Zdravotní služby podle pravidel vědy podruhé

By | 24.5.2017

V listopadu loňského roku byl na tomto odborném blogu zveřejněn autorův příspěvek s názvem Zdravotní služby podle pravidel vědy. Příspěvek měl právně diskusní povahu. Věnován byl jednomu z legálních prvků „náležité odborné úrovně“ zdravotních služeb podle § 4 odst. 5 zák. č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů.

V citované stati jsem stručně dospěl k právnímu závěru o nutnosti zužujícího výkladu pojmu „pravidel vědy“. Na mysli jsem měl, a mám stále, výkladové zúžení ve smyslu vědeckého příkazu (pravidla) použít vědeckou poznávací metodu při poskytnutí zdravotní služby pacientovi; např. v diagnostice nebo léčbě. Dotkl jsem se ale i obecnější otázky, co vůbec rozumíme vědou v právním smyslu. K tématu se dnes vracíme.

Postup podle „pravidel vědy“ tvoří jednu z legálních součástí odborné správnosti zdravotní služby, která může být posuzována krajským úřadem ve správním řízení o pacientské stížnosti podle zákona o zdravotních službách. Vedle toho může jít o soukromoprávní otázku péče řádného odborníka posuzovanou soudem.

     1. Pacientova pohledávka na plnění závazku podle pravidel vědy a její kontext

„Náležitá odborná úroveň“ zdravotních služeb neboli péče řádného odborníka podle zdravotnického práva představuje  způsob plnění závazku v poměru mezi smluvními stranami. Jinými slovy, obsah závazku péče o zdraví, pakliže tato péče spadá do věcné působnosti zdravotnického práva, tvoří mj. pacientova pohledávka na to, aby například určitý zdravotní zákrok, byl proveden podle „pravidel vědy“, nikoli jinak; např. postupem náboženským. Srov. např. psychochirurgický zákrok podle zákona o specifických zdravotních službách oproti církevní „službě osvobozování od zlého“, tj. vymítání „ďábla“.

„Vědu“ ve zdravotních službách na trhu nelze zúžit jen na její přírodovědeckou, biomedicínsky aplikovanou stránku. A už vůbec nikoli na některou výlučnou lékařskou doktrínu jako je například doktrína evidence-based medicine pro univerzalistické účely epidemiologické a biostatistické, navíc bez ohledu na preference pacienta. Nedílnou součástí zdravotních služeb je totiž i psychoterapie, resp. oblasti působení na duševní zdraví. Srov. též klinickou hypnózu aj. Právě zde můžeme nalézt mnoho různých psychoterapeutických škol a zaměření, které se mohou navzájem i podstatně lišit. Dáno to je tím, že v jejich základu stojí odlišné vědecké teorie osobnosti, a to i protichůdné, jak bývá ve vědě běžné. V samém jádru se jedná o základní otázku, jak vůbec chápeme člověka, a tedy i sami sebe. Zda člověka (a pacienta) zdravotně pojímáme ve významu jeho tělesnosti duševna (a v čem spočívajícího a jak fungujícího) anebo i včetně duchovna (a v čem spočívajícího a jak fungujícího); též včetně vzájemných vazeb (a v čem spočívajících a jak fungujících).

Bez předsudečného zodpovězení této otázky v klinické praxi těžko objasníme některé biomedicínsky nevysvětlitelné chorobné příznaky, ale i jevy jako jsou stigmata apod., tj. vliv vědomí na tělesnost, anebo případy lidského samovznícení apod. V čem spočívá příčina těchto a podobných jevů a jaký je „mechanismus účinku“? Biomedicínsky pomoci si můžeme jen biofyzikálními či biochemickými hypotézami, v lepším případě teoriemi. Někdy tím ale překračujeme dobové konvence, tudíž i možná mocenská omezení hlásání a zaměření vědeckého myšlení. Srov. mocenskou institucionalizaci různých „vědeckých rad“, majících odlišná právní postavení, která právní laici, například lékaři, nemusí běžně rozpoznat.

Nelze-li nějaký jev materiálního světa přírodovědecky konvenčně zkoumat anebo jen s obtížemi, například pro obtížnou opakovatelnost pokusů s kvalitou určitého druhu, kupříkladu senzibilitou nebo sugestibilitou, neznamená to ještě, že tento jev nelze vědecky zkoumat vůbec; byť by se tak dělo s vědecky poznávacím omezením vyplývajícím z povahy daného jevu. Věda sama o sobě nesplývá s přírodní vědou, jednou svou větví, a již vůbec nikoli s určitou poznávací konvencí či lékařskou nebo jinou proměnlivou společenskou doktrínou. Srov. např. otázky výzkumu vědomí nebo transpersonality.

Zřejmé je, že v některých případech si musíme vystačit jen s důkazy teoretickými či dokonce pouze s přírodovědecky vzato pouhými hypotézami, doplněnými o empirii, včetně dlouhodobé dobré zkušenosti s účinností a bezpečností. Srov. oživování a udržování tradičních lékařství a jejich průniky do biomedicíny, která je filozoficky vybudována na výlučně materialistickém obrazu nemoci, života a světa. Jakoby někteří pacienti sami vnímali, že konvenční západní biomedicíně, racionálně filozoficky založené převážně pozitivisticky a materialisticky, „něco“ chybí. To, co jí poměrně často chybí, ale nespočívá jen v tom, že podnikatelé ve zdravotních službách na trhu sledujíce své zisky a výkony, někdy nevěnují dostatek času pacientovi a rozpoznání jeho zdravotního stavu ve všech souvislostech. Srov. některé otázky psychosomatické, chronické nemoci a vůbec zjištění příčiny nemoci za účelem prevence onemocnění. Zřejmě zde, až na výjimky, chybí celostnost anebo integrativní medicína, včetně duchovního rozměru života a zdraví.

Dostáváme se tak i k věcným specifikům jednotlivých zdravotních služeb, odborností a oborů či zaměření zdravotní péče, resp. způsobů plnění závazku péče o zdraví. Na jedné straně máme například již zmiňovanou psychoterapii anebo psychosomatiku, na druhé třeba klinické inženýrství nebo biochemii. Právně vzato se přitom jedná stále o zdravotní službu podle zdravotnického práva.

V bezpodmínečném státním příkazu diagnostikovat, léčit, řešit prevenci apod. výhradně podle „pravidel vědy“ lze spatřovat i jistý světonázorový druh „vědeckého optimismu“. Nemocní lidé ale zásadně nejsou podobni vozidlům v opravně. Kritický pohled na přírodovědecké krédo nalezneme např. u Sheldrakea v knize The Science Desilusion z roku 2012, česky o dva roky později pod názvem Mylné domněnky vědy.

Souvisící klinické, sociální a kulturní aspekty iatrogeneze již před lety, roku 1976, kriticky popsal Illich ve své známé knize Limits to Medicine, Medical Nemesis: The Expropriation of Health, která vyšla česky opožděně až roku 2012: Limity medicíny.

     2. Filozofická otázka racionality versus iracionality a její vliv na obraz vědy

V debatách o medicíně se u nás před lety objevil filozoficko schematický protiklad „racionalita versus iracionalita“. O prosazení a udržení tohoto protikladu ve zdravotních službách léta usilují například aktivisté světonázorového hnutí Nového skepticismu s ústavně rozpornou podporou státu, Akademie věd České republiky. Srov. např. pět sborníků Věda kontra iracionalita z let 1998 až 2012. Některé projevy podobného druhu zaznívaly, bez ohledu na politiku, již v době panství vědeckého světového názoru v komunistickém Československu; srov. např. zásadní sborník Věda, víra, pověra (Brno, Kraj. nakl. 1961) aj.

Potíž spočívá v tom, že podobné snahy se ve zdravotních službách mohou dostávat do protikladu s nadřazeností zájmů a blaha nemocného před zájmy vědy a společnosti podle mezinárodního, evropského, řádu lidských práv. Člověk je bytostí nejen rozumovou, ale stejně tak i emocionální. Nemluvě o lidské spiritualitě, která musela být, dříve i politicky, vypuzena z materialisticky a pozitivisticky chápané biomedicíny pro nepatřičnost. Nezmizela však z lidských životů a bytí. Nezbývá proto, nežli zásadně právně odmítnout výlučnost ontologicko redukujících kroků jako protivící se lidským právům v biomedicíně. Zavádějící je sám pojem „iracionality“ braný spíše ve znevažujícím významu. Je snad něco hanlivého nebo směšného na tom, počítá-li někdo s významem prožití duchovních axiomů pro svůj život a zdraví?

V jádru podobných snah mohou stát intelektuální aspirace na světonázorovou výlučnost vědeckého světového názoru, např.  v podobě vědeckého naturalismu, resp. snahy o generalizaci přírodovědecké pravdy a moci s ní spojené, a to někdy i ve formalizované podobě. Srov. otázku pravdivosti vědeckých poznatků, a to například v mocensky prosazované scientometrické vazbě na impaktované vědecké časopisy, anebo ostatní „podřadné“ prameny vědy; např. i za stavu, kdy by vydavatelova pouhá změna názvu časopisu byla důvodem pro ztrátu scientometrické hodnoty impaktu časopisu, a tudíž jeho znevalnění. A to vše poměrně často i s pracovněprávními a veřejnoprávně statusovými důsledky na kvalifikaci akademických pracovníků, resp. na státní dotace výzkumu. Srov. též „konkurenční“ impaktní faktory, tzv. predátorské časopisy, podvodné vědecké časopisy apod., které se celosvětově přiživují na „scientometrické vlně“; blíže např.: Antipredátor nebo Predátorské časopisy. Kvantitativní úhel pohledu, navíc často spojovaný s vědeckým formalismem, ztrácívá svůj význam tam, kde se zdravotní služby týkají kvalitativních znaků, včetně pacientovy jedinečnosti. Srov. např. odlišné hypnability nebo sugestibility pacientů či vnímání duchovnosti.

I ve zdravotních službách, resp. při zdravotnickém vzdělávání, se můžeme setkat s vědeckým formalismem; viz vyhl. č. 423/2004 Sb., kterou se stanoví kreditní systém pro vydání osvědčení k výkonu zdravotnického povolání bez přímého vedení nebo odborného dohledu zdravotnických pracovníků, v pozdějším znění. Vyhláška se týká celoživotního vzdělávání nelékařských zdravotnických povolání a od novely z roku 2008 zvýhodňuje publikace odborných článků nelékařských zdravotnických pracovníků v časopisu s „hodnotou Impact Factor“ [§ 3a odst. 1 písm. a)]. Nelze proto rozptýlit pochyby o myšlenkových záměnách zdravotních služeb jako odborných praktických činností za zdravotní výzkumy v oboru vědy. Srov. např. český impaktovaný časopis, který spadá pod cit. vyhl., Československou psychologii, a její obsah tvořený převážně výzkumnými výsledky; tzn. poznatky mimo odbornou praxi běžného odborníka, potenciálního autora ve smyslu cit. vyhlášky.

Dotýkáme se již filozofických východisek, která mohou překračovat meze konvenční biomedicíny, a také je překračují. Nabízí se proto otázka, kde jsou (a zda jsou přesně vymezitelná) právní hranice zdravotních služeb a kde již začíná přírodní léčitelství nebo jiné osobní služby, včetně služby duchovní. Předesílám, že tato hranice nemusí být ani není ostrá; zejména v oboru duševního zdraví. Naznačené otázky jsou časově naléhavé s ohledem na probíhající právní přípravu začlenění tradiční čínské medicíny do soustavy českého zdravotnictví.

Jestliže existuje bohosloví, včetně zavedených vědních a studijních oborů, se všemi svými nehmotnými axiomy, nemusí se nám vědecká otázka tradičních lékařství jevit až tak nemístná, a to přinejmenším z hlediska základní antropologické otázky, „co je člověk“. Máme-li k naznačené otázce přistupovat obezřetně s nutnou dávkou opatrnosti před povrchními nebo unáhlenými soudy či předsudky, nabízí se nám organizační řešení v podobě týmových služeb péče o zdraví, popř. alespoň v nezbytné součinnosti mezi zdravotními a jinými povoláními, a to i podle preferencí pacienta.

Příkladem ze současnosti slouží návaznost zdravotních služeb na duchovní služby např. nemocničních kaplanů. Do budoucna by bylo vhodné tyto otázky blíže zákonodárně-politicky upravit. Srov. např. rozšíření okruhu tzv. jiných odborníků ve zdravotnictví apod. Kupříkladu ruský právní řád výslovně umožňuje, aby byly vyloučeny pochybnosti, působení léčitelů ve zdravotnických zařízeních.

Například Univerzita Palackého v Olomouci, Cyrilometodějská teologická fakulta, pěstuje státem akreditovaný studijní obor Sociální a spirituální determinanty zdraví, a to v doktorském studijním programu Teologie. Doktorské studium je založeno na holistickém bio-psycho-socio-spirituálním modelu zdraví. Lze takovýto vzorec po právu vylučovat ze zdravotních služeb? Například u psychosomatických pacientů? Jistěže nikoli. Podobně to platí pro služby sociální. Je však tomuto vzorci věnována dostatečná pozornost ve zdravotnickém vzdělávání? Soudě podle běžného stavu u nás, nikoli. Brání jeho většímu vzdělávacímu rozšíření subjektivní činitel spočívající v materialistickém vědeckém světovém názoru?

Otevřeným tématem „pravidel vědy“ u nás zůstává antroposofické lékařství a jeho ideová blízkost k menšinovému proudu křesťanství, včetně pojetí člověka, jakož i pacientských preferencí. V Německu je tato situace vyřešena „zvláštními léčebnými směry“ (besondere Therapierichtungen), jakož i vědoslovným řazením antroposofické medicíny mezi duchovní vědy (Geisteswissenschaften), namísto vědy přírodní (science). Aniž by ale kdokoli vylučoval antroposofické lékařství či lékaře ze zdravotních služeb. U nás srov. např. odbornou společnost, Společnost antroposofických lékařů a farmaceutů, z. s.

I metafyzická tvrzení mohou doznávat povahu teorie podložené teoretickými důkazy správnosti, tedy vědecké teorie; byť bychom v relativním přírodovědeckém pohledu mohli hovořit o vědeckých teoriích spíše jen v prvotním stádiu.

Nakonec si vzpomeňme na slova psychologa Rostohara z roku 1950: „Vědeckou metodou rozumíme účelné uspořádání všech prostředků, jak fysických, tak intelektuálních, jimiž lze dosáhnouti vědeckých poznatků. Protože empirická psychologie  čerpá své poznatky jednak z introspekce, tj. z pozorování vlastních zážitků, jednak z interpretace projevů cizích zážitků, týkají se její metodologické úkoly v první řadě těchto dvou zdrojů psychologického poznání.“. Cit. dle Rostohar, M.: Psychologie jako věda o subjektivní skutečnosti. Brno: nákl. Společ. pedagogic. musea v Brně 1950, s. 22. K tomu srov. např. Psychologii pocitů štěstí od Křivohlavého, (Praha, Grada 2013).

Z poslední české odborné literatury odcitujme například psychologa Smékala:… ke studiu nižších psychických funkcí (jako je elementární paměť, čití, bazální emoce) je efektivní přistupovat z pozic přírodovědné metodologie (kvantitativně a neurofyziologicky), kdežto vyšší psychické funkce (logická paměť, myšlení, intuice, jednání řízené vědomím smyslu života aj.) je třeba studovat kvalitativní humanitně fundovanou metodologií se zřetelem ke kulturním, historickým a duchovním souvislostem lidského bytí.“, cit. dle Smékal, V.: Psychologie duchovního života. Brno: Cesta 2017, s. 51. Srov. též například psychologickou teorii spirituální inteligence ve významu schopnosti chápat smysl aj., jakož i psychologický pojem duchovního poranění. Obojí se již pojmově vymyká pozitivistické a materialistické biomedicíně, resp. organopatologickému přístupu k člověku. Vše z toho ale zároveň může mít vliv na plnění závazku péče o zdraví při zdravotních službách na trhu;. tj. na postup podle „pravidel vědy“; srov. např. nepsychiatrickou lékařskou podpůrnou psychoterapii jako zdravotní výkon hrazený z veřejného zdravotního pojištění.

       3. Univerzalistická objektivita lékařské vědy versus subjektivita jedinečného pacienta

Zdravotní služby jsou podle českého práva vybudovány na tzv. vědecké medicíně. Opakem bývá například přírodní léčitelství nebo pastorální medicína, neboť obojí nemusí mít vědecký základ. Nemluvě o samoléčbě či rodinné léčbě apod. Vědecká medicína slouží zároveň jako východisko zdravotního výzkumu.

V klinické praxi ale může docházet k rozporu. Na jedné straně hovoříme o vědeckosti medicíny, byť právně poněkud méně srozumitelně (viz i níže), na straně druhé zase o přednostním zájmu a blahu pacienta. Osobní zájem nemocného je ale právně vzato výslovně představen před zájem lékařské vědy či kterékoli jiné vědy, např. psychologie. Mezi obojím může existovat střet. Máme na mysli možnou kolizi mezi přírodovědeckou objektivitou, aplikovanou na lékařskou vědu v rámci vědecké medicíny, na jedné straně, a subjektivitou pacienta, včetně jeho nepřenosného vnitřního světa radostí i bolestí (intrasubjektivity). Právně je tento střet výslovně řešen ve prospěch zájmu a blaha pacienta před zájmy vědy a společnosti; viz čl. 2 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, sděl. č. 96/2001 Sb. Zdravotní služby, včetně diagnostiky a léčby, jsou tak jasně pacientsky profilovány.

Z výše uvedeného vyplývá dílčí právní závěr, že pojem „pravidel vědy“ podle zákona o zdravotních službách nutno vykládat konformně s mezinárodním řádem lidských práv; tzn. ve prospěch nadřazeného osobního zájmu pacienta o vlastní zdraví. Z tohoto pak vyplývá i přednost pacientova zájmu na modalitě léčby, je-li to věcně možné vzhledem ke zdravotnímu stavu. Srov. též např. způsob fyziologického porodu podle volby rodičky. Jestliže má poučený pacient zájem kupříkladu o prevenci, diagnostiku nebo léčbu po způsobu tradiční čínské medicíny, nelze mu to státem upírat nebo ho v tom omezovat. Naopak, nutno tomu přizpůsobit  organizaci zdravotnictví, včetně zdravotnického vzdělávání a odbornosti. Srov. pojetí real-world medicine, opinion-based medicine nebo patient-based medicine, a to i ve spojení s real-world effectiveness.

Východiskem může být pluralitní obraz vědy, včetně metodologického pluralismu. Srov. např. kvalitativní zdravotní výzkum a jeho obecně uznávané metody. Eventuální odmítání tohoto přístupu, alespoň jako alternativy, by se zjevně míjelo s principy pluralitní občanské společnosti. Svádět by mohlo dokonce až k nešvaru autoritářství nebo doktrinářství, od kterého by mohl být jen krok k „přírodovědeckému sektářství“.

Někdy se setkáváme s právním zkreslováním „náležité odborné úrovně“ zdravotních služeb tím, že se jí má, v rozporu s právem, zúženě rozumět pouze takový způsob, který by vyhovoval lékařské vědě v podobě doktríny evidence-based medicine. Podobný přístup se objevuje i v přírodovědecké popularizaci: „Pro jednoduchost můžeme EBM označovat prostě jako medicínu lege artis.“: Alternativní medicína jako evergreen; tedy i bez ohledu na osobní zájem zákazníka (pacienta). Již s ohledem na široký věcný záběr zdravotních služeb, včetně systematické, podpůrné nebo emergetní psychoterapeutické péče o duševní zdraví, se takovéto doktrinární zúžení jeví jako věcně nepřípadné, resp. pokaždé nemožné. Blíže viz například autorův příspěvek Evidence-based medicine?, pro lékaře a klinické psychology v Psychosomu, 2017, č. 1: Evidence-based medicine?. Předneseno též na vědecké schůzi Psychosomatické společnosti České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně, z. s., konané v Lékařském domě v Praze dne 7. dubna 2017: Psychosomatika a evidence based medicine.

Zdá se, že proti nadřazenosti zájmu a blaha pacienta, včetně jeho osobních preferencí, se do jisté míry ohrazují někteří lékařští akademičtí pracovníci tím, že na prvé místo při zdravotní péči o nemocného naopak kladou lékařskou vědu. A to v podobě jejich vyhraněného zaujetí univerzalismem typu evidence-based medicine na úkor osobního zájmu jedinečného pacienta. I kdyby snad měli tito lidé přírodovědecky, tj. relativně, pravdu, právní řád, v jehož rámci dochází k plnění závazku péče o zdraví, je jiný. Již dávno tomu měl být přizpůsoben obsah zdravotnického vzdělávání, mají-li jeho absolventi právně obstát v praxi.

Cituji: „Jedním z problémů medicíny založené na důkazech je to, že překračuje meze klinické epidemiologie tím, že zároveň vytváří metodologii, pomocí níž přijímá výsledky klinických hodnocení a ty pak používá pro specifickou klinickou situaci. Přitom klinicky získané důkazy považované za nejvyšší míry evidence (objektivity) více méně mechanicky aplikuje na subjektivitu konkrétního pacienta jako jednotlivce.“. Cit. dle Kuře, J.: Medicína v ontologické perspektivě. In: Kuře, J. – Petrů, M. et al.: Filosofie medicíny v českých zemích. Praha: St. Juhaňák-Triton 2015, s. 183.

Stát ani žádná zájmová veřejnoprávní korporace, např. Česká lékařská komora, nemohou přistupovat k veřejnoprávní regulaci povolání či podnikání na trhu tak, aby se míjela se zájmem nemalé části veřejnosti o volbu péče o vlastní zdraví. Nezapomínejme, že i přes nároky na odbornost se stále jedná „jen“ o služebná povolání. Srov. podobně např. advokáty či patentové zástupce. Vycházíme ovšem z předpokladu zdravotní gramotnosti, resp. poučenosti veřejnosti. Ta je ovšem i věcí státu a jeho zdravotní politiky se zvláštním zaměřením na prevenci.

Vraťme se k našemu užšímu tématu.

     4. Vědecké normy

Obsah „pravidel vědy“, nikoli jen věd lékařských, nýbrž světové vědy jako takové, bývá dán převažujícím dorozuměním světové vědecké obce. Aniž by ovšem bylo vědecky přípustné vznášet mezi „pravidla vědy“ stanoviska světonázorová či ideologická. Tak se dělo například v Československu v době ideologického panství vědeckého světového názoru, „marxismu-leninismu“, řečeno slovy Ústavy z roku 1960.

Od „pravidel vědy“ nutno odlišit například pravidla politiky nebo náboženství či ekonomiky zdravotnictví.

Vyjdeme-li z konvenčně převažujícího mocenského pojetí vědy, pravidla vědy představují psané či nepsané normy chování za účelem dosahování a hlásání nových vědeckých poznatků nebo objevů, které jsou obsahem vědeckého řádu jako jednoho z proměnlivých společenských řádů.

Porušení pravidel vědy bývá vědecky postihováno odsudkem vědeckou obcí až vyobcováním z ní. Jedná se o pravidla přijatá a silou přesvědčivosti trvale udržovaná ve vědeckém povědomí podstatné většinové části světové vědecké obce na základě dorozumění. V důsledku své obecnosti jsou pravidla vědy zásadně platná pro všechny vědní obory bez rozdílu, a to s výhradou možné změny okolností. Povahově vzato se jedná o vědecké konvence relativní povahy obsahující vědecké příkazy, zákazy nebo dovolení uplatňované při vědecké tvorbě jako jednom z druhů lidské tvorby. Pravidla vědy bývají uplatňována zejména v teoretickém nebo empirickém výzkumu, badatelském nebo užitém.

     5. Přehled pravidel vědy

Stručně taxativně řečeno, jedná se o:

a) zákaz tematizovat jiné než vědecké problémy, např. politické nebo náboženské či světonázorové, tj. problémy řešitelné jinak, než vědecky, kupř. změnou zdravotní politiky,

b) příkaz používat vědecké pojmosloví, čímž se lze vyhnout nedorozuměním nebo pojmovým záměnám,

c) příkaz ověřovat jen vědecky přijatelné, tj. vědeckými, teoretickými nebo empirickými, důkazy potenciálně ověřitelné domněnky,

d) příkaz používat vědecké poznávací metody, ať teoretické nebo empirické jako je např. pozorování příznaků či pokus,

e)  zákaz používat jiné než vědecké důkazy; např. důkaz proměnlivým veřejným míněním nebo důkaz pouhou vědeckou, stavovskou či jinou společenskou autoritou,

f) příkaz vyjadřovat vědecké výsledky vědeckými díly; tzn. ve vědecké podobě např. vědecké studie apod., aniž by to vylučovalo vedlejší nebo doprovodné vyjádření vědeckého výsledku v podobě vědecky popularizační, popř. jiné.

Dodržení postupu podle pravidel vědy mívá význam např. při hodnocení vědecké práce a jejích výsledků; např. dizertací, habilitací apod.; tzn. včetně kvalifikací. Srov. též hodnocení výzkumných výsledků. Pravidla vědy sama patří mezi vědecky zkoumaný předmět vědosloví. Ve světě existují různá současná i dějinná vědoslovná pojetí, školy apod. Souvisí to s filozofií vědy, resp. tím, co je za vědu bráno i s přihlédnutím k hraničním nebo netypickým jevům.

     6. Alternativní věda?

Připomeňme si například knihu Pokročilé metody vědecké práce z roku 2012. Pojednává též o „alternativních metodách při vědecké práci (a jejich výzkumu)“, s. 51 – 59. Označení je pojato ve významu technik mimo obecně uznávané metody vědecké práce, což nemusí být příliš šťastné. Někdy se setkáváme dokonce s pojmem „alternativní věda“. Nepovažujeme jej ale za vědecky, resp. pojmoslovně správný. Snad by bylo možné pochopit toto označení pohledem určité vědní politiky nebo převažujícího stavu veřejného financování výzkumu. Některá výzkumná témata totiž stojí mimo hlavní zájmové proudy, přestože by mohla být spojována s přínosem pro léčbu nemocí.

Ačkoli se obraz vědy může lišit, vycházíme z vědeckého racionalismu, pro který jsou příznačné vědecké metody. Ani to ale neplatí úplně. Představme si vědecké objevy, které přes veškeré použité vědecké techniky mohou odviset od mimovědecké a mimorozumové intuice apod. Ani z vědy samé nelze „vyhnat“ intuici v procesu vědecké tvorby, ač by se jinak jednalo o proces navýsost rozumový. Srov. např. sborník Intuice ve vědě a filozofii. Praha: Filoz. ústav AV ČR 1993.

Jestliže používáme lékařsky zavedený západní pojem komplementární a alternativní medicína, činíme tak správně, protože klademe důraz na odlišné metody; viz např. fytoterapii namísto předepisování chemofarmak v konvenční biomedicíně. V případě vědy samé ale používáme vždy vědecké metody, jež se liší jen věcně podle zkoumaného předmětu. Z vědecko metodologického hlediska tak žádná „alternativní věda“ neexistuje. I tam, kde jsou vědecky zkoumány jevy neobvyklé, například mnohočetné a opakované, esteticky působivé, „kruhy v obilí“ apod., používají se vědecké metody, např. měření, popis a třídění. Od pavědeckého zobecňování jednotlivých případů „padělků“, umění nebo vtipů ve vědě odhlížíme.

Jinou otázkou může být, zda při vědeckém poznávání v určitém stupni narazíme na nepřekročitelné racionální meze, za nimiž „končí věda“ a nastupují jiné poznávací nástroje, když „rozum zůstává stát.“ Na mysli můžeme mít případy, které se týkají výzkumu kvalitativních jevů, včetně záležitostí jemnohmotnosti, času a prostoru či výzkumných otázek kosmologických. Víme, že o hmotě ve vesmíru toho moc nevíme. Můžeme však za kusého stavu poznání apriorně odmítat například teorie tradiční čínské medicíny s jejími jemnými energetickými dráhami? Anebo celý vzorec bioenergetické medicíny s jeho empirií?

Poukažme si například na první část, empiricky podložené, dvoudílné slovenské vysokoškolské učebnice Základů biofyziky, (Chrapan a Komárek), vydané Katolickou univerzitou v Ružomberku, Fakultou zdravotnictví, roku 2006. Učebnice obsahuje téma Interakce biopole s fyzikálními poli (s. 127 – 132) a téma Bioenergie (s. 133 – 140). S bioenergetickým vzorcem jako jedním z modelů osteopatické péče počítá česká, resp. převzatá evropská technická normalizace; viz českou technickou normu ČSN EN 16686 Poskytování osteopatické zdravotní péče z ledna 2016. Evropská norma byla převzata i na Slovensku (STN).

Zásadní ideologické spory o současný obraz medicíny se vedou právě o tzv. bioenergetické modely. V podstatě se jedná, západně nahlíženo a zjednodušeno, o výraz letitého sporu mezi vitalismem a pozitivismem v medicíně. Právě zde spočívají i rozdíly mezi konvenčním západním lékařstvím a východní medicínou. Srov. otázku energetické rovnováhy a vůbec pojetí člověka. Zdravotní a právní politika nabízí řadu osvědčených řešení tohoto intelektuálního sporu ve prospěch zájmu pacientské veřejnosti o vlastní zdraví. Srov. např. empiricky podložené pojetí německé, švýcarské, lichtenštejnské aj.

     7. Jiná souvisící pravidla chování

K pravidlům vědy se poměrně úzce druží pravidla vědecké morálky, resp. etika výzkumu (deontologický řád).

Dále si můžeme poukázat na zásady vědecké obce čili pravidla chování jejích příslušníků. Příkladem slouží přihlížení ke zvyklostem vědního oboru, zveřejňování vědeckých poznatků, popularizace vědeckých poznatků, předávání vědeckých znalostí, včetně snahy o zformování vědecké školy, zavádění vědeckých poznatků do hospodářství nebo jiné praxe; taktéž zachovávání vědeckých obřadů a obřadních úkonů či přiznávání vědeckých poct. Patří sem ovšem i postihování vědeckých deliktů, např. formálního nebo materiálního plagiátorství či zkreslování výzkumných údajů, zlehčování konkurence apod. Žel, právě u některých lékařů a medicínských funkcionářů se můžeme setkávat se zlehčováním nebo zesměšňováním hospodářské konkurence na trhu služeb.

Příkladem slouží zpochybňující výrok o provozování mj. aromaterapie „šarlatány bez lékařského vzdělání“ ve stanovisku k alternativní medicíně, podaném pracovní skupinou s názvem „nevědecké léčebné a diagnostické metody“ při předsednictvu České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně, z. s., asi v roce 2015, bez data: Stanovisko k alternativní medicíně. Cit. stanovisko pracovní komise je jmenovaným spolkem veřejně vydáváno za stanovisko celého spolku. Zpochybňující a znedůvěryhodňující slovo „šarlatán“ patří do lékařského žargonu. V právní vědě a právu se proto nepoužívá. Je-li někdo usvědčeným podvodníkem, je podvodníkem. Otázkou zůstává, zda si Česká lékařská společnost Jana Evangelisty Purkyně, z. s., sdružující soutěžitele, uvědomila existenci morálního, popř. i právního deliktu zlehčování či jiného podobného deliktu; a to i se zřetelem na to, že aromaterapeuti byli a jsou úředně zařazeni do veřejnoprávní Národní soustavy povolání, spravované Ministerstvem práce a sociálních věcí podle zákona o zaměstnanosti. Pokud by se členové zmiňované pracovní skupiny svědomitě zaobírali tématem, byli by si jistě vědomi možných následků svého chování na veřejnosti, které je přičítatelné k tíži celému lékařskému spolku. Společensky není únosné, aby příslušníci jednoho povolání, navíc konkurenčního, veřejně znevažovali jiná povolání. Nadto, nově, od 11. dubna 2017 byly úředně stanoveny kvalifikační a hodnotící standardy agronoma pro léčivé a aromatické rostliny a pěstitele léčivých a aromatických rostlin, které souvisí mj. s využitím aromatických rostlin, a to podle zákona o uznávání výsledků dalšího vzdělávání; viz veřejnoprávní Národní soustavu kvalifikací, spravovanou Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy. K využití aromatických rostlin přitom dochází, kromě jiného, právě v aromaterapii.

Co má být „šarlatánského“ na odborném používání rostlinných silic například jako doplňku léčebných masáží, fyzioterapie či podpůrné psychoterapie podle zdravotnického práva? Nemají-li aromaterapeuti možnost získat školské zdravotnické vzdělání, ačkoli jimi používané rostlinné silice mívají zdravotní účinky, není to chyba aromaterapeutů, nýbrž vysokých či jiných škol, popř. státu. Srov. např. Asociaci českých aromaterapeutů, z. s., a její soukromá studia. Otázkou zůstává, proč by aromaterapeuti vůbec měli mít „lékařské vzdělání“ (viz výše), jestliže by mohlo stačit „nižší“ zdravotnické vzdělání, pokud bychom měli jít zdravotnickou cestou.

Vedle všech výše zmiňovaných mimoprávních pravidel platí samozřejmě i normy právní, které mohou být částečně shodné, zejména v oblasti dotýkající se poctivosti nebo dobrých mravů, včetně dobrých mravů hospodářské soutěže, anebo zákazu zneužití postavení; srov. občanský zákoník.

     8. Pochod za vědu?

In margine, v dubnu roku 2017 Prahou prošel Pochod za vědu. Jednalo se o součást světové akce March for Science zaměřené proti politizaci vědeckých poznatků, cenzurování výzkumů a výuky vědeckých teorií ve školách apod. V obecné rovině s tím asi lze souhlasit. Pražský pochod, včetně doprovodné akce, byl společně organizován Ateisty České republiky, z. s., a Českým klubem skeptiků Sisyfos, z. s. Na Pochodu za vědu se tak u nás podílela dvě světonázorová hnutí. Každý se může zúčastnit veřejné debaty podle svého. Každý může svobodně projevit svůj světonázor, ať by se jednalo o ateistický a materialistický vědecký světový názor, anebo jiný. Český klub skeptiků Sisyfos, z. s., na svém profilu ve společenské síti Facebook dne 11. dubna 2017 vyzýval k účasti na Pochodu za vědu „příznivce racionálního myšlení a sekulární nadšence“: Pochod za vědu. Podtrženo tak bylo ideologické pojetí pražské akce. Lidé světského ražení („sekulární nadšenci“), tj. lidé zaujatí materiálnem, těžko budou mít zájem například o pastorální medicínu, antroposofické lékařství s duchovním obrazem nemocného anebo tradiční čínskou medicínu, včetně filozofické vazby na taoismus anebo dokonce buddhismus. Podobně by to zřejmě platilo o indické ájurvédě nebo tibetské medicíně aj. Ve starší české literatuře srov. např. Buchníček, J.: Přírodní vědy proti náboženskému tmářství (Praha, Orbis 1956). Z pozdější literatury viz např. Matoušek, M.: Ateismus v myšlení socialistického lékaře (Praha, Avicenum 1977).

Položme si otázku: umožňuje určité světonázorové zaujetí osobně „uznat“ důkazy účinnosti postupů, látek nebo prostředků, které odpovídají jiným světonázorům?  – Aniž by došlo ke změně přesvědčení. Důkazy účinnosti přitom existují nejen v přírodovědecky formalizované podobě, ale též coby důkazy získané kvalitativním zdravotním výzkumem anebo vědeckým postupem zvaným health technology assessment. Poznávacích nástrojů a metod je celá řada.

Položme si jinou řečnickou otázku. Pochodovali by čeští světonázoroví aktivisté se stejným zanícením například za výuku vědeckých teorií nebo alespoň hypotéz týkajících se bioenergetické léčby a její empirie? Od věci není, připomeneme-li si, že kupříkladu detekce anomálií zemské kůry je úředně zařazena v Národní soustavě kvalifikací a proutkaře nalezneme ve veřejnoprávní Národní soustavě povolání. Jinak řečeno, není již samotný výběr „povolených“, anebo naopak společensky tabuizovaných vědeckých témat podroben předchozímu ideologickému filtru „jedině správného“ vědeckého světového názoru? Otázka nám vynikne, uvědomíme-li si například odpor proti tradiční čínské medicíně a její teorii právě z kruhů světonázorového hnutí Nového skepticismu. Ovšem i z některých kruhů křesťanských, byť ze zcela opačného důvodu, totiž účinnosti tohoto lékařství, ale od „zlého“.

Mezi ideové jevy naší doby, podléhající vědeckému zkoumání, patří souznění nejen mezi ateisty a tzv. vědeckými skeptiky (viz výše), ale i mezi posledními z nich a hlavními křesťanskými proudy; srov. např.  Zpravodaje Sisyfa  a slovenský křesťanský Rozmer. Oba ideové proudy totiž mají „společného nepřítele“. Kupříkladu světonázorový aktivista, ateista a materialista, Heřt, „20. rytíř českého lékařského stavu“, v rozhovoru pro slovenský časopis pro „křesťanskou duchovní orientaci“, Rozmer, roku 2013 v čísle 4 uvedl, že „Normálně myslící čtenář by měl pochopit, že celá AM“ (alternativní medicína, pozn. aut.) „je sbírkou mylných, naivních, hloupých a podvodných metod a bude věřit jen dnešní »evidence based« medicíně a jejím ověřeným postupům.“; placeně u křesťanů zde: Je alternatívna medicína skutočnou alternatívou?, zdarma u skeptiků zde: Zprav. Sisyfos. Dospíváme tak k otázce „víry“ ve významu osobního zaujetí jednou dobovou lékařskou doktrínou (anebo určitým křesťanským vyznáním). Zdá se, že „jinak zaujatí lidé“ nejsou „normálně myslící“, ač by jich bylo na světě možná pár miliard. Přibližujeme se tím vším k pravdě, anebo se jí spíše vzdalujeme?

     9. Závěr

Podstatu aktuálního českého klinického problému postupu podle „pravidel vědy“ při zdravotní péči nebo jiných zdravotních službách spatřujeme zejména v oblasti ideologické. Vyznačuje se generalizováním metodologické redukce v duchu vědeckého naturalismu či jiné podoby vědeckého světonázoru, ačkoli takovému zevšeobecňování brání sama povaha některých nemocí. K tomu se druží problém nedostatečnho zohledňování preferencí druhé smluvní strany; tj. pacienta v jeho jedinečnosti.

Částí západní biomedicíny a zdravotnického vzdělávání bývá nemoc jedinečného člověka v jeho konkrétní životní situaci brána spíše za přírodovědecký problém, který má být podroben přírodovědecké objektivizaci podle univerzalistických měřítek. Potíž nastává, jakmile se takovýto přístup přesouvá ze zdravotního výzkumu, kde může mít a má své přírodovědecké místo, do individuální zdravotní péče při plnění závazku mezi stranami.

Postup podle „pravidel vědy“ při poskytování zdravotních služeb na trhu, jak přikazuje české zdravotnické právo, je pro danou odbornou činnost na trhu částečně nepoužitelný; viz účel dosahování nových vědeckých poznatků či objevů nebo pravidlo tvorby vědeckých děl. Nejedná se totiž o výzkumné služby. Musíme si proto právně pomoci zužujícím výkladem právní normy (příkazu).

Přírodovědecká, zejména biomedicínská, redukce choroby a její příčiny nemusí pokaždé vystihnout celkový obraz zdraví a nemoci u každé jedinečné lidské bytosti v jejím konkrétním stavu. Nelze se proto divit těm přístupům ve zdravotních službách, které se při vědomí vlastní omezenosti otvírají komplementární a alternativní medicíně anebo přírodnímu léčitelství či duchovním službám. Řešením může být trend integrativní medicíny. Klinické zkušenosti tohoto druhu by měly být zkoumány. „Pánem zakázky“ stále zůstává pacient se svým zájmem o vlastní zdraví. Nikoli o vědecké poznatky biostatistické či epidemiologické.

 

Příloha k širšímu pohledu:

PRÁVO A ETIKA VÝZKUMU

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

5 × one =

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.