Právní předpisy vycházejí z toho, že zdravotní služby se dospělému, kompetentnímu pacientovi poskytují s jeho souhlasem (§ 34 ZZS) a v případě, kdy tato osoba odmítá vyslovit souhlas, je poskytovatel povinen o tom učinit písemné prohlášení (reverz) – viz § 34 odst. 3 ZZS. Zákon o zdravotních službách také myslí na situace, kdy dospělý kompetentní pacient nebude schopen o sobě rozhodovat – např. protože bude v bezvědomí a nebude tedy schopen vyslovit souhlas s poskytováním zdravotní péče jak to zákon předepisuje. Pro tyto případy zákon konstruuje v § 34 odst. 7 zvláštní zástupčí oprávnění, které nazýváme tzv. zástupný souhlas. Zajímavé je, že ustanovení § 34 odst. 7 pracuje se dvěma typy zástupčího oprávnění – jednak pracuje s jakousi velmi zvláštní formou smluvního zastoupení (pacient určí osobu, která za něj bude zástupný souhlas udělovat) a dále konstruuje zvláštní zákonné zastoupení, kdy při absenci osoby zvolené pacientem přiznává zástupčí oprávnění celé řadě osob (není-li takové osoby nebo není-li dosažitelná, manžela nebo registrovaného partnera, není-li takové osoby nebo není-li dosažitelná, vyžaduje se souhlas rodiče, není-li takové osoby nebo není-li dosažitelná, vyžaduje se souhlas jiné svéprávné osoby blízké, pokud je známa.). ZZS si tedy počíná v druhé části konstrukce zástupčího oprávnění velmi podobně jako § 98 OZ, který také konstruuje zvláštní zákonné zastoupení pro zvláštní případy zásahů do integrity.
ZZS v určitých případech se zástupným souhlasem počítá – jde -li o pacienta, který s ohledem na svůj zdravotní stav nemůže vyslovit souhlas s poskytováním zdravotních služeb, a nejde-li o zdravotní služby, které lze poskytnout bez souhlasu – tj. tzv. neodkladná péče, vyžaduje se souhlas osoby určené pacientem nebo stanovené na základě zvláštního zákonného zastoupení. Zatímco akceptace souhlasu těchto osob nečiní v praxi problémy, s případným odmítnutím je to již komplikovanější. V praxi jsem se setkal s názory, že tyto osoby sice mohou udělit souhlas, ale nemohou vyslovit nesouhlas s navrhovanou péčí. Argument se pak opíral o ryze jazykový výklad -zákon mluví o souhlasu (§ 34 odst. 7), ale nikoliv o nesouhlasu.
Já se domnívám, že tato argumentace je chybná a tyto osoby mohou péči i odmítnout – samozřejmě v rozsahu v jakém mohou souhlas udělit. Výchozím rámcem je tedy skutečnost, že se nejedná o služby, které lze poskytnout bez souhlasu (viz § 38 odst. 3 ZZS). A dále už je nutno se pohybovat k kontextu § 34 ZZS. Ani u samotného pacienta není v ZZS výslovně stanoveno, že může nesouhlasit; pouze je upraveno, jak postupovat, pokud pacient souhlas odmítá udělit (§ 34 odst. 3). V tomto případě však pravidlo míří zejména na poskytovatele zdravotních služeb a stanoví jejich povinnost zachytit odmítnutí předepsaným způsobem. V žádném případě se nejedná o pravidlo, které by pacientovi dovolovalo nesouhlasit! Jsme v rovině civilního práva, takže výslovného dovolení není potřeba a současně jde o respekt k autonomii vůle pacienta. Obdobně je nutno postupovat i u osob projevujících zástupný souhlas, resp. odmítajících udělit zástupný souhlas a připustit, že tyto osoby mohou jak souhlasit, tak případný souhlas odmítnout.
A současně je nutno poukázat i na ustanovení § 33 odst. 1, které u osob určených pacientem výslovně operuje i s možností vyjádřit nesouhlas (“ Pacient může při přijetí do péče určit osoby, které mohou být informovány o jeho zdravotním stavu, a současně může určit, zda tyto osoby mohou nahlížet do zdravotnické dokumentace o něm vedené nebo do jiných zápisů vztahujících se k jeho zdravotnímu stavu, pořizovat si výpisy nebo kopie těchto dokumentů a zda mohou v případech podle § 34 odst. 7 vyslovit souhlas nebo nesouhlas s poskytnutím zdravotních služeb.“).