Dne 13. dubna 2022 se konalo jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, které mj. schválilo následující právní věty příslušných soudních rozhodnutí:
1) Právní věta rozsudku NS 21 Cdo 1096/2021 ze dne 26. 8. 2021:
„Lékařský posudek vydaný poskytovatelem pracovnělékařských služeb a rozhodnutí příslušného správního orgánu, který lékařský posudek přezkoumává, nelze ani za právní úpravy účinné od 1. 11. 2017 považovat za rozhodnutí, z něhož by mohl soud bez dalšího vycházet v občanském soudním řízení ve smyslu ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř.“
Jedná se o rozhodnutí, kterým se podrobněji zabýval Martin Štefko v článku Právní úprava lékařského posudku o nezpůsobilosti k práci ve světle nové judikatury, na který bylo poukázáno v aktualitách zde.
2) Právní věta usnesení NS 25 Cdo 1924/2021 ze dne 22. 9. 2021:
„Náklady, jež žalobce mimo soudní řízení vynaložil na znalecké posudky k doložení pohledávek na bolestném a náhradě za ztížení společenského uplatnění, jsou ve smyslu ustanovení § 513 o. z. příslušenstvím těchto pohledávek; u dovolání, které směřuje proti těmto pohledávkám, se pro účely posouzení jeho přípustnosti podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. k tomuto příslušenství nepřihlíží.“
Co do problematiky povahy nákladů za znalecké posudky jako příslušenství uvedených pohledávek považuji toto rozhodnutí za korektní.
Zajímavá však může být úvaha směřující k aplikaci jedné z výjimek limitu 50.000 Kč pro přípustnost dovolání, a to pokud se jedná o vztahy ze spotřebitelských smluv. Podle mého názoru není důvod neposuzovat smlouvu o péči o zdraví (§ 2636 a násl. OZ) jako smlouvu spotřebitelskou. Porušení povinnosti poskytovatele postupovat lege artis lze jistě považovat za porušení smluvní povinnosti, v jejímž důsledku mohla vzniknout újma na zdraví ošetřovaného. Pokud poskytovatel popírá svoji povinnost nahradit takto vzniklou újmu (podle § 2913 OZ), pak se dle mého názoru rovněž jedná o spor ze spotřebitelské smlouvy, nehledě na konkurenci nároků a z toho vyplývající možnost považovat způsobení újmy na zdraví za delikt a její odčinění nárokovat mj. podle § 2910 OZ.
3) Právní věta rozsudku NS 25 Cdo 3402/2019 ze dne 15. 7. 2021:
„Při stanovení peněžité náhrady za nemajetkovou újmu způsobenou pacientovi jeho nezákonným převzetím do zařízení poskytujícího zdravotní péči je třeba vyjít z jednorázové částky odpovídající dvojnásobku hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející roku, v němž újma nastala. K výsledné výši náhrady musí soud dospět úpravou této výchozí částky s přihlédnutím k řadě okolností, k nimž patří zejména délka omezení osobní svobody či opakování zásahu, míra zranitelnosti pacienta s ohledem na jeho věk či případné somatické obtíže, průběh hospitalizace, poskytovaná léčebná péče včetně medikace, jakož i okolnosti, za nichž k převzetí došlo a proč soud dovodil nezákonnost převzetí.“
Předmětné rozhodnutí NS se obšírně zabývalo problematikou určení výše peněžité náhrady za nemajetkovou újmu způsobenou protiprávním převzetí pacienta do zařízení poskytujícího zdravotní péči. Občanský zákoník neobsahuje konkrétní částku, kterou by bylo třeba za takto způsobenou újmu jako náhradu poskytnout, Nejvyšší soud tedy v předmětném rozhodnutí nastavil výchozí částku, kterou považuje za přiměřenou náhradu, a to při komparaci s jinými náhradami poskytovanými za nemajetkovou újmu, včetně relevantní judikatury ESLP.
V této souvislosti považuji za vhodné připomenout slova H. Koziola (Basic Questions of Tort Law from a Germanic Perspective, 2012, s. 114) týkající se určování výše náhrady za nemajetkovou újmu:
“As far as the assessment is concerned, it must first be taken into account that non-pecuniary damage cannot be directly evaluated in money but that only a balancing of the non-pecuniary harm in money or a certain restitution is possible. Hence, the compensation of non-pecuniary harm in money necessarily requires a discretionary decision: the » first assessment « of non-pecuniary harm can only be done very freely and in an arbitrary manner, though an appropriate relation between the compensation awards for different non-pecuniary harm should be striven towards. Naturally, there is not so much free discretion when it comes to awarding compensation in subsequent, comparable cases. The amount of compensation awarded finds its justification in comparison with similar cases already decided… The fairness of the damages for non-pecuniary damage thus depends on whether comparable cases are evaluated the same and different cases differently and there is at least a rough proportion between the sums of compensation, which corresponds to the rank of the interests infringed.”
Z odůvodnění:
“Zásah do práva na osobní svobodu ve specifických případech osob, u nichž vzhledem k problematickému duševnímu stavu zpravidla vyvstává potřeba podrobit je lékařské psychiatrické péči (to se dosti často odbývá při nedostatečném uvědomění si vlastního stavu či dokonce při odmítavém postoji pacienta), je proto třeba zařadit do určité hierarchie hodnot, od jejichž dotčení se náhrada nemajetkové újmy odvíjí. I když nejde o nároky proti státu, lze využít zkušenosti Evropského soudu pro lidská práva, v jehož rozhodovací praxi lze vysledovat zřetelnou strukturalizaci podle určité hierarchie těchto základních hodnot, jak ji ve své analýze prováděné na společných zasedáních občanskoprávních a obchodních kolegií dovodil Najvyšší súd Slovenskej republiky a Nejvyšší soud České republiky (tzv. Hierarchie nemajetkových hodnot). Tímto způsobem je možno nastavit i rámcové proporce, v nichž se mají pohybovat výše náhrad jednotlivých občanskoprávních nároků nemajetkové povahy (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2109/2018). Práva zakotvená v Evropské úmluvě o lidských právech (dále též jen „Úmluva“), jejichž dotčením se ve své judikatuře zabývá, rozřazuje ESLP do určitých pásem, k nimž lze přiřadit procentní vyjádření. Nejdůležitější v demokratické společnosti všeobecně uznávanou hodnotou je život (čl. 2), následuje například zákaz mučení (čl. 3), rovněž tu figurují osobní svoboda a bezpečnost (zejména čl. 5), přístup k soudu (čl. 6), rodinný a soukromý život (čl. 8), svoboda projevu (čl. 10), náboženská svoboda (čl. 9), svoboda shromažďování (čl. 11) a majetková práva (čl. 1 protokolu 1). Význam takového výčtu a porovnání jednotlivých hodnot tkví v tom, že přizná-li národní soud za porušení konkrétního práva náhradu v nepřiměřeně nižší částce, než by ji přiznal ESLP, zůstává poškozený stále obětí zásahu do lidských práv a může se domáhat ochrany u ESLP. Právě přehled jednotlivých základních práv a uvědomění si, jaký význam jim v jejich vzájemném poměru přiznává rozhodovací praxe ESLP, může být jakýmsi základním nástrojem směřujícím k dosažení vyšší míry právní jistoty jako jednoho z klíčových principů právního systému v demokratické společnosti každého národního státu. Sladění přístupu ESLP s národní judikaturou může přispět k předvídatelnosti soudních rozhodnutí v tak složitých, lidsky citlivých a zároveň těžce měřitelných případech újem vyvolaných zásahem do základních práv a svobod. Při stanovení výše náhrady mají soudy plnou míru volné úvahy, nicméně ESLP při standardních situacích a okolnostech případu upřednostňuje částku pohybující se přibližně ve středu nastaveného rozpětí, samozřejmě s možností (a nutností) jít i směrem k minimu či naopak v případech s vážnějšími následky až výjimečnými okolnostmi od středu k maximu.
Z tohoto pohledu je zřejmé, že použití pravidla pro stanovení denní částky násobené počtem dní pobytu po nezákonném převzetí pacienta do ústavu, jak je využívá soudní praxe u vazby či výkonu trestu, není zcela přiléhavé, neboť na rozdíl od uvedených trestněprávních důvodů omezení osobní svobody, které může být poměrně dlouhodobé, trvá medicínsky odůvodněné omezení osobní svobody zpravidla jen několik dní, jsou-li dodržena pravidla soudního přezkumu. Obvykle tedy půjde o zásah pouze několikadenní (do sedmi dnů, pokud tak rozhodne soud prvního stupně), tedy svým způsobem jednorázový. Ani případ, kdy ve stanovené lhůtě učiní závěr o nezákonnosti převzetí až odvolací soud, není natolik dlouhodobý, aby mělo význam zakládat systém výše náhrad na denních sazbách, jak se ostatně přesvědčil i sám soud prvního stupně, který ve výsledku tento způsob neshledal dostatečným a doplňoval jej úvahou o sankčním důvodu pro zvýšení náhrady. Rozdíl v délce omezení se jistě může a má projevit při odchylce od středové výše náhrady, nikoliv však při založení hodnotícího východiska, jímž by mělo být srovnání s jiným, a to více jednorázovým zásahem do osobní svobody. Nejbližším srovnatelným případem je porušení čl. 5 Úmluvy policejním zajištěním, které se zpravidla též počítá spíše na hodiny než na dny. ESLP v takovém případě považuje zásah za závažný v rozsahu 2 % té nejzávažnější újmy, jíž je porušení práva na život. Jestliže této nejcennější hodnotě (zde je stanovena míra 100 %) odpovídá částka 100.000 euro, pak v našem případě je nutno hovořit o částce kolem 2.000 euro, což byla v době nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. zhruba částka odpovídající dvojnásobku hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství, tedy statistického ukazatele, který v poměrech českého práva plní roli určité komparační konstanty. Tato srovnávací položka je využívána jak při stanovení náhrad za vytrpěnou bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 2958 o. z. (viz Metodika k výkladu tohoto ustanovení, č. 63/1964 Sbírky, srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 8 Tdo 190/2017, č. 39/2018 Sbírky, část trestní), tak u jednorázové náhrady pozůstalým při ztrátě osoby blízké (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, č. 85/2019 Sbírky; ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4156/18) a konečně je s účinností od 1. 1. 2021 v mírně upravené podobě využita zákonodárcem i pro účely téhož pracovněprávního nároku – srov. § 271f zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákona č. 285/2020 Sb.). Její výhodou je též proměnlivá výše odrážející vývoj mezd a cenové hladiny ve společnosti.
Lze proto uzavřít, že pro stanovení náhrady za nemajetkovou újmu způsobenou pacientovi jeho nezákonným převzetím do zařízení poskytujícího zdravotní péči je nejpřijatelnější využít jako základní východisko (tzv. „odrazový můstek“ – viz nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2578/19, a ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2706/19) jednorázovou částku odpovídající dvojnásobku uvedeného statistického ukazatele za rok předcházející roku, v němž újma nastala. Jak již bylo zmíněno, může být (v závislosti na poměrech dotčeného pacienta a jeho rodinných vztazích a poměrech) nedobrovolná hospitalizace též zásahem do jeho soukromého rodinného života (čl. 8 Úmluvy), kdy u zabránění kontaktu s rodinnými příslušníky v důsledku vazby či zadržení vychází ESLP dokonce z 10% středové úrovně. Nelze konečně zapomenout na případnou újmu vyvolanou zásahem do práva na sebeurčení pacienta, garantovaného zdravotním zákonem i občanským zákoníkem, a v obecnější rovině i do práva každého člověka na svobodné rozhodnutí žít podle svého, které je chráněno ustanovením § 81 odst. 1 věty druhé o. z. Tato práva jsou z hlediska judikatury ESLP nejblíže podřaditelná pod právo na soukromí a důstojnost.
V posuzovaném případě to znamená odvinout další úvahy o výši náhrady od částky do 50.000 Kč u prvního převzetí a 51.372 Kč u druhého. Soud ovšem musí k výsledné výši náhrady dospět úpravou výchozí částky s přihlédnutím k řadě okolností, mezi nimiž může být právě délka omezení osobní svobody či opakování zásahu, jak správně považovaly za významné soudy obou stupňů v této věci. Nelze přehlédnout, že soud prvního stupně velmi pečlivě zkoumal i další okolnosti, zejména zranitelnost původního žalobce s ohledem na jeho vysoký věk a somatické obtíže. Podrobně zjistil též průběh hospitalizace a poskytovanou léčebnou péči včetně medikace. Velmi podstatné jsou však též okolnosti, za nichž k převzetí došlo, což v dostatečné míře dosud zkoumáno nebylo. I když samozřejmě platí, že soud rozhodující o předmětném nároku je vázán závěrem soudu vydaným ve zvláštním řízení o nezákonnosti převzetí, nezbavuje jej to povinnosti zvážit důvod, proč tato nezákonnost byla dovozena. Na jedné straně totiž stojí případná svévole poskytovatele zdravotních služeb, jestliže zákonem stanovené podmínky dostatečně nezkoumal a rozhodl bez logického důvodu v neprospěch pacienta. Úplně krajním případem (a zčásti i důvodem, proč je vůbec celá tato právní úprava vytvořena) je úmyslné zbavení osobní svobody osoby nepohodlné pro její názory, postoje či pro jiné okolnosti pod pláštíkem ochrany pacienta či společnosti, jak je využívají zejména totalitní režimy k eliminaci politicky nežádoucích osob. Tady jistě základní nastavení výše náhrady nemůže obstát a byl by to jasný důvod pro razantní zvýšení. I v demokratické společnosti může dojít ke zneužití institutu nedobrovolné hospitalizace jedincem či skupinou osob, přičemž za právní podklad pro zvýšení náhrady nepostačuje pouze obecný poukaz na zahraniční právní institut tzv. punitive damages ani využití spíše teoretické koncepce tzv. sankční či preventivně-sankční funkce náhrady nemajetkové újmy. Ta ostatně není přijímána aktuální judikaturou dovolacího soudu ani v případech neoprávněných zásahů do soukromí člověka ze strany tzv. bulvárních médií (srov. zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 27/2020, ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1004/2020, a ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1752/2019). U výjimečných okolností případu zahrnujících úmyslné protiprávní jednání dává zákon v § 2957 o. z. jednoznačný pokyn ke zvýšení náhrady, o nějž lze úvahu soudu spolehlivě opřít, zejména proto, že výčet v něm uvedených okolností je demonstrativní. Je pravdou, že Ústavní soud v již zmíněném nálezu sp. zn. I. ÚS 2844/14 o preventivně-sankční funkci náhrady hovoří, nicméně tak činí v poněkud odlišných skutkových souvislostech poškození zdraví s následkem smrti u nedospělého pacienta hrubým porušením povinností lékařů, kteří tím spáchali trestný čin (navíc v kombinaci s nevstřícným následným počínáním jejich zaměstnavatele), to vše podle občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013, který obdobné ustanovení neobsahoval. Není proto důvod hledat podporu pro zvýšení náhrady od 1. 1. 2014 jen v teoretických konceptech, je-li tu k dispozici jednoznačně cílené a profilované zákonné ustanovení, jímž je soud vázán.
Na druhé straně stojí případy spíše sporné, kdy, jak již výše uvedeno, poskytovatel zdravotní péče nesleduje žádný zavrženíhodný cíl, nýbrž skutečně zájem na ochraně zdraví či jiných hodnot, avšak učiní nesprávný závěr. Důvody opět mohou být rozličné – od hrubé nedbalosti či nerespektování zákonných požadavků přes prostou chybu v úsudku až po situaci, kdy vzhledem k údajům, kterými disponoval, neměl rozhodující subjekt možnost dobrat se správného výsledku (přesto jej podle přísné zákonné úpravy tíží povinnost k náhradě). Začasté to totiž není jen aktuální a medicínsky hodnotitelný zdravotní stav pacienta, nýbrž i zprostředkovaně dovozované okolnosti (informace získané od orgánu policie, sousedů či příbuzných) o počínání pacienta, na jejichž základě bez patřičné možnosti ověření je třeba v krátké době učinit závěr, zda tu je hrozba pro okolí a zda není k dispozici subsidiární řešení. Tady nelze přehlédnout ani případnou odpovědnost za naopak nedostatečné zhodnocení rizik, která hrozí nepřijetím skutečně nebezpečné osoby. Je tedy zřejmé, že v řadě případů jde o kolizi práva na osobní svobodu člověka stiženého duševní poruchou s jeho vlastním zájmem na ochraně jeho zdraví a zájmem společnosti a jiných osob na zdraví či bezpečnosti. Doporučená základní částka by proto měla být použitelná v nejobvyklejších případech běžného pochybení, zatímco v závažnějších případech náleží náhrada vyšší a tam, kde jde o posledně zmiňovaný hraniční případ, lze ji i přiměřeně snížit. Důvodem ke zvýšení náhrady pak je případně i přistupující zásah do rodinného života či do autonomie pacienta.“
Jednotlivá rozhodnutí NS jsou dostupná zde.