Welfarismus je etická teorie, jež klade hlavní a jediný důraz na welfare: pro etiku je podstatné pouze welfare. Welfarismus tedy tvrdí, že i) etiku zajímá jen welfare, ii) nezajímá ji nic jiného (tím není řečeno, že etiku nezajímají pravidla, jimiž se „správa“ welfare musí řídit). Welfarismus můžeme charakterizovat pomocí následujících pěti bodů:
- Je to realistická teorie v epistemologickém smyslu: na etické problémy existují pravdivé odpovědi, jen je musíme najít.
- Etická teorie má za úkol sjednocovat a ozřejmovat naše morální soudy prostřednictvím nalezení obecných etických principů.
- Fundacionalismus. Můžeme rozlišit tři druhy eticky relevantních pojmů: i) axiologické (dobro, zlo), ii) deontologické (práva, povinnosti, spravedlnost), iii) areteické (ctnosti a neřesti). Welfarismus tvrdí, že jedna z těchto kategorií pojmů je základní.
- Priorita dobra. Welfarismus za základní kategorii považuje axiologické pojmy, všechny ostatní vycházejí z této axiologické základny.
- Agent-neutrálnost. Hodnota X je agent-neutrální, pokud každý aktér má důvod podporovat X. Welfare je podle welfarismu agent-neutrální.
Vlivným zastáncem welfarismu je kanadský filosof L. W. Sumner ve své vynikající publikaci Welfare, Happines & Ethics. Sumner zde překládá a obhajuje slabě subjektivní teorii welfare, podle které je možné welfare ztotožnit sautentickým štěstím. Jedná se o subjektivní teorii, neboť polarita welfare (daří se nám dobře – daří se nám špatně) se zobrazuje na polaritu pozitivních a negativních postojů subjektů welfare k životu jako celku (postoje jsou subjektivní). Je to slabě subjektivní teorie, neboť postoje jsou postoji k něčemu mimo interioritu subjektu: k životu jako takovému.
Podmínku autenticity je možné rozdělit na dvě části: informovanost a autonomie. Informovanost však neznamená, že by postoje musely být postoji k pravdivým či racionálními procesy přijatým propozicím. Sumner je v tomto ohledu výrazný subjektivista: informace a jejich relevance závisí pouze a jen na postoji příslušných subjektů. Informace pro ně musí být relevantní, což znamená, že subjekty welfare (např. lidé) mohou změnit své hodnotící postoje, pokud příslušné informace mají. Mohou, ale nemusí. Když se někdo dozví, že ho manželka deset let podváděla, může změnit svůj postoj a hodnotit své welfare jinak (v konečném důsledku nebyl jeho život dobrý); ale nemusí. Může si prostě říci „takový je život“ a víc se tím nezabývat. Autonomie je důležitou komponentou autenticity, neboť vyžaduje, aby subjekty welfare hodnotily svůj život na základě hodnot, které jsou skutečně jejich vlastní a nejsou produktem sociálního podmiňování, vymývání mozků apod. Jednoduše řečeno, welfare je štěstí, jež je výsledkem informované autenticity.
Lidské životy mohou být šťastné i nešťastné; každý z nás je jediným soudcem jejich hodnoty. Pokud od nějakého časového okamžiku jsou naše životy nešťastné, může být sebevražda racionální. Vzpomeňme si na obrázek:
