Na dubnovém jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu byla schválena právní věta k rozsudku sp. zn. 24 Cdo 2368/2024 z dne 24. 9. 2024, který se zabýval výkladem § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách (ZZS), primárně ve vztahu k významu podmínky pro zdravotnickou detenci v podobě „bezprostřednosti“ ohrožení.
Dikce § 38 odst. 1 písm. b) ZZS zní: „Pacienta lze bez souhlasu hospitalizovat, jestliže … ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí a jeví známky duševní poruchy nebo touto poruchou trpí nebo je pod vlivem návykové látky, pokud hrozbu pro pacienta nebo jeho okolí nelze odvrátit jinak,…“
Výklad významu „bezprostřednosti“ ohrožení je předmětem odborných diskusí, ostatně na tuto skutečnost poukazuje i Nejvyšší soud. Zjednodušeně jde zejména o to, zda potenciální nebezpečnost pacienta (absence konkrétních projevů hrozby / nebezpečí) dostačuje pro zdravotnickou detenci nebo nikoliv.
Nejvyšší soud se přiklonil k druhé, méně přísné výkladové variantě (projevy hrozby netřeba) mj. s tím, že: „…je imanentní povinností státu poskytnout obecnou ochranu společnosti také před potenciálním násilným činem zjevně duševně narušeného jedince.“
Právní věta rozsudku tak zní: „V době posuzování oprávněnosti zdravotnické detence ve smyslu § 38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, musí být bezprostředně přítomna hrozba nežádoucího následku, nikoliv však nezbytně také její projevy. Bylo by proti smyslu tohoto zákona vyčkávat, než bude pacient v důsledku duševní choroby či pod vlivem omamných prostředků skutečně vykonávat činnost, kterou bezprostředně zasáhne některou ze zákonem chráněných hodnot.“
Dodejme, že proti rozsudku NS byla podána ústavní stížnost, která byla odmítnuta (usnesení I.ÚS 57/25), i když podle našeho názoru spíše z formálních důvodů (zejména viz bod 18 usnesení).
Z odůvodnění rozsudku NS:
„38. Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že ve vztahu k zákonné podmínce vyjádřené tak, že pacient ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí a jeví známky duševní poruchy nebo touto poruchou trpí nebo je pod vlivem návykové látky, je třeba pojem „ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí“ vykládat nejen podle jeho jazykového vyjádření, ale zejména (za pomocí teleologického výkladu) tak, aby bylo dosaženo účelu, jehož zákonodárce přijetím této částí právní normy sledoval…
- Ohrožení (jehož sémantický základ tvoří slovo „hrozba“) musí být ošetřujícím lékařem při přijetí pacienta dostatečně identifikováno a následně musí být v návazném rozhodnutí soudu o tom, že k převzetí (popř. k dalšímu držení) pacienta došlo ze zákonných důvodů, podrobně popsáno, není však vyloučeno – aby s ohledem na známé okolnosti – šlo o ohrožení vysoce pravděpodobné (založené na jeho tzv. potencialitě). Zákon o zdr. službách vychází z principu prevence a bylo by proti jeho smyslu s detencí vyčkávat až do doby, než pacient bude skutečně v důsledku duševní poruchy či pod vlivem omamných prostředků vykonávat činnost, kterou bezprostředně zasáhne některou ze zákonem chráněných hodnot, zejména život, zdraví nebo lidskou důstojnost. Nedávalo by kupř. rozumný smysl, aby osoba s podezřením na duševní poruchu, která vyhrožuje svému okolí vážnými následky na zdraví byla proti své vůli umístěna do zdravotního ústavu až teprve tehdy, kdy by své výhrůžky zcela nebo i jen zčásti naplnila. Řečeno jinak: detenční řízení slouží k předcházení předpokládaným závažným následkům jednání osoby s duševní poruchou (nebo jejími známkami), popř. osoby pod vlivem návykové látky a je třeba vždy podrobně a s respektem ke všem známým skutečnostem pečlivě porovnávat, jaké základní hodnoty jsou v příslušném řízení v sázce, zejména jde-li o život a zdraví samotného pacienta, popř. jiných osob na straně jedné a právo na osobní svobodu na straně druhé.
- Přestože si je Nejvyšší soud vědom toho, že v odborné literatuře se objevují i názory opačné, vylučující možnost pouhého potenciálního nebezpečí z dosahu detence [srov. kupř. TĚŠINOVÁ, Jolana, ŽĎÁREK, Roman, POLICAR, Radek. Medicínské právo. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 57], dovolací soud vychází z toho, že je imanentní povinností státu poskytnout obecnou ochranu společnosti také před potenciálním násilným činem zjevně duševně narušeného jedince (srov. mutatis mutandis rozsudky ESLP ze dne 24. 10. 2002 ve věci Mastromatteo proti Itálii, stížnost č. 37703/97, § 69,; ze dne 15. 12. 2009 ve věci Maiorano a ostatní proti Itálii, stížnost č. 28634/06, § 111; nebo ze dne 17. 1. 2012 ve věci Choreftakis a Choreftaki proti Řecku, č. 46846/08, § 50). V rozsudku ESLP ze dne 18. 9.2014 ve věci Blajakaj a další proti Chorvatsku, stížnost č. 74448/12, bylo dále vysvětleno, že jestliže (tamní pachatel) „vypadal psychicky narušený a nebezpečný sobě a/nebo ostatním a že příslušné orgány usoudily, že je potřeba poskytnout mu lékařský dohled, kdy navíc byl ráno předmětného dne dvakrát pod kontrolou a dohledem policie, pak ohrožení života v tehdy posuzované kauze bylo reálné a naléhavé a vnitrostátní orgány o něm věděly nebo měly vědět. V takových situacích je závazkem státu podle článku 2 Úmluvy, aby vnitrostátní orgány udělaly vše, co od nich lze rozumně očekávat, aby takové riziko odvrátily (viz např. rozsudek ESLP ze dne 28. 10. 1998 ve věci Osman proti Spojenému království, § 116; a také Mastromatteo, cit. výše, § 74; Maiorano a ostatní, cit. výše, § 109; Choreftakis a Choreftaki, cit. výše, § 55). V tehdy judikované věci sice nešlo o detenční řízení (ač k detenci podle ESLP mělo správně dojít, viz § 130 označeného rozsudku), nicméně ESLP národním orgánům vytkl, že včas a adekvátně nereagovaly na podezřelé chování pachatele, který s odstupem na policejní stanici tvrdil, že „vše vyřeší sám“. Nelze proto souhlasit s dovolatelem, že pro rozhodování v detenčním řízení jsou významné jen izolované projevy pacienta (umístněného) v okamžiku jeho převzetí zdravotním ústavem a že lze opomíjet skutečnosti, které nastaly dříve.
- Nejvyšší soud sdílí přesvědčení, že pojem „bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje sebe nebo své okolí a jeví známky duševní poruchy“, se váže k hrozbě samotné (resp. ke známkám duševní poruchy) a je třeba jej interpretovat v jeho kauzálním významu. V tomto směru lze odkázat na přiléhavé závěry článku DURAJOVÁ, Zuzana, STŘÍTESKÝ, Matěj: Psychiatrické detence a řízení o vyslovení přípustnosti převzetí a dalšího držení – postřehy z praxe Kanceláře veřejného ochránce práv, bod 2.1., publikované v časopisu Soudce, roč. 2023, číslo 4, str. 7, kde se uvádí, že ačkoliv lékaři i soudy musí být při zkoumání podmínek pro zbavení osobní svobody obezřetní, nesmí to vést k vyprázdnění samotného účelu hospitalizace bez souhlasu, kterým je ochrana společnosti či samotného pacienta. Zkoumání podmínky bezprostřednosti je nerozdílně spjato se zkoumáním konkrétních okolností, které vedly k hospitalizaci. Naplnění bezprostřednosti je však nutné vnímat spíše jako překročení míry pravděpodobnosti, že bez intervence dojde k realizaci hrozby. K podobným závěrům dospěl veřejný ochránce práv, který ve vztahu k ustanovení § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách uvedl v připomínce uplatněné k novele tohoto zákona, že „bezprostředně neznamená jen tady a teď, ale pokud se inspirujeme například výkladem k § 21 trestního zákoníku, tak zjistíme, že slovo bezprostředně pod sebe zahrnuje i situace, kdy by k závažnému ohrožení došlo, pokud by nebylo z vnější zasaženo. Slovo bezprostředně pak nemá v řešeném ustanovení primárně časový, ale kauzální význam. (…) Slovo bezprostředně tak vyjadřuje požadavek, aby každé omezení osobní svobody v podobě hospitalizace bez souhlasu (zdravotnické detence) bylo bezprostředně propojeno s konkrétním ohrožením života nebo zdraví. Soud pak musí rozhodnout, zda je omezení osobní svobody přiměřené tomuto konkrétnímu ohrožení, toto rozhodnutí je bez bezprostředního propojení omezení a ohrožení jen s obtížemi představitelné. Nejvyšší soud tento náhled zcela sdílí.
- Lze tak k diskutované materii ze strany Nejvyššího soudu uzavřít, že lékař, který prvotně posuzuje, zda bude pacient proti své vůli umístěn ve zdravotním zařízení, resp. soud, který následně autoritativně rozhoduje, zda k převzetí (dalšímu držení) došlo ze zákonných důvodů, jsou oprávněni a povinni přihlédnout ke všem skutečnostem, jež jsou ve vztahu k pacientovi (umístěnému) známy, zejména k tzv. anamnéze a k okolnostem, které časově uvedenému okamžiku předcházely, mohou-li mít z odborného medicinského hlediska význam pro náležité určení, zda je „bezprostředně“ přítomna duševní porucha či alespoň její známky (popř. zda je pacient je pod vlivem návykové látky) a zda je současně dána i vysoká míra pravděpodobnosti, že pacient (pokud nebude umístěn ve zdravotním ústavu) závažným způsobem ohrozí sebe nebo jinou osobu zejména na životě, zdraví nebo lidské důstojnosti. Řečeno jinak: v době posuzování musí být bezprostředně přítomna hrozba nežádoucího následku, nikoliv nezbytně také její projevy. Naznačený výklad pak odpovídá i potřebám praktického života, kdy zdravotní ústav ve svém vyjádření k dovolání odpovídajícím způsobem připomíná specifika spojená s posuzováním aktuálního zdravotního stavu pacienta (vliv dříve podaných psychofarmak, změna prostředí, přítomnost policejního orgánu, užití omezujících opatření např. v podobě spoutání, proměnlivost projevů psychického postižení v čase apod.). Restriktivní výklad pojmu „bezprostřednost“ proponovaný dovolatelem a spojovaný s obligatorní potřebou projevů psychického onemocnění výlučně v době zvažování nedobrovolné hospitalizace lékařem v příslušném zdravotním zařízení, by se mohl v některých případech míjet s účelem sledovaným zákonem a vést k nepřípustnému vytěsnění zákonem předjímané ochrany ať už pacienta samotného (z hlediska individuální prevence), tak i třetích osob (z pohledu prevence generální).
- V této souvislosti je však třeba připomenout výše uvedený dlouhodobý a ustálenou judikaturou nastolený požadavek na řádné a vyčerpávající odůvodnění soudních rozhodnutí vydaných v detenčních věcech, jež s sebou nese povinnost v důvodech rozhodnutí náležitě zhodnotit naplnění hmotněprávních podmínek ustanovení § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdr. službách. Ten se musí prosadit tím intenzivněji v situacích, kdy je o zdravotnické detenci rozhodováno na základě (příp. zčásti na základě) skutečností, které od okamžiku umístění pacienta do zdravotního zařízení dělí jistý časový odstup. Ačkoliv totiž hrozba pro pacienta či společnost může výjimečně založit splnění podmínek pro zdravotnickou detenci i tam, kde projevy této hrozby posuzovanou detenci bezprostředně časově nepředcházejí, nesmí se potencialita hrozby stát nástrojem, pomocí kterého bude přípustnost zdravotnické detence dovozována bez dalšího již ze samotné existence duševní poruchy. Takový stav by v konečném důsledku odporoval jak ustálené rozhodovací činnosti vrcholných soudů (srov. bod 31 tohoto rozsudku výše), tak úmyslu zákonodárce vyjádřenému prostřednictvím ustanovení § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdr. službách. Požadavku na zabránění svévole a zajištění dodržení povinnosti předložit velmi závažné důvody k ospravedlnění jakéhokoli omezení práv osob nedobrovolně umístěných do lékařského zařízení (srov. rozsudky ESLP ze dne 7. 4. 2022 ve věci Miklić proti Chorvatsku, stížnost č. 41023/19, § 65, nebo ze dne 19. 2. 2015 ve věci M. S. proti Chorvatsku (No.2), stížnost č. 75450/12, §§ 146-147) tak soudy v případech posuzování hrozby postrádající recentní projevy, jakož i proporcionality umístění pacienta do zdravotnického zařízení, dostojí pouze tak, že věnují pečlivému a vyčerpávajícímu odůvodnění svých závěrů zvýšenou pozornost.“
Rozsudek je dostupný zde.