V recentním rozsudku (sp. zn. NS 25 Cdo 2479/2020) posuzoval Nejvyšší soud případ žalobce, který tvrdil, že mu byla v důsledku povinného očkování způsobena újma na zdraví, konkrétně že týden po tomto očkování utrpěl obrnu lícního nervu těžkého stupně s trvalými následky. Žalobce požadoval po státu náhradu způsobené újmy.
Klíčové v tomto sporu bylo, že k újmě došlo v době po nabytí účinnosti občanského zákoníku 89/2012 Sb. a před účinností zákona č. 116/2020 Sb., o náhradě újmy způsobené povinným očkováním. V tomto období totiž neexistovala žádná právní norma, která by explicitně upravovala případnou odpovědnost (státu) za takto způsobenou újmu. Tento problém je nicméně v rámci doktríny a aplikační praxe znám, odkázat lze například na tento příspěvek.
Jakým způsobem se Nejvyšší soud k tomuto případu postavil? Dovodil nutnost aplikace zákona o náhradě újmy způsobené povinným očkováním pro zaplnění mezery v právní úpravě i k posouzení nároků vzniklých v době od 1. ledna 2014 do 7. dubna 2020.
Z odůvodnění:
„Občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014 neobsahuje žádné ustanovení, které by výslovně upravovalo odpovědnost jakéhokoli subjektu za újmu na zdraví způsobenou povinným očkováním a takovou úpravu nelze nalézt ani v jiném právním předpisu, účinném od 1. 1. 2014 do 7. 4. 2020. Od 8. 4. 2020 zakládá odpovědnost státu za tyto újmy zákon č. 116/2020 Sb., který byl přijat v (dosti opožděné) reakci na nález Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 19/14, jenž v bodě 87 svého odůvodnění zákonodárce k přijetí potřebné právní úpravy vyzval. Dovolací soud pokládá za nepřijatelné, nespravedlivé a diskriminující, aby se poškozeným, u nichž vznikla újma do 31. 12. 2013 a poté od 8. 4. 2020, náhrady újmy na zdraví dostalo, zatímco újma vzniklá v mezidobí mezi těmito daty by odškodněna nebyla, a to jen proto, že zákonodárce opomněl jejich nároky upravit.“
„… Dovolací soud je však přesvědčen, že nejpřijatelnějším způsobem zaplnění mezery v právní úpravě, který odpovídá ustanovení § 10 odst. 1 o. z., je použití zákona č. 116/2020 Sb. i k posouzení nároků, vzniklých v době od 1. 1. 2014 do 7. 4. 2020, a to bez ohledu na chybějící přechodné ustanovení, které by takový postup výslovně umožnilo. Zákon č. 116/2020 Sb. totiž upravuje případy uplatněnému nároku nejen co do obsahu a účelu nejbližší, ale ve skutkové podstatě totožné, jen s tím rozdílem, že vznikly až po jeho účinnosti.“
„Dovolací soud si je vědom, že použití zákona účinného od 8. 4. 2020 i na případy újmy vzniklé před tímto datem, je pravou retroaktivitou.“
„… V daném je pravá retroaktivita ospravedlněna tím, že umožní dosáhnout spravedlivé náhrady poškozeným, kteří by jinak bez rozumného důvodu takové právo neměli (tedy právní postavení těchto subjektů, fyzických osob, zlepší) zatímco povinnostmi zatíží stát, který pod následkem správní sankce ukládá občanům povinnost podrobit se konkrétním druhům očkování ve veřejném zájmu, přičemž sám povinnost k vytvoření zákonného podkladu pro náhradu újmy způsobené povinným očkováním, k níž se zavázal ratifikací Úmluvy o biomedicíně již v roce 2001, splnil až v roce 2020.“
Rozsudky soudů nižších stupňů byly Nejvyšším soudem zrušeny, přičemž případ tedy bude nově posouzen podle zákona o náhradě újmy způsobené povinným očkováním. Bude zajímavé sledovat, jakým způsobem soudy tento případ podle předmětného zákona následně posoudí.