchovy pro veškeré skupiny obyvatelstva včetně školáků. Projevy nesouhlasu jejich rodičů jsou v rozporu s celou řadou právních norem, včetně Nálezu Evropského soudu pro lidská práva, Úmluvou o právech dítěte a Chartou sexuálních a reprodukčních práv IPPF.“, kdy ukazuje, že podobně jako etice nerozumí ani právu.

              Reply
  2. Zuzana Candigliota

    Ještě bych dodala, že poslední odstavec článku již nemá daleko k propagaci nacismu (povinné eugenické přerušení těhotenství?):

    „Řešení problému by se mělo zřejmě ubírat především k zabezpečení takové úrovně
    prenatální péče a zdravotnické výchovy, aby se prakticky vyloučila možnost donošení a porodu těžce malformovaného jedince, dále cestou právní úpravy podmínek umělého přerušení těhotenství stanovit možnost či dokonce s ohledem na prioritu zájmu společnosti na zdravé populaci povinnost přerušit těhotenství, když plod vykazuje vážné anomálie, které byly bezpečně diagnostikovány, a to bez ohledu na délku trvání těhotenství. Metodicky upravit vedení zákroku tak, aby byly již nitroděložně nebo v průběhu zákroku ukončeny životní procesy malformovaného plodu a v případě, že by i přesto vybavený plod jevil známky života, nenakládat s ním jako s živým plodem, a to se všemi z toho plynoucími důsledky. V případě porodu těžce malformovaného jedince způsobem zcela ponechaným na volbě lékaře nepodporovat a případně ukončit jeho životní projevy.“

    Reply
  3. Adéla Hořejší

    Velmi mě zarazilo, že jste byli ochotni vydat text pana Mitlöhnera, který se pokouší o revizi hodnot obsažených v katalogu lidských práv, zcela popírající právo i etiku.
    Nevím, zda je autor bývalý člen KSČ, více by sedělo členství v NSDAP.

    Reply
  4. Kateřina Kňapová

    Dobrý den, přiznám se, že jsem teprve studentkou magisterského stupně studia a to ještě společenských, nikoliv lékařských věd, ale článek pana Mitlöhnera s pouhými pěti zdroji a to ještě nereflektující současnou literaturu (v seznamu literatury jsou všechny zdroje ze začátku 80. let) by mi neprošel ani jako seminárka, proto mi připadá poněkud zvláštní, že vyšel v recenzovaném periodiku. Ohledně obsahu už bylo vše podstatné řečeno výše.

    Reply
  5. Michaela Mrowetz

    Včera jsem dostala velké množství upozornění na tento článek: http://www.ilaw.cas.cz/medlawjournal/index.php/medlawjournal/article/view/64

    Můj poostoj k eugenickému přístupu k prenatálním dětem s možnou vývojovou vadou jsem popsala s kolegyní biostatističkou Makrétou Pavlíkovou v Lidových novinách a je možno jej vztáhnout k všem možným diagnostikovatelným vývojovým vadám u prenatálních dětí a k přístupu k těmto dětem a jejich rodičům.

    Zdroj: Lidové noviny

    Datum vydání: 4.1.2013

    Rubrika / pořad: Názory

    Strana / zpráva 11

    Autor: MICHAELA MROWETZ, MARKÉTA PAVLÍKOVÁ

    Zanechme eugeniky

    ÚHEL POHLEDU

    Ukončování životů dětí s možnou vývojovou vadou před jejich narozením je nelidské

    Plošný prenatální screening a benevolentní postoj většinové společnosti vůči umělým potratům postižených dětí vede v České republice ročně ke zhruba 900 umělým potratům či vyvolávaným porodům s předchozím usmrcením prenatálních dětí s podezřením na vrozenou vývojovou vadu. Ve Velké Británii, kde se rodí téměř osmkrát více dětí než v ČR, je ročně provedeno okolo 2500 těchto „zákroků“ z důvodu „podezření, že dítě se narodí postižené“, tedy pouze třikrát více než u nás.

    V uplynulých letech bylo v Česku ročně prenatální diagnostikou zjištěno okolo dvaceti dětí s prokázaným Edwardsovým syndromem. Až na naprosté výjimky byly všechny tyto děti usmrceny.

    V roce 2010 bylo v ČR prenatální diagnostikou odhaleno dětí s podezřením na Edwardsův syndrom čtyřicet. Těhotenství bylo uměle ukončeno ve 36 případech, dvě děti byly spontánně potraceny, u dvou je uveden „neznámý osud po diagnostice“. Devět dětí se mohlo narodit – u některých rodiče o možnosti vývojové vady věděli, u některých ne.

    Čtyřicet je oproti předcházejícím rokům extrémně vysoké číslo. Incidence tak vážné vady, jakou je Edwardsův syndrom, se v populaci jen tak z ničeho nic sama nezdvojnásobí. Pokud tedy nejsou záznamy ÚZIS (Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR) chybné, znamená to, že v roce 2010 bylo dvakrát více dětí usmrceno v dělohách jejich matek. Dvacet dětí, které by byly v předchozích letech nerozpoznány, by zřejmě zemřely během těhotenství nebo při porodu (počet živě narozených dětí s Edwardsovým syndromem se nijak radikálně nezvýšil). Dvojnásobné množství matek a rodin bylo tímto vystaveno rozvoji eugenického kolektivního traumatu, jelikož bez tak extenzivní diagnostiky by se s velkou mírou pravděpodobnosti děti normálně narodily mrtvé či by normálně zemřely v děloze.

    Z hlediska nabízení prenatálního screeningu vývojových vad je strategie v západním světě spíše pasivní, screening je nabízen jako možnost a proveden na žádost těhotné. Ženy dostávají ještě ve fázi uvažování o screeningu kontakty na organizace, které se péčí o děti s vývojovými a dalšími vadami zabývají a podporují rodiny v adaptaci na život s postiženým dítětem, aby se tak mohly fundovaně rozhodnout. V ČR je strategie nabízení screeningu aktivní, často je prezentován zdravotníky jako „povinný“ a ženy, které ho podstoupit nechtějí, se setkávají s nepochopením, manipulací a agresí a jsou zdravotníky označovány za nezodpovědné a společensky neakceptovatelné osoby. Nabízí se vždy stereotypně klišé, „přece nebudete trpět životem s poškozeným dítětem, proč se tak dlouho trápit?“. Další část informace o tom, co je větší trápení, zda umělé ukončení života, či šance na jeho normální naplnění včetně normálního způsobu smrti, zůstává neřešena.

    Bez pocitů účasti na vraždě

    Psychologové se v psychoterapeutické práci často setkávají s rodiči, kteří podlehli jednostranné nabídce prenatálního ukončení života jejich dítěte „zákrokem“. Všichni shodně popisují, že jejich volba nebyla dostatečně informovaná. Možnost reálného života s dítětem se zmiňovaným podezřením nikdo nepopisuje, zdůrazňována bývá negativní kvalita života s postiženým jedincem, hospicová péče není realizovaná, jelikož by zřejmě mohla navyšovat číslo novorozenecké úmrtnosti, jehož nízkou mírou se medicínská péče obrňuje. O pozitivech života s nemocným dítětem mluví některé filmové dokumenty, které však rodiče zpravidla neznají a nejsou na ně upozorněni. Zážitek podílení se na vraždě svého dítěte se promítá do dalšího života a dynamiky celé rodiny a společnosti. Může se takto stát nebezpečnou normou?

    Dokumentární film Zachraňte Edwardse natočený Dagmar Smržovou hovoří o tom, že i méně zdravé prenatální děti mají právo mít svou panenku a že jejich rodiče nemusí podlehnout společensky akceptovatelné cestě „ukončování života zákrokem“, tzv. přerušením těhotenství. Několik dětí dostalo šanci na normální narození, život i smrt. V případě úmrtí dítěte pak jejich rodiče získali možnost normálního truchlení nad nejdramatičtější a na škále síly traumata – nejen dle odborníků na posttraumatickou stresovou poruchu – nejsilnější životní ztrátou – ztrátou dítěte, avšak bez pocitů účasti na vraždě.

    Můžeme pouze podávat ověřené informace. Můžeme velmi dobře ošetřovat individuální svobodné rozhodnutí po informované volbě a toto respektovat. Tím se vyloučí manipulace systémem, který podporuje nelidská řešení problémů společností odmítaných – jako jsou životy dětí s možnou vývojovou vadou.

    Pocity viny je nutno stále a stále narovnávat, zříkání se odpovědnosti není cestou pro vyhnutí se traumatu, naopak. Systémově akceptovaná řešení dávají prostor pro odkládání zodpovědnosti a prožívání a hloubka traumatu se násobí. Takové trauma se může stát kolektivním traumatem – pro společnost nejnebezpečnější možností šíření patologických mechanismů, které se stávají normou, pokud s nimi má zkušenost většina. Odpuštění neznamená zapomnění. Vinu léčí informovanost a otevírání traumatických témat, jelikož pak je vyšší šance na úzdravu celého organismu – v tomto případě společnosti.

    Foto popis| Nechat být, či nenechat být, to je, oč tu běží

    Foto autor| FOTO ČTK/AP

    O autorovi| MICHAELA MROWETZ MARKÉTA PAVLÍKOVÁ, Autorky, klinická psycholožka Michaela Mrowetz a biostatistička Markéta Pavlíková, podporují humanizaci zdravotnictví a změnu péče o dítě a jeho rodinu jako jednu jednotku v předporodní, porodní i poporodní péči

    Pozn.:Plošný prenatální screening a benevolentní postoj většinové společnosti vůči potratům postižených dětí vede v ČR ke zhruba 900 potratů či vyvolávaných porodů s předchozím usmrcením prenatálních dětí s podezřením na vrozenou vývojovou vadou ročně. Ve Velké Británii, kde se rodí téměř 8x více dětí než v ČR, je ročně provedeno pouze okolo 2500 těchto „zákroků“ z důvodu “podezření, že dítě se narodí postižené”, tedy pouze 3x tolik co v ČR. Zatímco se v UK ročně narodí okolo 750 dětí s Downovým syndromem, v ČR je to pouze necelých 50. Podíl umělého ukončení těhotenství z indikace (jakéhokoli) postižení je tedy v UK oproti ČR méně než poloviční, podíl narozených dětí s DS dvojnásobný. Z hlediska nabízení prenatálního screeningu vývojových vad je strategie v UK spíše pasivní, screening je nabídnut jako možnost a proveden na žádost těhotné. V ČR je strategie nabízení screeningu aktivní, často je prezentován zdravotníky jako “povinný” a ženy, které ho podstoupit nechtějí, se setkávají s nepochopením, manipulací a agresí a jsou zdravotníky označovány za nezodpovědné a společensky neakceptovatelné osoby. Přesto není prenatální záchyt dětí s DS v obou zemích výrazně odlišný – v UK je prenatálně diagnostikováno stabilně okolo 60% případů DS, v ČR 65-80% případů DS (česká evidence je však na rozdíl od UK velmi proměnlivé kvality). V UK pokračuje po prenatální diagnostice zhruba 8% těhotenství. V ČR jsou to jednotky (do 5% z prenatálně zachycených), v poslední době však přibývá těhotenství, která byla po diagnostice tzv. “ztracena z dohledu” – v roce 2010 tak 12 dětí v ČR dostalo šanci na normální narození, život či smrt, anebo kombinaci uvedených a v případě možného úmrtí dítěte pak jejich rodiče získali možnost normálního truchlení nad nejdramatičtější a na škále síly traumatu nejsilnější životní ztrátou – ztrátou dítěte, avšak bez pocitů účasti na vraždě. (zdroj: http://www.psychiatria-casopis.sk/files/psychiatria/1-2013/ppp1-2013-cla22.pdf)

    Reply
  6. Richard Hořejší

    Pluralita názorů a možnost jejich veřejné konfrontace je bezpochyby jedním z nosných principů svobodné a demokratické společnosti a touto optikou je zapotřebí názory pana Mitlöhnera respektovat. Nicméně, právě v rámci této diskuse je zapotřebí tyto názory jako velmi nebezpečné jednoznačně odmítnout.
    V prvé řadě mi (mimo vyvolání prvoplánovité kontroverze) unikl smysl daného článku. Autor sám před závorku vytýká, že jeho článek neaspiruje na řešení ani filozofických, etických a ani právních aspektů zkoumaného tématu. Jaký je tedy vůbec jeho smysl? Se zohledněním odkazu v článku na příslušný projekt zaštiťovaný UHK financovaný z veřejných rozpočtů tak lze snad usoudit, že tímto účelem je pouze vyčerpání daného dílčího rozpočtu; jako raison d’etre by to zajisté, stejně jako prvoplánovitá kontroverze, bylo velmi chabé.
    Věcně článek stojí buďto na naprosté vědomé ignoranci aplikovatelných základních právních norem, na nichž současné medicínské právo stojí, či na jejich neznalosti. Nevím, která z těchto možností je horší. Autor zcela pomíjí princip, že každá lidská bytost je oprávněna o svém osudu (a tedy i o svém zdraví a řešení jeho poruch) kvalifikovaně rozhodovat sama; tomu rovněž odpovídá odpovědnost těchto osob za svůj vlastní osud. Tam, kde jsou objektivní důvody, pak právo obsahuje mechanismy dosahujícího téhož cíle prostřednictvím jiné kvalifikované osoby (rodiče, opatrovníci atd.).
    S výjimkou několika málo případů, které jsou taxativně vymezeny zákonem, však mimo výše uvedené osoby toto právo rozhodovat (a tím méně nést za takové rozhodnutí odpovědnost) nenáleží jiné osobě. Ve vztahu k pacient a zdravotník tak zdravotník z principu nenese odpovědnost za volbu pacienta; nese odpovědnost za to, že jako profesionál pacienta seznámí se všemi okolnostmi daného zdravotního případu, možnostmi léčby, alternativami atd. a dále že pacientem zvolenou léčbu provede v souladu s odbornou péčí, tedy v rámci lex artis.
    Tyto principy však názory autora zcela popírají, když navrhují toto bytostné právo ženě (až do porodu při nakládání se svým vlastním tělem) či rodičům (po porodu v rámci výkonu rodičovských kompetencí) zcela odebrat a naopak jej svěřit třetí osobě. Závěry pana Mitlöhnera jsou tedy zcela explicitně v rozporu se základním právy člověka na sebeurčení a v neposlední řadě i na život, které jsou chráněny na ústavní úrovni a úrovni mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána. Jakkoliv bych takové názory byl ochoten omluvit laickostí pisatele, pokud by se objevily v bulvárním plátku, je pro mě šokující, když s nimi přichází bývalý soudce.
    Zcela shodnou argumentaci, kterou autor snáší na podporu možnosti lékařské autority rozhodnout bez dalšího o další existenci či „terminaci“ plodu či novorozence v tomto světě, lze bez větších potíží aplikovat i na další tragické situace, které život přináší – např. na úrazy, v jejichž důsledku je postižený člověk zůstává v neléčitelném kómatu či vegetativním stavu. Stejně tak je velice jednoduché argumentaci autora tvrdící, že katalog subjektivních práv zrůdy (od níž je k pojmu „Untermensch“ překvapivě jen krůček) je velice limitovaný až nulový, možné libovolně rozšiřovat až do míry, v němž plný katalog takových práv bude náležet jen elitě vyhovující určité skupině společnosti, ať již definované na rasovém, třídním či jiném základě.
    Je to právě důsledné dodržování základních lidských práv a tlak na jejich dodržování ze strany každého člena společnosti, které je jedinou prevencí totality. Naopak rezignace na dodržování takových práv a útěk k hledání „odborných“ řešení ordinovaných nikomu neodpovědnými „experty“ je prvním k krokem na cestě, o níž F.A. Hayek tvrdí, že vede do otroctví, a o níž historie prokazuje, že vede do Norimberku či Tokia.
    Pokud tedy výše uvedené shrnu, pak autorova analýza je velmi plytká, argumentačně plochá a z nevědomosti či z úmyslu ignorující platné objektivní právo a nosné principy západní společnosti. Není jistě náhodou, že odkazy na odbornou literaturu obsažené v článku odkazují výhradně na články publikované v rozmezí totalitních let 1981 až 1983. Je to zjevně období, v němž autor ideologicky ustrnul.

    Reply
  7. Michaela Votavová

    Vzhledem k tomu, že jste zařazeni na Seznam recenzovaných neimp. časopisů ČR, předpokládám, že publikaci výše zmiňovaného článku předcházelo řádné recenzní řízení. Mohla bych Vás požádat o zveřejnění recenzních posudků na tento text? Zaráží mne, že podobný článek je takto hoden ohodnocení body v RIV: Nenarážím teď na obsah samotný, ale na to, že jde v podstatě o úvahu, nikoliv o výsledek vědecké práce, navíc o úvahu podepřenou naprosto nepřijatelnými zdroji. Psát v rámci projektu o současné rodině za pomoci literatury staré přes 30 let, to mi přijde nepřípustné. Děkuji za reakci. M. Votavová, dříve výkonná redaktorka odborného časopisu

    Reply
  8. Petra Dudková

    Děkuji za výborný článek Miroslava Mitlöhnera „K právním a etickým problémům spojeným s narozením těžce malformovaného jedince“. Degenerace genofondu je mnohem větší problém, než rakovina nebo HIV.

    Reply
  9. Adam Kraus

    Perfektní článek Miroslava Mitlöhnera. Obcházení přirozeného přírodního výběru nás zahubí. A kdyby těžce malformovaní jedinci měli kapacitu o tom uvažovat a někdo se jich zeptal, zda by nebylo lepší, kdyby byl jejich život ukočen ještě před narozením a celé jejich utrpení tak nemuselo vzniknout, jistě by většina odpověděla kladně.

    Reply
  10. Anna Pohořálková

    Nemohu uvěřit že je tato diskuze vedena na stránkách zdravotnickepravo.info a že podobný článek vyšel v recenzovaném odborném časopise navíc právně zaměřeném. Spousta názorů, které jsou dnes eticky naprosto neakceptovatelné by našla v historii své věhlasné zastánce, to ale snad není důvod k publikaci v odborném časopise.
    Také by mě zajímaly recenze.
    Pokud vám šlo o vyvolání ostrých reakcí a polemiky, pak na této formě marketingu funguje už řada časopisů, namátkou Blesk nebo Aha. Do této kategorie se hodláte zařadit?

    Reply
      1. Markéta Pavlíková

        Text Davida Černého je ovšem zcela jinou kategorií textu než zde diskutovaný. Zabývá se zcela jasnými přesahy některých ideových rámců, uvádí je do souvislostí, dokládá reálnými situacemi a především zmiňuje toto:

        „Připomíná vám to nacistický program „eutanazie“ dětí, u kterých bylo rozhodnuto, že jejich život není hodný žití? Singer se vás pokusí přesvědčit, že se mýlíte: v případě nacismu o tom, kdo je hodný žití a kdo ne, rozhodovala státní ideologie a stát, zatímco on navrhuje, aby rozhodnutí bylo v rukou rodičů po konzultaci s lékařem.“

        Autor zde diskutovaného článku naopak zcela jednoznačně VYLUČUJE rodiče z rohodování o životě jejich dítěte, a to jak v postnatálním, tak v závěru článku i v prenatálním období, kdy dává moc rozhodnout o bytí a nebytí prenatálního dítěte nejen zcela cizí osobě (lékaři), ale dokonce společnosti/státu. Což je přesně ta zmiňovaná nacistická eugenika v citaci Davida Černého.

        Je ironií, že takovýto text vůbec mohl vzniknout v rámci grantu „Rozvoj a podpora multidisciplinárního vědecko-výzkumného týmu pro studium současné RODINY. O rodině jako základním prostoru onoho prenatálního a narozeného dítěte totiž naprosto není.

        Reply
      2. Zuzana Candigliota

        Rozdíl mezi články pana Černého a pana Mitlöhnera je markantní. Pan Černý analyzuje problém, přináší aktuální informace ze světa, nutí k zamyšlení. Pan Mitlöhner říká „co by mělo být“ a vnucuje svůj značně totalitní a paternalistický světonázor.

        Já souhlasím s tím, že by měla být za určitých výjimečných okolností umožněna eutanazie, a to i eutanazie dětí (byl tady k tomu i článek). Ale v žádném případě a za žádných okolností nelze nutit matce potrat bez jejího svobodného a informovaného souhlasu. A žádném případě nelze ignorovat rodiče jako partnery lékařů pro rozhodování o dalším osudu dítěte.

        Jinak souhlas s Richardem Hořejším, který problém popsal přímo brilantně a jeho diskuzní příspěvek má nesrovnatelně větší odbornou hodnotu k tématu než článek.

        Jen pro zajímavost některé názory z fb diskuze k článku:

        Nemůžu to dočíst, měl jsem prostě asi štěstí, že jsem se narodil jako „zrůda“ s míchou prakticky venku v r. 1951 v jihomoravské, silně katolické vesnici. Jsem teď už na vozíku, musím se cévkovat, ale: jsem PhDr., živím se celkem slušně jako překladatel, procestoval jsem půlku světa, založil neziskovku, která dodnes prosperuje, atd. atd. Přitom porodní bába, když mě uviděla poprvé, tak prý vykřikla: Pámbíčko milé, vem se ho honem zase zpátke k sobě! Pámbíček to zjevně viděl jinak, ale kdyby místo něj rozhodoval pan JUDr., nevím nevím:)

        A pán je ředitel ústavu sociální práce, ani nechci vědět, co učí své studenty. „Absolventi těchto oborů jsou připraveni na práci s rizikovými skupinami, starými lidmi, handicapovanými, s rodinou a dětmi či s národnostními menšinami.“

        Jestlipak pan doktor počítá s tím, že se z něj taky na sklonku života může stát bezperspektivní bytost vzdálená od úrovně rozumu psa nebo opice, a jestlipak je připravený na to, že o jeho bytí a nebytí bude rozhodovat někdo stejně osvícený, jako byl kdysi on sám, kdo se nebude rozpakovat ukončit jeho bezúčelnou a nehodnotnou existenci…

        Jinak autor zcela pomíjí psychické a asi i fyzické důsledky, jaký má takovýto nepřirozený zásah „ukončení těhotenství“ na matku dítěte. Kamarádka mi vyprávěla o jisté paní, která šla na potrat dobrovolně a nikoli ze zdravotních důvodů, obvykle o „tom“ mluvila jako o shluku buněk. Přišly však jiné problémy, které ji oslabily, a celé to trauma se nejadnou vyvalilo ven. Není to tak jednoduché, jak si to můj (bohužel) kolega právník představuje.

        Sousedka řekla, že pokud můžou právníci psát články a za novou a aktuální literaturu se považuje literatura 30 let stará, pak si vybrala blbej obor. Jak se mohla mít dobře. By mohla bejt na mateřský třicet let a nic z oboru by jí neuteklo.

        Možná ze mel nekdo zastavit včas životní funkce tomu pánovi, ktery je očividně morálně těžce malformovany jedinec

        Reply
  11. Lenka Cls

    Zdegenerovaní protipřírodní pseudohumanisté chtějí, aby společnost byla stejně zdegenerovaná a nemocná, jako oni. Proto nenávistně plivou na každého, kdo usiluje o ozdravení populace a zlepšení kvality života. Ignorujte jejich útoky. Podporuji a sdílím článek.

    Reply
    1. Věra Nováková

      Paní Cls, mohla bych vědět, kdo je tady zdegenerovaný a nemocný a jak a čím přesně? A kde a jak přesně se projevuje ta nenávist? A to přání, aby všichni byli nemocní? Děkuji.

      Reply
  12. Daniel Lorenc

    S eugenikou musíme začít co nejdříve. Už nyní se zdravotnictví topí v dluzích a omezování péče, přitom nemocní s vážnými vrozenými vadami spotřebují stovky a stovky milionů. Život s genet. poruchami, jako hemofilie, nemoc motýlích křídel, svalová dystrofie… to stejně není život, ale utrpení. Pokud se nemoc diagnostikuje v prvních měsících po početí, je ukončení humánní.

    Reply
    1. Věra Nováková

      A mají stejný názor i takto postižení? A kde by to skončilo, já např. mám vrozený atopický ekzém, neměla jsem být také humánně utracena? Kdo se ne mne má koukat a kdo to má platit, že jo…

      Reply
  13. Barbora Hanušová

    Polemika o tom, zda má žena právo rozhodovat o vlastním těle a o vlastním dítěti? To jsme se skutečně vrátili do osmdesátých let minulého století. Neodbornost článku je opravdu zarážející, minimum citací a i ty jsou naprosto nesmyslné, prostě nic. Co je na tom ovšem nejhorší, že pod touto celou zrůdností je podepsána Akademie věd, veřejné zdroje, že tento autor je ředitelem Ústavu sociální práce, ústavu, který se snad má zabývat péčí o postižené, co takový člověk učí své studenty?!

    Reply
    1. Tomáš Doležal Post author

      Vážení,
      všem děkuji za podnětné komentáře, které k řešení problému přispěly více než samotný článek.

      Současně mě poslední příspěvek nutí, abych uvedl, že JUDr. Mitlöhner je pracovníkem Univerzity v Hradci Králové, nikoliv Akademie Věd. A Akademie rozhodně s tím to příspěvkem nemá co do činění.

      Pokud tedy má být nadále vedena diskuse, prosím o diskusi věcnou.

      Reply

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

3 × three =