V loňském roce zveřejnil Nejvyšší soud případ, který se věcně týkal problematiky vyrovnání újmy prospěchem, a to v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 3053/2021.
Dovolací se stala otázka významu absence dávek nemocenského pojištění poškozeného při stanovení náhrady za ztrátu na jeho výdělku po dobu pracovní neschopnosti za situace, kdy si poškozený neplatil nemocenské pojištění.
Připomeňme v této souvislosti nejprve dikci ustanovení § 2962 odst. 1 občanského zákoníku: „Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti poškozeného se hradí peněžitým důchodem ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem poškozeného před vznikem újmy a náhradou toho, co poškozenému bylo vyplaceno v důsledku nemoci či úrazu podle jiného právního předpisu.“ Výhodou je v tomto ohledu tedy dávka nemocenského pojištění a nevýhodou (újmou) ztráta na výdělku.
Nejvyšší soud dovolání v relevantní části zamítnul, a to s následujícím odůvodněním:
„Pobíral-li poškozený podle zákona o nemocenském pojištění v pracovní neschopnosti v důsledku nemoci či úrazu dávky nemocenského pojištění, pak se sice podle § 2962 odst. 1 o. z. pro zjištění výše náhrady tyto dávky odečtou od průměrného výdělku před vznikem újmy, ale podle § 126 odst. 1 zákona o nemocenském pojištění zaplatí škůdce částku odpovídající vyplaceným nemocenským dávkám jako regresní náhradu orgánu nemocenského pojištění, který poškozenému dávky vyplatil (shodně viz Doležal, Tomáš; Smrž, Ivo; Majetkové výhody a jejich zohlednění při náhradě škody způsobené ublížením na zdraví – compensatio lucri cum damno; Právník; 7/2022; str. 623).
Předpoklad, že by pro dovolatele bylo ekonomickou výhodou, jestliže by náhrada ztráty na výdělku žalobce a) byla snížena o nemocenské dávky, které by žalobce a) pobíral, platil-li by si nemocenské pojištění, je tedy nesprávný. Žalovaný by i v takovém případě byl povinen zaplatit náhradu za ztrátu na výdělku v plné výši (část odpovídající vyplaceným nemocenským dávkám jako regresní náhradu nemocenské pojišťovně a zbývající část přímo poškozenému). Jestliže poškozený žádné dávky podle jiného právního předpisu nepobíral, nelze i vzhledem k výslovné dikci § 2962 odst. 1 o. z. při stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti odečítat od předchozích příjmů částky, které by hypoteticky pobírat mohl. Současně lze přisvědčit odvolacímu soudu v tom, že nikdo není povinen platit si nemocenské pojištění, a to ani s poukazem na prevenční povinnost.
Odvolací soud i soud prvního stupně tedy správně vyložily § 2962 odst. 1 o. z., jestliže uzavřely, že nepobíral-li žalobce a) po dobu pracovní neschopnosti dávky nemocenského pojištění, náleží mu náhrada za ztrátu na výdělku ve výši průměrného výdělku před vznikem újmy. Při stanovení této náhrady nelze brát v úvahu nemocenské dávky, které by byly poškozenému vyplaceny, kdyby byl účasten nemocenského pojištění, ostatně to lze dovodit i jazykovým výkladem citovaného ustanovení, které počítá s fakticky vyplacenými dávkami, nikoliv hypotetickými (viz formulace „co poškozenému bylo vyplaceno…“).“
Z výše uvedeného tedy plyne, že podle explicitní právní regulace (§ 2962 odst. 1 občanského zákoníku) snižuje vyplacená dávka nemocenského pojištění (jako výhoda) škodu v podobě ztráty na výdělku po dobu trvání pracovní neschopnosti. Škůdce pak není takovou právní úpravou nepřiměřeně zvýhodněn, a to z důvodu existence regresní náhrady zakotvené v zákoně o nemocenském pojištění. Škůdce tedy v důsledku nahradí celou škodu a nikoliv pouze její část. V případě, že žádná dávka nemocenského pojištění nebude poškozenému vyplacena, nahrazuje škůdce bez dalšího ztrátu na výdělku v „plné“ výši. Podle mého názoru by shodné mělo platit i v případě, pokud by poškozený o dávku nemocenského pojištění nepožádal, ač by na ni měl nárok (zde ale upozorňuji na závěry uvedené v rozsudku NS 25 Cdo 5024/2014; rozdíl je mj. v tom, že v důchodovém pojištění regres státu neexistuje…).
Rozsudek je dostupný zde.