Závěrem loňského roku byl schválen k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1965/2016, který se zabýval možnostmi aplikace ustanovení § 3079 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého pokud soud nerozhodl ke dni nabytí účinnosti „nového“ občanského zákoníku o náhradě škody vzniklé porušením povinnosti, k němuž došlo přede dnem nabytí jeho účinnosti, lze na návrh poškozeného, jsou-li pro to mimořádné důvody hodné zvláštního zřetele, přiznat i náhradu nemajetkové újmy podle „nového“ občanského zákoníku.
V předmětném rozhodnutí Nejvyšší soud řešil případ, v němž pachatel v roce 2010, tedy za účinnosti „starého“ občanského zákoníku, zezadu napadl poškozeného, dvěma údery pěstí mu poranil oko a za toto jednání byl uznán vinným úmyslným trestným činem ublížení na zdraví. Poškozený se domáhal náhrady nemajetkové újmy nikoliv podle „starého“ občanského zákoníku, ale právě poukazem na § 3079 odst. 2 „nového“ občanského zákoníku podle tohoto zákona.
Nejvyšší soud v tomto případě nicméně mimořádné důvody hodné zvláštního zřetele neshledal, podle jeho názoru tedy bylo třeba plně postupovat dle „starého“ občanského zákoníku.
Právní věta rozhodnutí zní takto: Okolnost, že škůdce, který poškozenému způsobil újmu na zdraví před 1. lednem 2014, byl za toto jednání pravomocně odsouzen v trestním řízení, nezakládá sama o sobě mimořádný důvod zvláštního zřetele hodný, pro který by poškozenému měla být přiznána náhrada nemajetkové újmy podle zákona č. 89/2012 Sb.
Z odůvodnění:
„Dovolatel tyto důvody spatřuje ve způsobu a okolnostech způsobení újmy. Žalovaný jej zezadu napadl, dvěma údery pěstí mu poranil oko a za toto jednání byl uznán vinným úmyslným trestným činem ublížení na zdraví; tímto rozsudkem je civilní soud vázán ve smyslu § 135 o. s. ř. Ačkoliv není pochyb o protiprávnosti a společensky odsouzeníhodném charakteru počínání žalovaného, nelze to považovat za mimořádný důvod hodný zvláštního zřetele ve smyslu ustanovení § 3079 o. z, jak uvádí dovolatel. Protiprávnost je znakem každého trestného činu a vzhledem k tomu, že trestný čin je vždy jednání společensky škodlivé, bude v každém případě i společensky odsouzeníhodné. Na druhou stranu ne každý případ, kdy újma byla způsobena trestným činem, lze považovat bez dalšího za mimořádný důvod hodný zvláštního zřetele ve smyslu § 3079 o. z.“
„…Odvolací soud se věcí zabýval i z tohoto hlediska a dospěl ke správnému právnímu názoru, že se zde o takový případ nejedná. Ze zjištěného skutkového stavu věci se nepodává zvláštní motivace jednání žalovaného ani specificky pojaté pohnutky, který by svědčily o zvlášť zavrženíhodném provedení či důvodech jeho trestné činnosti. Na tomto základě lze uzavřít, že výklad a užití předchozího právního předpisu v posuzovaném případě není v rozporu s dobrými mravy ani nevede ke krutosti a bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění, neboť i právní úprava účinná do 31. 12. 2013 umožňovala spravedlivou náhradu za ZSU postupem podle § 444 odst. 1, 2 obč. zák. a prováděcí vyhlášky č. 440/2001 Sb.“