V jedné z předešlých aktualit jsem na zdejších stránkách informoval o rozhodnutí Nejvyššího soudu, které se zabývalo určením výše odměny advokáta podle advokátního tarifu ve sporech podle ustanovení § 2959 občanského zákoníku s následujícím závěrem:
„Ve věcech peněžité náhrady za zásah do práva na soukromý a rodinný život způsobený usmrcením osoby blízké podle § 2959 o. z. se pro účely určení tarifní hodnoty postupuje podle § 9 odst. 4 písm. a/ vyhlášky č. 177/1996 Sb. (ve znění pozdějších předpisů).“
To obecně znamená, že pro určení výše odměny advokáta v uvedených případech není rozhodná částka, o kterou se vede spor, nýbrž „fixní“ částka zakotvená v ustanovení § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu (aktuálně ve výši 50.000 Kč).
Na únorovém jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu byla schválena právní věta rozhodnutí 25 Cdo 3771/2020, které výše uvedené závěry aplikovalo i na spory podle ustanovení § 2958 občanského zákoníku:
„Ve věcech peněžité náhrady nemajetkové újmy při ublížení na zdraví podle § 2958 o. z., jež představuje zásah do osobnostního práva, činí tarifní hodnota 50.000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. a/ vyhlášky č. 177/1996 Sb. (ve znění pozdějších předpisů).“
A to s následujícím odůvodněním:
„Dovolací soud v zájmu sjednocení judikatury ve věci určení tarifní hodnoty pro účely výpočtu odměny advokáta podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 177/1996 Sb.“) již v usnesení ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2060/2020, dospěl k závěru o správnosti té linie soudních rozhodnutí (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1901/2018, či rozsudek ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 4210/2018), podle které ve věcech peněžité náhrady za zásah do práva na soukromý a rodinný život způsobený usmrcením či těžkým poškozením zdraví osoby blízké podle § 2959 o. z. (tj. do osobnostního práva) nelze při stanovení odměny advokáta postupovat podle § 7 ve spojení s § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Tato ustanovení nereflektují povahu řízení o peněžitých náhradách za újmu na přirozených právech člověka, neboť v době započetí úkonu právní služby nelze určit výši plnění, jestliže určení výše náhrady závisí na posouzení soudu podle mnoha kritérií. Na tyto případy je, obdobně jako v případech řízení o zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným výkonem veřejné moci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, nebo ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1791/2015), přiléhavé aplikovat ustanovení § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., jež ostatně podle výslovného znění na věci osobnostních práv, v nichž je navrhována náhrada nemajetkové újmy, dopadá. Tytéž důvody vedou k závěru, že postup podle téhož ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb. se uplatní i při výpočtu odměny advokáta v řízení o nárocích na náhradu nemajetkové újmy na zdraví podle § 2958 o. z. Odměna advokáta se proto v projednávané věci ohledně nároku žalobce b) a o nároku žalobkyně a) na náhradu újmy na zdraví vypočte z paušální tarifní hodnoty 50 000 Kč v citovaném ustanovení stanovené.“
Přístup Nejvyššího soudu lze podle mého názoru, s ohledem na dikci relevantních ustanovení advokátního tarifu (zejména ustanovení § 9 odst. 4 písm. a), kvitovat. Na druhou stranu je ale s velkým otazníkem, zda takto „paušálně“ určovaná výše odměny reflektuje povahu a náročnost daných sporů, jejichž předmět se může pohybovat od částek poměrně nízkých až po miliony Kč. Jedním z řešení může být určování odměny podle nakonec přisouzené částky. Tyto úvahy jsou nicméně rovněž právně-politického charakteru, které by měl primárně reflektovat zákonodárce.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu je dostupné zde.