Výhrada svědomí – ano či ne?

By | 12.11.2016

Jedním z významných institutů v medicínské etice a medicínském právu je institut tzv. výhrady svědomí. Spočívá v tom, že lékař nebo i jiný zdravotnický pracovník může odmítnout poskytnutí zdravotních služeb pacientovi v případě, že by jejich poskytnutí odporovalo jeho svědomí nebo náboženskému vyznání. Výhrada svědomí je ve většině demokratických států přijímána a byla akceptována i českým zákonodárcem, konkrétně v ustanovení § 50 odst. 2 zákona č. 372/2011 Sb. o zdravotních službách.

O této problematice jsme se již na těchto stránkách zmiňovali, Radek Policar ještě za účinnosti zákona č. 20/1966 Sb. psal o potřebě jeho legislativního ukotvení v českém právu, zároveň ovšem upozornil na nový přístup v USA, kde administrativa amerického prezidenta Baracka Obamy  výrazným způsobem omezila lékařské možnosti výhrady svědomí (viz http://zdravotnickepravo.info/vyhrada-svedomi-v-ceskem-zdravotnictvi). Tomáš Doležal pak odkázal na problematické užití výhrady svědomí, která se týkala osoby – neonacisty, nikoliv výkonu. (http://zdravotnickepravo.info/je-mozno-odmitout-lekarsky-zakrok-u-neonacistu). Byť tato výhrada, kdy židovský lékař odmítl poskytnout neakutní léčbu neo-nacistovi, který měl na sobě vytetovaný hákový kříž, byla u německých soudů uznána jako oprávněná, v rovině právní vzbuzovala řadu otázek. Skutečně můžeme aplikovat institutu výhrady svědomí i na osobu (třeba na souseda, který týral lékařova psa) nebo by se měla týkat pouze výhrady vůči prováděnému zdravotnickému výkonu?

I přes tyto pochyby se valná většina lékařů, právníků i etiků shoduje, že institut výhrady svědomí je zcela legitimní a měl by být právními normami umožněn.

Jeden z významných konsekvencionalistických bioetiků současné doby, Julian Savulescu, spolu s Udo Schuklenk argumentují ovšem proti přiznání lékařského práva na výhradu svědomí (celý článek zde http://onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1111/bioe.12288/full, Savulescův starší článek zde http://www.bmj.com/content/332/7536/294).

Jejich argumenty lze shrnout následovně:

  1. svědomí lékaře by nemělo narušovat lékařskou péči
  2. lékařské výkony je potřeba vnímat jako sociální dobro, pokud je zákon připouští a pacient je dobrovolně vyžaduje, pak by měly být lékaři prováděny
  3. hodnoty pacientů by měly být respektovány, cílem léčby je prospěch pacienta, nikoliv lékaře, proto má autonomie pacienta navrch před autonomií lékaře
  4. výhrada svědomí má svůj původ v etickém relativismu, ten však není akceptovatelný, protože vede k etickému nihilismu

Proti názorům uvedených autorů se postavil Christopher Cowley, který obhajuje přípustnost výhrady svědomí. Zejména upozorňuje na to, že

  1. a) být donucen jednat proti svému svědomí může vést k ztrátě morální integrity lékaře, které povede k silným pocitům viny a ztráty sebeúcty
  2. b) lékaři nejsou pouhými instrumenty, jsou svobodnými lidskými bytostmi, jejichž morální názory je nutné respektovat
  3. c) pokud lékař odmítne, pak má povinnost doporučit pacientovi jiného lékaře, který výkon provede

Savulescu všechny výše uvedené argumenty odmítá – morální integrita lékaře podle něho nemůže být důležitější než zájmy pacienta. Lékař se rozhoduje pro výběr svého povolání, k němuž patří veškeré profesí vyžadované lékařské výkony. Proto je nemůže odmítat následně. Lékařova svoboda morálního rozhodování je omezena výběrem jeho povolání, nemůže mít morální převahu před potřebami pacienta.

Savulescu a Udo Schuklenk odmítají kompromis, který bývá uznáván v západních demokraciích, a sice doporučení jiného lékaře. Mají za to, že pokud lékař k výkonu, který sám z důvodu výhrady svědomí odmítá učinit, doporučí jiného lékaře, který je ochoten takový výkon provést, proviní se z morálního hlediska zcela stejně jako by jej provedl sám. Savulescu je konsekvencionalista, a proto poukazuje, že následky budou zcela shodné. Pokud např. katolický lékař odmítne provést potrat, protože se domnívá, že je morálně nesprávný, ale doporučí pacientce jiného lékaře, který potrat provede, je podle Savulesca stejně vinný, jako by potrat provedl sám. Následky jeho aktu jsou shodné, proto je i jeho jednání shodně morálně špatné. Takový lékař by se měl spíše snažit, aby se zákon a profesní standardy změnily. Do takové legislativní změny by však měli respektovat zákon a profesní pravidla a vykonávat veškeré výkony profesí garantované.

Savulescu a Schluenk v závěru zdůrazňují, že individuální hodnoty nemohou převážit hodnoty spočívající ve společenském poskytování zdravotní péče. Lékaři se mohou snažit bojovat o legislativní změny. Ale nemají žádný nárok na to, aby si přivlastňovali speciální morální status, který by je opravňoval odmítnout poskytnout určitý typ zdravotní péče pacientům, kteří ji vyžadují.

Osobně se domnívám, že argument Savulesca a Schluenka není pravdivý. Zejména se domnívám, že provést u někoho určitý typ péče (např. interrupci nebo eutanazii) a doporučit někomu, aby navštívil jiného lékaře, který takovou péči poskytuje, nejsou ekvivalentní jednání a ani jejich morální hodnocení nemusí být shodné. Toto přesvědčení je ale z hlediska konsekvencionalismu polemické. Každopádně je zřejmé, že i zaběhnuté etické předpoklady je potřeba vždy racionálně přezkoumávat.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

15 − ten =

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.