V jedné z předchozích aktualit (dostupné zde: https://zdravotnickepravo.info/rozhodnuti-nejvyssiho-soudu-tykajici-se-bolesti-jako-trvaleho-nasledku-poskozeni-zdravi/) jsme informovali o rozsudku Nejvyššího soudu, jímž bylo zamítnuto dovolání týkající se odškodnění pacientky za non lege artis postup zubního lékaře, jímž jí byla způsobena újma na zdraví.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení řešil otázku promlčení nároku pacientky na odčinění újmy na zdraví, přičemž vyslovil právní větu, že: „Jsou-li bolesti trvalým následkem poškození zdraví, odškodňují se v rámci náhrady za ztížení společenského uplatnění.“
Nejvyšší soud dále v rozsudku uvedl: „Vzhledem k tomu, že zdravotní stav žalobkyně se ustálil v takovém modu, pro nějž je charakteristická přetrvávající bolest s občasnými atakami intenzivnější bolesti a z toho plynoucí duševní porucha, je tento stav jako celek trvalým následkem postižení trojklanného nervu žalobkyně. Bolesti způsobené poraněním trojklanného nervu se podle § 444 obč. zák. odškodňují jednorázově, nikoliv samostatně každá jednotlivá ataka bolesti. Trvalé následky poškození zdraví se pak odškodňují v rámci náhrady za ztížení společenského uplatnění.“
Pacientka v dovolání namítala mj. následující: „[Žalobce] Dovozuje, že závěr odvolacího soudu o promlčení nároku na zvýšení bolestného podle § 7 vyhlášky je nelogický za situace, že odvolací soud uznává, že značná intenzita nebo dlouhodobost trvání bolesti jsou kritériem pro vyšší odškodnění a že poslední ataka těžkých bolestí postihla žalobkyni 13. 5. 2008, avšak nárok uplatněný v prosinci 2008 považuje za promlčený, což by znamenalo, že náhrada za ataku bolestí by byla promlčena ještě dříve, než by k ní došlo. Poukazuje na judikaturu dovolacího soudu o tom, že promlčecí doba nemůže začít běžet dříve, než ke škodě došlo…“
Dovolatelka následně proti zamítavému rozsudku Nejvyššího soudu podala Ústavní stížnost, které Ústavní soud tento týden vyhověl.
Důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti však nebyla výše uvedená argumentace Nejvyššího soudu týkající se počátku běhu promlčení doby, tedy že bolesti jako trvalý následek se odčiňují jako ztížení společenského uplatnění, s níž se Ústavní soud ztotožnil: „K předmětnému okruhu námitek poukazuje Ústavní soud na odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu, podle kterého: „Stanovil-li proto prvoinstanční soud rovněž správně, že běh promlčecí doby u nároku z bolestného se počínal ustálením zdravotního stavu žalobkyně, nemá nicméně již závěr o okamžiku nastalém ‚až mnoho měsíců po lékařském zákroku žalovaného‘ oporu v provedeném dokazování. O mnohosti procházejících měsíců totiž nejde mluvit, jestliže už v řádu jednotek měsíců, ne-li týdnů (odborné posouzení v rámci obecnosti takový rozptyl uvádí a viz též konstatování o naléhavosti zákroku FN Brno při stávajícím jednoměsíčním odkladu po zákroku žalovaného: ‚…několikadenní prodlevou…komplikace… velmi pravděpodobné‘), vznikla újma postižení trojklanného nervu, tj. již ztížení společenského uplatnění a tedy jiný následek, než ve smyslu bolesti. Mnoho měsíců tak mohl akorát trvat žalobčin pocit bolesti (,…bolest…trvá dosud…a poslední ataku těžkých bolestí…ještě dne 13. 5. 2008‘). Leč v takto trvalém vnímání bolestivosti (i krátkodobé – a nikoli definitivní, jak má na mysli odvolatel – odlehčení v X/2006 spadalo do již projevu patologie nervu) by zas nešlo hledat stabilizaci a ad absurdum dovedeno, vycházet jen z obecné bolesti by tu znamenalo, že žalobčin stav (‚nevyléčitelná bolest‘) nebude vlastně stabilizován nikdy.“
Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy se při posuzování otázky počátku běhu předmětné promlčecí lhůty námitkami pacientky dostatečně zabývaly a své závěry logicky a přiléhavě odůvodnily.
Důvodem pro zrušení rozsudku Nejvyššího soudu (a rovněž i rozsudku soudu odvolacího) byla naopak skutečnost, že: „Nárok poškozeného na mimořádné zvýšení odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky, není v části přesahující původně poškozeným žalovanou částku promlčen, pokud je v žalobě vyčíslena základní výše dané náhrady dostatečně, a je tak základem i pro mimořádné zvýšení, k němuž může soud dospět na základě své zákonem mu přiznané úvahy. Další podání a vypracované znalecké posudky v těchto případech je pak nutno považovat za podklady pro specifikaci žalovaných nároků, nikoli podání, která by z hlediska procesního podléhala promlčení.“
Rovněž se Ústavní soud dále zabýval otázkou výše náhrady za ztížení společenského uplatnění, přičemž odmítl formalistický přístup a mechanickou aplikaci vyhlášky (č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění) odvolacím soudem.
Nález Ústavního soudu je dostupný zde: http://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/1-1346-16_an.pdf.