Judikatura NS k problematice informovaného souhlasu je dosti kusá. Proto je nutno poukázat na rozhodnutí z tohoto roku, které se problematikou informovaného souhlasu trochu podrobněji zabývá. Jedná se o rozhodnutí NS č.j. 25 Cdo 1381/2013. Současně se soudci NS v tomto rozhodnutí dotkli dalšího problému, který uzavřeli bez řádného teoretického zdůvodnění a to problematiku nepřikázaného jednatelství.
Podstatné pasáže pro oblast informovaného souhlasu jsou zejména tyto:
„Při posouzení existence příčinné souvislosti mezi nedostatečným poučením a vznikem škody je nutno především vyhodnotit, jakého poučení se pacientovi dostalo, popřípadě mělo dostat. Poučení musí být takové, aby i laik mohl zvážit rizika zákroku a rozhodnout se, zda jej podstoupí či nikoli. Odpovědnost zdravotnického zařízení v uvedených případech nastává jen tehdy, prokáže-li pacient, že při znalosti rozhodných skutečností (o nichž měl být poučen) bylo reálně pravděpodobné, že by se rozhodl jinak, tj. že zákrok nepodstoupí. V mnoha případech (zejména tam, kde neprovedení zákroku představuje větší riziko poškození zdraví než jeho neprovedení) totiž bude platit, že i kdyby pacient býval onu chybějící informaci před zákrokem měl, rozhodl by se zcela stejně, tedy že výkon podstoupí. Pak je ovšem spravedlivé, aby důsledky lege artis provedeného zákroku i riziko jeho případného nezdaru nesl sám. To je v souladu s tradiční zásadou, že poškozený nese následky náhody, která jej postihla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3434/2009).
Z tohoto hlediska není tedy podstatné, zda žalobkyně byla poučena o možnosti porušení zvratných nervů, ale spíše o praktických následcích (dopadech) na její zdravotní stav a každodenní život (tj. v daném případě o změně hlasu a dušnosti), a porovnání těchto následků s těmi, jež by nastaly, kdyby doporučovaný zákrok nepodstoupila.
Ani poučení o rizicích zákroku však není bezbřehé. Rozličných rizik lze pro každý zákrok vyjmenovat v podstatě neomezené množství. Kdyby se poučovací povinnost měla vztahovat na všechna, informovaný souhlas by byl prakticky nedosažitelný a v konečném důsledku by byl potlačen samotný jeho smysl. Při úvaze, o čem poučit, je tedy nutno vycházet z kombinace pravděpodobnosti rizika určitého možného nepříznivého vývoje či nepříznivých následků zákroku a závažnosti takových následků pro celkový zdravotní stav pacienta. Čím závažnější budou nepříznivé následky v případě naplnění rizika, tím menší pravděpodobnost bude stačit ke vzniku povinnosti o nich pacienta poučit (viz cit. dílo s. 76 – 77, obdobně srov. Těšinová, J., Žďárek, R., Policar, R., Medicínské právo. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 45).“
NS se tedy zabývá situací, kdy pacient souhlas dal, ale panuje neshoda o rozsahu poučení. Závěr, který NS dovozuje, je v tomto případě v zásadě přijatelný a rámcově koresponduje např. s německou doktrínou.
Daleko kontroverznější je tvrzení, které je do textu vsazeno na jiném místě a které bez dalšího dovozuje určitý závěr, jehož problematičnosti si NS možná není vědom. Pokud by si jí totiž byl vědom, nemohl by se k dané věci vyjádřit takto stručně. Jedná se o pasáž:
„Dovolací soud nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že je-li lékařský zákrok vykonán neoprávněně, musí ten, kdo jej provede, nést riziko případného nepříznivého následku. Tento názor nemá oporu v hmotněprávní úpravě odpovědnosti za škodu a narušuje rovnováhu mezi ochranou života a zdraví jako nejcennějších životních hodnot a základním principem občanskoprávní odpovědnosti, že zásadně lze činit odpovědným za škodu jen toho, kdo ji svým protiprávním jednáním způsobil. “
Principiálně se totiž v těchto případech nejedná o problematiku odpovědnosti za škodu, ale nepřikázaného jednatelství (Vmísí-li se někdo do záležitostí jiné osoby, ač k tomu není oprávněn, jdou k jeho tíži následky z toho vzniklé.). A v tomto případě je věc daleko složitější…