Výhrada svědomí v českém zdravotnictví

By | 21.3.2011

Výhrada svědomí nemá pro účely jejího použití v rámci našeho zdravotnického systému žádnou explicitní, konkrétní oporu v českém právním řádu. Tato situace překvapuje mnohé.

Před časem jsem zaznamenal, jak na odborném blogu soudce jednoho z našich nejvyšších soudů poznamenal, že předpokládá, že aplikace výhrady svědomí v případě lékařů někde v českém právním řádu zakotvena je, jen zrovna neví kde.

Bere se téměř za automatické, že křesťansky orientovaný gynekolog je oprávněn odmítnout provedení interrupce. Ale je tomu skutečně tak?

Před pár týdny se stalo něco z našeho pohledu celkem nepředstavitelného. Administrativa amerického prezidenta Baracka Obamy demontovala federální regulaci výhrady svědomí, která byla přijata za předchozího prezidenta George W. Bushe, která umožňovala lékařům „vyreklamovat se“ z poskytování antikoncepce, zdravotní péče o homosexuály s AIDS nebo provádění umělého oplodnění svobodným či lesbickým ženám. Blíže třeba zde.

Nová podoba federálního zákona nechává samozřejmě nedotčenu možnost odmítnout provádět umělé ukončení těhotenství či sterilizaci.

Před pár dny se pak snaha o opačnou tendenci projevila v Polsku. Tamní lékárníci spustili kampaň usilující o to, aby na základě výhrady svědomí mohli odmítnout prodávat antikoncepční prostředky včetně kondomů. Chtějí získat stejné privilegium, jaké mají polští lékaři, kteří jsou oprávněni odmítnout provedení zákroků bránících početí či narození dítěte. Blíže třeba zde.

A co Česká republika? Jak je u nás zakotvena možnost aplikace výhrady svědomí v rámci poskytování zdravotní péče? Odpověď je jednoduchá. Jediné ustanovení, které je z tohoto pohledu použitelné, je čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, kde se mimo jiné dočteme, že „svoboda svědomí je zaručena“. Nic víc.

Nemáme-li bližší právní úpravu vysvětlující možnost využití této ústavně garantované svobody v prostředí medicíny, je velmi obtížné dovozovat, co všechno zdravotničtí pracovníci jsou povinni a co už ne a jaká jsou v tomto kontextu práva pacientů a jak se jich mohou dovolávat.

Bez konkrétního provedení na úrovni zákona se tak svoboda svědomí jeví jako poněkud „éterická“ a rozhodně zdravotníci, kteří by jí dle svého uvážení využili, nemají zrovna velkou jistotu, pokud jde o možné následky takového jejich jednání.

Obtížné otázky v tomto kontextu jsou především ty, které zkoumají, co to vlastně je svědomí, v kterých případech lze využít odmítnutí poskytování zdravotní péče s odkazem na výkon svobody svědomí a jak zajistit pacientovi potřebnou či vyžadovanou zdravotní péči.

3 thoughts on “Výhrada svědomí v českém zdravotnictví

  1. Tomáš Doležal

    Jedná se o velmi zajímavou problematiku, kterou u nás zatím moc neřešíme. Je ovšem zjevné, že k situacím, kdy dojde k odmítnutí zákroku z důvodu výhrady svědomí bude přibývat. A nemusí to být jen u interrupcí. Vlasně se oklikou dostáváme ke staršímu příspěvku -„lze odmítnout zákrok u neonacistů“.
    Je ovšem sporné, zda výslovné legislativní zakotvení tohoto institutu je nutné. Rozhodně však nepopírám, že by bylo vhodné.

    Reply
    1. Radek Policar Post author

      Záleží na tom, co myslíš slovem „nutné“. Pro to, aby soud mohl rozhodnout spor o (ne)platnosti výpovědi z pracovního poměru lékaře-katolíka za to, že odmítl provést interrupci, nebo lékaře-žida proto, že odmítl provést odkladnou operaci sympatizanta nacismu, i dle mého názoru ono ustanovení čl. 15/1 LZPS stačí.
      Přesto mám za to, že bez bližšího provedení na zákonné úrovni se řada zdravotníků bude bát odmítnout určitou práci, přestože bude v rozporu s jejich svědomím, což jim může v konečném důsledku působit i značné psychické trauma.
      Stejně tak se opačně mohou zaměstnavatelé obávat sankcionovat zaměstnance, kteří s odkazem na výhradu svědomí odmítají práci jen proto, že se jim dělat nechce.
      Bližší zákonná úprava by tak mohla rychle přispět k tomu, k čemu by judikatorní cesta trvala výrazně déle, tj. k tomu, že by bylo nikoli zcela jasné, ale prostě jasnější, jaké jsou mantinely uplatnění výhrady svědomí.
      Možná jeden ilustrativní příklad, proč si to myslím. Vzpomínám si, byť již trošku matněji, na celkem velké problémy s uplatněním práva na informace na základě čl. 17 LZPS a na to, jak k prosazení reálného výkonu tohoto práva přispělo přijetí zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. To vše říkám při vědomí toho, že i nadále existovala spoustu subjektů, které se nepovažovaly za povinné ve smyslu tohoto zákona, a až judikatura nejprve Ústavního soudu a později Nejvyššího správního soudu přispěla k „vyladění“ mantinelů aplikovatelnosti práva na informace (zejm. vymezení, kdo je veřejná instituce – státní podniky, státní organizace, zdravotní pojišťovny, krajské a obecní organizace, obchodní společnosti ovládané veřejnými subjekty vč. ČEZ a. s., nebo možnost získat anonymizované soudní rozhodnutí).

      Reply
  2. Tomáš Doležal

    Určitě máš pravdu v tom, že řada lékařů se bude obávat „výhradu svědomí“ při poskytování, resp. pro odmítnutí, zdravotní péče uplatnit pro nejistotu ohledně možných důsledků. Přesto se domnívám, že Ti, u kterých je provedení zdravotního úkonu v rozporu s jejich svědomím /tj. opravdu tak smýšlejí a odkaz na výhradu svědomí není pouhou zástěrkou pro nechuť výkon provést/, úkon prostě neprovedou bez ohledu na nejistou právní situaci. Důležité je, že není stanoven zákaz uplatnění výhrady svědomí.
    Za druhé mě k mému vyjádření vedl možná přehnaný optimismus v racionální rozhodování soudů /už bych se měl poučit -:) / a naopak složitá uchopitelnost tohoto institutu legislativou /příliš široké nebo naopak úzké vymezení/.
    Pokud by se však našlo vhodné legislativní vyjádření tohoto institutu, tak bych byl pro jeho zakotvení do navrhovaného zákona o zdravotních službách. Raději než čekat na mnohdy překvapivá soudní rozhodnutí.

    Reply

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

three × five =

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.