Zastánčí spolky pacientů nebo pojištěnců

By | 25.9.2017

     1. Úvodem

Každá občanská společnost, českou nevyjímaje, je založena na aktivním občanském přístupu k záležitostem, které se týkají obecného blaha. Nemusí jít pouze o věci politického nebo hospodářského významu. Patří sem též otázky obecného zájmu na principiální ochraně blaha pacientů nebo pojištěnců. Zejména u pojištěnců doznávají tyto otázky ústavního rozměru sociálního.

O právnických osobách založených za účelem chránění veřejných zájmů mluvíme jako o zastánčích právnických osobách typu advocacy; vesměs hovoříme o spolcích. V našem případě by se jednalo o v zahraniční rozvinutý jev patient advocacy nebo o širší jev health advocacy. S advokacií jako právní službou to nesouvisí. V obou případech se jedná o zmezinárodnělé anglické výrazy. Nemusí jít nutně, alespoň podle českého práva, o civilní korporace v právní formě spolkové. Zpravidla tomu tak ale bývá, a proto budeme dále zjednodušeně mluvit jen o spolcích. Někdy proto hovoříme o „spolkových žalobách“.

Spolky tohoto poslání, ač soukromoprávní korporace, jsou založeny ve veřejném, nikoli soukromém, zájmu. Občanský zákoník s tím obecně počítá (§ 144 odst. 1). O spolcích tohoto účelu a poslání mluvíme jako o právnických osobách zastánčích (o účelovém společenském typu advocacy). Zakladatelé takového spolku jsou vedeni společným zájmem na hodnotové ochraně zájmu a blaha pacientů nebo pojištěnců jako skupiny, a to i právními prostředky. Na ochraně uvedeného blaha spočívá veřejný zájem. Nejedná se jen o soukromou záležitost neshody nějakého jednotlivce v poměru k určitému lékaři v soukromé praxi apod. Takový případ lze řešit individuální právní cestou, nikoli hromadně.

Vědecké posuzování medicíny a zdravotnictví, známé jako health technology assessment, počítá s celou řadou činitelů, a to i těch, které stojí mimo konvenční biomedicínu jako aplikovanou přírodní vědu. Uváděný vědecký postup zohledňuje i různé ukazatele sociomedicínské, včetně preferencí či přání pacientů nebo pojištěnců. Proto sem předmětově náleží i zastánčí pacientské nebo pojištěnecké spolky a jejich činnost ve veřejném zájmu. Všeobecně k tomu zde: Na HTA se v cizině podílejí i pacienti.

Současné české pacientské nebo pojištěnecké spolky, pokud existují a vyvíjejí činnost, se zaměřují spíše na spolupráci s veřejnou správou zdravotnictví z pacientského úhlu pohledu anebo na specifické otázky určitých onemocnění, jejich diagnostikování a léčby. Stranou tak mohou zůstávat některé zásadní právní nebo etické otázky přístupu k pacientské nebo pojištěnecké veřejnosti, a to alespoň v některých oborech zdravotních služeb na trhu. Státem dlouhodobě nastavené právní prostředí u nás nebývá v tomto ohledu využíváno, což nemusí být úplně ku prospěchu veřejnosti. Opak by mohl vést k zásadně vyváženějšímu pojetí, aniž by muselo docházet k šikanózním projevům zneužití práva z kterékoli smluvní strany.

     2. Subjektivní soukromé zástupčí právo zájmové reprezentace pacientů nebo pojištěnců

Zastánčí právnické osoby se vyznačují vlastním zástupčím subjektivním právem přiznaným soukromoprávním řádem. Jelikož se jedná o samostatné soukromé subjektivní právo, které je nezávislé na právech dotčených jednotlivých pacientů nebo pojištěnců (či jiných osob), není nutné (a zpravidla ani běžné), aby dotčení jednotlivci byli členy zastánčí právnické osoby. Na dokreslení si ještě uveďme, že sama zastánčí právnická osoba nemusí být (nebo ani nemůže být) protiprávností nijak dotčena na svém právu. Natož, aby jí samé snad musela být způsobena újma. Pojmově to vyplývá již z právní povahy zastánce obětí, nikoli oběti samé. Podobně to platí pro výkon advokacie nebo patentového zastupování apod.

Podstata a smysl námi sledovaného tématu spočívá v zastání se veřejného zájmu, a to například zájmu na dobré klinické praxi ve veřejných službách v případě protiprávností spočívajících v dotčení zájmů a blaha pacientů. A to v případě, kdy tyto protiprávnosti svou hromadností překračují vadu plnění individuálního závazku v konkrétním případě, čímž doznávají obecný rozměr veřejné poruchy či veřejné hrozby; viz níže.

Zastáncem ale není kdokoli, nýbrž k tomu povolaná právnická osoba, přičemž to je ona, kdo v duchu privátní autonomie, sama sebe odpovědně povolává k určité činnosti ve veřejném zájmu; viz obsah stanov. Stát toto její dobrovolné poslání a sebepojetí bere na vědomí tím, že upravuje obecná pravidla takové činnosti. Totiž zvláštní zákonné případy, kdy to je právně možné. Pohybujeme se totiž v oboru soukromého deliktního práva, kde se projevuje veřejný pořádek, včetně stanovení toho, kdo má právo na ochranu a co je chráněnou hodnotou, a to i tehdy (nebo právě tehdy), není-li zastánce sám osobou, která by byla deliktem dotčena.

O soukromém zastání v našem případě mluvíme v podobě zájmové reprezentace a jejího výkonu po právu, a to bez plnění individuálnímu věřiteli jednotlivého závazku z deliktu. Odlišit tyto případy proto musíme od individuálních žalob postižených jednotlivců, jakož i od individuálních pacientských stížností podle zákona o zdravotních službách, které spadají pod zvláštní úpravu mimosoudního řešení spotřebitelských sporů.

Subjektivní soukromé právo reprezentace určité skupiny za účelem veřejného zájmu musí být u nás přiznáno zákonem. Nejedná se o generální klausuli ani o žádné „paušální právo“ kohokoli, v čemkoli a proti komukoli, nýbrž pouze o zákonem zvlášť přiznané případy podle druhů. Děje se tak na základě předchozího právně politického rozhodnutí, zda a ve kterých deliktních případech zákonem přiznat soukromé právo reprezentace, popř. v jakém rozsahu. Zdroje těchto kroků dílem nalezneme v mezinárodním právu a právu EU.

V současném českém právním prostředí máme upraveno celkem (či pouze) 5 zvláštních případů zákonných přiznání soukromého subjektivního zástupčího práva zájmové reprezentace. Jedná se o zástupčí aktivní legitimace zastánců v civilních věcech za legálně vymezených deliktních předpokladů:

a) nekalé soutěže, což je první námi sledovaný případ; viz § 2989 odst. 1 o. z., aniž bychom zabíhali do podrobností,

b) práva spotřebitele, což je druhý námi sledovaný případ; viz § 25 zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, aniž bychom ani zde zabíhali do podrobností,

s tím, že následující zvláštní případy se již netýkají pacientských nebo pojištěneckých sporů, pročež si je uvádíme jen přehledově pro úplnou právní informaci, a to ve věcech:

c) práv průmyslového vlastnictví; § 2 odst. 1 zák. o vymáhání práv průmyslového vlastnictví (zák. č. 221/2006 Sb.),

d) hodnoty literárního, jiného uměleckého nebo vědeckého díla anebo hodnoty uměleckého výkonu po smrti autora nebo výkonného umělce; § 11 odst. 5 nebo § 74 autorského zák. č. 121/2000 Sb.,

e) zájmu středních a malých podnikatelů; § 1964 odst. 2 a § 1972 odst. 2 o. z.

Jeden dílčí praktický případ uplatnění práva reprezentace ve veřejném zájmu, ovšem mimo zdravotnictví, jsem již popsali dříve na základě vlastní advokátní zkušenosti z roku 1994; zde: Jiné právo. Dále zobecněle a rozvinutě zde: Kolektivní ochrana soukromých práv, s. 7 – 14.

Od výše vytknutých zvláštních zákonných případů zástupčího práva musíme právně odlišit legálně vymezené případy pouhého zastoupení žalobce v civilním soudním řízení právnickou osobou určitého účelu; viz § 26 odst. 1 a 2 až 7 o. s. ř.

Kromě toho všeho si můžeme, ovšem opět odlišně, poukázat na zvláštní zákonné případy aktivních legitimací určitých právnických osob v některých správních řízeních.

O tyto otázky nám ale nyní nejde.

     3. Soukromoprávní nárok zdržovací, popř. též odstraňovací

Soukromoprávní význam námi uváděných spolků jako zájmových reprezentantů spočívá v uplatňování zdržovacích (zakazovacích), popř. též odstraňovacích (obnovovacích) nároků vlastním jménem a na vlastní odpovědnost. Těmito tradičními a základními nároky je legálně vybaveno soudně chráněné soukromé subjektivní právo reprezentace určité zájmové skupiny ve veřejném zájmu (zástupčí právo zastánce).

Soukromoprávní rozdíl spočívá v tom, že právnická osoba oprávněná hájit zájmy soutěžitelů nebo zákazníků (tedy i pacientů) proti nekalé soutěži podle občanského zákoníku (vyjma určitých skutkových podstat), disponuje oběma nároky potažmo oběma žalobami, zatímco právnická osoba oprávněná hájit práva spotřebitelů (tedy opět i pacientů) podle zákona o ochraně spotřebitele práva má ve svých rukou jen zdržovací nárok. Rozdíl spočívá též v jiné věcné příslušnosti soudů.

Hovoříme o aktivní věcné legitimaci, resp. o žalobní legitimaci těchto spolků v civilních sporných věcech. Právě v tom spočívá zákonem předvídané poslání těchto spolků a účel jejich dobrovolného založení.Ten, kdo má žalobní legitimaci, má i právo podat soudu návrh na předběžné opatření nebo zajištění důkazu.

Do jisté míry a v některých rysech to známe podobně u zaměstnaneckých civilních korporací (zaměstnaneckých svazků) neboli odborových organizací. Právními rozdíly se zde nezaobíráme.

Námi sledované pacientské nebo pojištěnecké spolky mohou právně jednat, tj. uplatňovat nároky, vlastním jménem, aniž by se jednalo o zastoupení konkrétních pacientů nebo pojištěnců v jejich individuálních věcech. Důvod toho spočívá ve „spolkovém“ soukromém subjektivním právu zájmové reprezentace, která sleduje obecný, nikoli individuální, zájem dotčené skupiny (zde pacientů nebo pojištěnců). Připomeňme si starý římskoprávní pojem žaloby v obecném zájmu (actio popularis).

Nepřímým důsledkem vyřešení obecného sporu ovšem může být i prospěch konkrétního pacienta nebo pojištěnce, který může mít právní zájem na výsledku obecného sporu. Postižený jednotlivec proto může být vedlejším účastníkem civilního řízení na straně žalobce, a to za obecných procesních předpokladů vedlejšího účastenství podle občanského soudního řádu, včetně procesních práv z toho vyplývajících.

Právní jednání uváděných právnických osob budou směřovat zejména vůči jednotlivým poskytovatelům zdravotních služeb na trhu nebo jednotlivým zdravotním pojišťovnám na pojistném trhu, pokud by jednali proti veřejnému zájmu v právní nepřízni pacientům nebo pojištěncům, jež by tím byli jako skupina protiprávně dotčeni.

Podstatným skutkovým znakem tak je protiprávnost (deliktnost) jednání protistrany. Máme-li touto soukromoprávní cestou dospět například k odstranění závadného stavu, spočívajícího kupříkladu v nedbání zájmů pacientů, pokud jde o jejich v místě a čase objektivně možné právní pokyny dle přání či osobních preferencí, musí zde existovat protiprávní stav. V takovém případě je dán veřejný zájem (pacientské veřejnosti týkající se zájem) na odstranění protiprávního, tzn. závadného, stavu, a tudíž na obnovení právnosti či umožnění jejího průchodu. A to vedle veřejného zájmu na zdržení se protiprávní činnosti, což může v krajním případě vést až k soudnímu zákazu používání určitého postupu ze strany žalovaného poskytovatele zdravotní služby v některém oboru.

Protiprávnost skutku poskytovatele zdravotní služby dotýkající se veřejného zájmu by tak mohla spočívat například v hromadném nedbání, resp. porušování objektivně možných právně závazných pokynů pacientů (příkazců), které by byly v konkrétních podmínkách splnitelné, aniž by k tomu byl na dlužnické (poskytovatelově) straně právní důvod stanovený zákonem. Smlouva o péči o zdraví, resp. jí založený závazek péče o zdraví, je totiž příkazního typu.

Zcela jinou věcí by byly například pouhé odborné, byť kritické, rozpravy nebo hlásání pouhých odlišných odborných názorů na určité medicínské postupy apod. I do těchto otázek samozřejmě může pacientská veřejnost mluvit a účastnit se jejich řešení, neboť se jí týkají na „těle nebo na duši“. Půjde ale o „pouhé“ společenské či pracovní diskuse o věcech obecného, resp. veřejného zájmu. Nikoli, jako je tomu naopak v námi sledovaném případě, o soukromoprávní ochranu před protiprávností, která v minulosti nastala a trvá anebo reálně hrozí, že v budoucnu nastane, včetně reálné hrozby opakování.

Otázku „veřejného zájmu“ (možná spíše „obecného zájmu“) musíme v těchto případech vyložit v duchu Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, (sděl. č. 96/2001 Sb. m. s.). Na mysli máme zejména výslovnou nadřazenost zájmu a blaha pacienta nad zájmy společnosti a vědy (čl. 2). Obecné blaho pak spočívá v ochraně, udržování a rozvíjení hodnoty této nadřazenosti, která patří mezi hodnoty lidství a její ochrana je ve veřejném zájmu všech pacientů jako zvlášť právně vymezené spotřebitelské skupiny. Zároveň se jedná o významnou skupinu zákaznickou (spotřebitelskou), která musí být ve veřejném zájmu zvýšeně právně chráněna. A to již proto, že tato skupina je po mnoha stránkách slabší, obzvlášť zranitelnou, stranou. Ochrana slabší strany patří mezi hodnoty soukromého práva a objektivní spravedlnosti vůbec. Stát k tomu poskytuje celou řadu právních nátrojů, včetně uplatňování soukromoprávních nároků, popř. žalob, ve veřejném zájmu.

      4. Skutková zjištění a odborné poznatky zastánčích spolků

Zastánčí pacientské nebo pojištěnecké spolky mohou získávat své poznatky z různých zdrojů, od jednotlivých pacientů i z hromadných sdělovacích prostředků či z odborných seminářů apod. Nemusí jít o skutková zjištění získaná jen náhodně, ale též obecně uznávanými vědeckými metodami kvalitativního zdravotního výzkumu, resp. i metodami sociomedicínskými. Význam může sehrávat i vědecká kazuistika, jakož i důkazy získané od samotných pacientů (patient based medicine). Oboustranně prospěšná může být odborná spolupráce zastánčích spolků, znalých „terénu“, s veřejnými výzkumnými institucemi nebo vysokými školami.

V praxi si lze představit též opatřování odborných vyjádření nebo znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, jakož i poměřování klinické praxe podle profesních standardů apod. Zastánčí pacientské nebo pojištěnecké spolky nemusí být ani žádnými laiky ve zdravotnictví, resp. mohou využívat různé odborné služby medicínského nebo právního charakteru.

Zastánčí spolky doznávají přísného soukromoprávního postavení odborníka (§ 5 odst. 1 o. z.). Platí tak pro ně příkaz péče řádného odborníka. Jednání bez této péče spadá k tíži takové osoby.

     5. Zákaz zneužití práva zájmové reprezentace

České právo není v našem směru přiliš rozvinuto. Postrádáme zejména výslovnou ochranu před zneužitím nároků, zejména pak žalob, ve veřejném zájmu. Takovou ochranu známe například z procesního práva amerického (USA); viz federální procesní právo (Federal Rules of Civil Procedure, Rule 23). Ačkoli některé aktivní věcné legitimace ve veřejném zájmu z našeho civilního práva nikdy nevymizely a další byly uzákoněny již před lety (1991), teprve až v poslední době se u nás o těchto otázkách začalo hovořit na zákonodárně politické a odborné úrovni.

Za daného stavu si proto musíme vypomoci výkladem zákazu zneužití práva ve smyslu občanského zákoníku; a to i s hodnotovým přihlédnutím k některým zahraničním úpravám; viz zejména výše.

Stručně si můžeme uvést pojmové znaky, kdy je námi sledovaný nárok, resp. žaloba, uplatněn například vůči poskytovateli zdravotních služeb ve veřejném zájmu tak, že není zneužitím práva, a to:

a) obecná běžnost (převažující všeobecnost) výskytu naříkaného protiprávního jevu, proti němuž má být hromadně zasaženo, (commonality); například půjde o protiprávní jev zavedený a běžně používaný v klinické praxi, což nevylučuje individuální výjimky ve prospěch právnosti, které však postrádají všeobecnost, čímž zůstávají jen výjimkami (pozitivním vybočením z jinak všeobecně převažující protiprávnosti),

b) přiměřenost zásahu hromadným nárokem, resp. hromadnou žalobou, (adequacy); připomenout si můžeme zásadu či test rozumnosti zásahu se zřetelem k legitimnímu cíli, jehož má být tímto způsobem dosaženo, a to při zohlednění, zda téhož nebo srovnatelného legitimního cíle lze dosáhnout šetrněji, například prostým podnětem či prostou výtkou, stížností anebo jen nárokem jednotlivým, resp. žalobou jen jednotlivou,

c) četnost výskytu protiprávního jevu v klinické praxi (numerosity), která může souviset i se soustavností či dlouhodobostí nebo opakovaností protiprávního jednání, resp. s jeho zavedeností do klinické praxe anebo se schvalováním či jiným uznávám protiprávnosti odbornou obcí v daném oboru anebo dokonce s výukou protiprávního jevu při zdravotnickém vzdělávání. Skutek „uznávání“ určitého protiprávního jevu jako odborně správného ze strany odborné obce ještě neznamená, že se samo sebou vždy jedná o právnost děje v objektivním právním smyslu. Navíc bychom tak zohledňovali jen jednu smluvní stranu závazku péče o zdraví, a to navíc tu silnější, což by ve svém důsledku mohlo vést až k překroucení práva a hodnot, na kterých je vybudován právní řád; totiž k postižení slabšího a navíc zranitelnějšího. Podobně to platí například u skutkového děje prodeje zboží za obvyklou cenu, což ještě neznamená, že obvyklá cena je po právu, protože může docházet ke zneužití tržní síly na úkor spotřebitelů apod. Prodej zboží za obvyklou cenu představuje skutkový děj jako kterýkoli jiný, který podléhá právnímu posouzení (právní kvalifikaci); zejména vzhledem k přiměřenosti v právním smyslu,

d) příznačnost určitého protiprávního jednání (typicality), například pro zdravotní služby v určitém oboru na českém trhu nebo jeho převážné části v současnosti (místě a čase). Hromadný nárok, resp. žaloba, si svým všeobecným účelem totiž nevšímají jevů nahodilých nebo okrajových, resp. netypických, byť by byly protiprávní, protože ty mají být napravitelné k tomu právně určenou individuální soudní nebo správní cestou, včetně stížnosti jednotlivého pacienta podle zákona o zdravotních službách.

K tomu můžeme ještě přidat právní posouzení, zda uplatnění takového nároku, resp. žaloby, namísto jednotlivého postupu, je účelnější, a tudíž přednostnější, z hlediska dosažení nápravy. A dále též to, zda všeobecnost a četnost případů převažuje co do jejich společných rysů nad skutkovými zvláštnostmi (specifickými prvky) týkajícími se konkrétních ohrožení nebo porušení práv pacientů či pojištěnců jako jednotlivců.

Na druhou stranu nelze nevidět, že hromadné nároky, resp. žaloby, patří mezi legitimní právní prostředky, jejichž legalitu stát sám stanoví. K uplatnění těchto, poměrně razantních, nároků, resp. žalob, by mělo v praxi docházet spíše až tehdy, jestliže by pokusy o smírná řešené byly bezúspěšné. Nejedná se však o žádnou legální podmínku. Zároveň je ale známo, že tyto kroky mohou být psychologicky velmi účinné, zvláště tehdy, jsou-li již od počátku právně kvalifikované a veřejně známé s podporou alespoň části pacientské nebo pojištěnecké veřejnosti.

     6. Civilní status veřejné prospěšnosti zastánčí právnické osoby

Civilní status veřejné prospěšnosti určité právnické osoby vyplývá z občanského zákoníku (§ 146). Znám je i ze zahraničí. Pro právnickou osobu, která požívá toho soukromoprávního stavu, to představuje nehmotnou výhodu v podobě veřejně známé důvěryhodnosti a podobných právních vlastností v právním styku. Někdy se dokonce jedná o legální předpoklad určité skutečnosti. Proto mohou mít tyto otázky značný význam právě v námi sledovaných případech veřejného zájmu.

Žel, původní vládní záměr zcela zásadního významu statusu veřejného prospěšnosti právnických osob s předpokládaným provedením do sféry veřejného práva, zejména daňového, poplatkového a dotačního, byl zmařen v září roku 2013 neuváženým zásahem Senátu. Senát se z méně závažného dílčího důvodu postavil záporně k vládnímu návrhu zákona o statusu veřejné prospěšnosti, již schválenému Poslaneckou sněmovnou v rámci rekodifikace soukromého práva. Jelikož v době senátního rozhodnutí ale neexistovala Poslanecká sněmovna z důvodu parlamentní politické krize, nebylo komu návrh zákona vrátit k dalšímu postupu. Zákon tak doslova propadl, politickou vinou některých senátorů, kteří asi upřednostnili organizačně politický zájem na důležitosti Senátu. Vniveč tím přišlo zákonodárně politické úsilí, které se vinulo již od poloviny 90. let ve snaze o zprůhlednění veřejně prospěšných činností různých právnických osob a zároveň o právně příznivé zohlednění těchto činností. A to i po vzoru některých právně vyspělých zemí.

Nic nebrání, aby námi sledované pacientské a pojištěnecké zastánčí spolky požívaly statusu veřejné prospěšnosti, a to při splnění legálních předpokladů podle občanského zákoníku (§ 146). Legální pojmové znaky by byly v tomto směru potenciálně naplnitelné. Platí to i o hlavním pojmovém znaku, který spočívá v tom, že taková právnická osoba musí svým posláním v souladu se zakladatelským právním jednáním, tj. obvykle stanovami, svou vlastní činností, tedy i hájením veřejných zájmů, přispívat k dosahování obecného blaha. Obecné blaho zde spočívá v posazované, udržované a rozvíjené obecně sdílené hodnotě dobrých zdravotních služeb a dobré klinické praxe ve veřejném zájmu všech pacientů a pojištěnců. Podrobnostmi tohoto statusu se zde nezabýváme.

Důkazem požívání osobního stavu veřejné prospěšnosti právnické osoby dnes slouží jen vlastní prohlášení o splnění zákonných podmínek, které nemusí mít písemnou formu. Nicméně písemná forma může být vhodná pro styk s veřejností nebo orgány veřejné moci. Legální výjimkou je povinnost písemného prohlášení o splnění těchto podmínek podle zákona o dobrovolnické službě.

Vedle vlastního prohlášení může mít společenský význam nezávislé posouzení splnění legálních podmínek veřejné prospěšnosti jinou osobou; např. při dobrovolném soukromoprávním auditu veřejné prospěšnosti. A to například soukromým kontrolorem při plnění kontrolního závazku podle občanského zákoníku (§ 2652 a násl.). Důkazem by pak bylo soukromoprávní kontrolní osvědčení. Obsah soukromého auditu veřejné prospěšnosti by zahrnoval stránku právní i hospodářskou; srov. § 146 o. z. Předmětem plnění závazku zde spočívá v ověření výsledku dosavadní činnosti určité právnické osoby (objednatele), zda právně a skutkově odpovídá legálním pojmovým znakům veřejné prospěšnosti. Do budoucna by bylo lze k tomu využít možností technické normalizace (standardizace).

Služby spočívající v posouzování veřejné prospěšnosti právnických osob ale u nás nejsou rozvinuty. Příčinou mohou být i  dosavadní zákonodárně politické nejasnosti kolem postupu státu v těchto věcech a v jejich právních návaznostech, včetně několika zákonodárně politických kroků zpět, jak se to projevilo zejména v letech 2013 a 2017 (s účinnotí od 2018).

    7. Závěr

Občanská společnost předpokládá všestrannou aktivitu „zdola“ a na běžné občanské úrovni bez poručníkování státu. Do této oblasti spadá i spolkový ruch týkající se veřejných zájmů pacientské nebo pojištěnecké veřejnosti. Zvláštní zákonné případy soukromého zástupčího práva právnických osob neboli práva zájmové reprezentace u nás nebývají dostatečně nebo vůbec využívány. Navzdory tomu, že stát s tím dávno počítá.

Eventuální hrozbě zneužití práva lze právně čelit výkladem občanského zákoníku i beze změny zákona. Svůj význam sehrává i civilní status veřejné prospěšnosti právnické osoby podle občanského zákoníku.

Do budoucna lze uvážit osvobození žalob ve veřejném zájmu od soudního poplatku za návrh na zahájení řízení.

Chvályhodné jsou současné snahy Ministerstva zdravotnictví o zapojení pacientské veřejnosti do projednacích a v budoucnu snad i rozhodovacích procesů. Hlasy těch, o jejichž zdraví se jedná, nelze dále oslyšet. Řada současných, a to i velmi razantních, právních nástrojů ale zůstává léta ležet ladem.

 

     Odkaz na jiný příspěvek autora obecně souvisící s tématem:

Kolektivní ochrana soukromých práv

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

11 − seven =

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.