Ústavní soud se vyjádřil k možnosti obrácení důkazního břemene v medicínských sporech

Ústavní soud se v rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 14/17 vyjádřil k problematice rozložení důkazního břemene v medicínsko-právních  sporech. Rozhodnutí je zajímavé zejména z toho důvodu, že shrnuje a poukazuje na předchozí rozhodnutí NS a ÚS,  která se této problematice věnovala.

Z rozhodnutí vybírám podstatné pasáže:

 

41. V obecné poloze z abstraktní množiny případů, jimiž se obecné soudy zabývají,
typově vystupují tzv. medicínské spory, tj. spory mezi pacientem a lékařem
(poskytovatelem zdravotních služeb), kdy je to právě pacient – poškozený, jenž by měl,
v souladu s obecnou teorií o rozložení důkazního břemene, navrhovat důkazy za účelem
prokázání svých tvrzení o protiprávním jednání škůdce, o škodě a existenci příčinné
souvislosti mezi protiprávním jednáním a následkem. Již ve svém usnesení ze dne
12. srpna 2008 sp. zn. I. ÚS 1919/08 Ústavní soud připomenul, že v případech, kdy není
možné prokázat, že konkrétní opomenutí škůdce (poskytovatele zdravotních služeb)
tvoří se škodlivým důsledkem ničím nenarušený vztah, je výrazně oslabeno postavení
poškozeného – pacienta. Přitom je to však právě poskytovatel zdravotních služeb, který
má v tomto vztahu převahu, a proto by se měla pacientova práva chránit důsledněji.

42. Ve svém usnesení sp. zn. II. ÚS 3312/16 Ústavní soud připomenul rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2016 sp. zn. 30 Cdo 1144/2014, z něhož plyne,
že obecné pravidlo o rozložení důkazního břemen lze v odůvodněných případech
modifikovat, neboť striktní dodržování standardního rozložení důkazního břemene
by v ojedinělých situacích vedlo k neudržitelnému zatížení strany, která je nese, protože
ta objektivně nemá a nemůže mít k dispozici informace o skutečnostech důležitých pro
rozhodnutí ve sporu. K tomuto Nejvyšší soud dodal, že nemodifikování pravidla
o rozložení důkazního břemene by v konečném důsledku mohlo být v rozporu se
zásadou, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Uvedené
závěry dovolacího soudu Ústavní soud označil za ústavně souladné.

 

51. Jak Ústavní soud vysvětlil výše, pravidla rozložení důkazního břemene předně
vycházejí ze zákonné úpravy. Právní teorie však připouští, že pravidla pro dělení
důkazního břemene mohou být i výsledkem soudcovského dotváření práva, které
je však omezeno právě tím, že tato pravidla mají zásadně charakter právních norem,
k jejichž tvorbě je zásadně povolán zákonodárce, nikoliv soudce. Možnosti
soudcovského dotváření pravidel pro dělení důkazního břemene jsou tak omezeny na
typově dané okruhy případů, u nichž panuje naléhavá nutnost odchýlení se od obecných
pravidel dělení důkazního břemene. „Typová nutnost může být představována situací,
kdy prosazení určitého hmotněprávního nároku s ohledem na typicky se v těchto
případech vyskytující důkazní nouzi zpravidla selhává.“ (viz LAVICKÝ, Petr. Důkazní
břemeno v civilním řízení soudním. Praha: Leges, 2017, s. 226.). Jinými slovy,
v takových případech se důkazní břemeno obrací a oproti standardním situacím leží na
té procesní straně, která jím standardně zatížena není.

52. Specifickou kategorii v tomto směru představuje obrácení důkazního břemena
kvůli zmaření důkazu, k němuž přistupuje soud z důvodu, že strana, kterou důkazní
břemeno ohledně určité skutečnosti běžně netíží, disponovala potřebným důkazem,
avšak jeho provedení protistranou sama zmařila. Předpokladem tohoto zvláštního
soudcovského pravidla pro dělení důkazního břemena je tak „protiprávní jednání
odpůrce, jež mělo za následek nemožnost rozhodnou skutečnost prokázat.“ (viz
LAVICKÝ, Petr. Důkazní břemeno v civilním řízení soudním. Praha: Leges, 2017,
s. 229.).
53. Jednou z typově daných kategorií, u nichž obrácení důkazního břemene Ústavní
soud již dříve aproboval, je kategorie medicínských sporů, v nichž na straně jedné
vystupuje pacient, jakožto poškozený a na straně druhé poskytovatel zdravotních
služeb (lékař či zdravotnické zařízení), jako škůdce. Ačkoliv standardně leží důkazní
břemeno ohledně prokázání existence všech předpokladů odpovědnosti za újmu na
poškozeném, je zřejmé, že ten nebude – pro své odborně a materiálně značně
nevýhodnější postavení ve srovnání s postavením škůdce – obvykle schopen předložit
veškeré důkazy na podporu svých tvrzení. Tak je tomu zvláště v případech, kdy některý
z předpokladů odpovědnosti za újmu může být prokázán pouze za pomoci zdravotnické
dokumentace, jíž však disponuje škůdce.

54. V takových situacích nastupuje obecná povinnost účastníka řízení vydat důkaz
dle § 129 odst. 2 o. s. ř., jejímž prostřednictvím může předseda senátu uložit účastníku
řízení, aby potřebnou zdravotnickou dokumentaci předložil k důkazu. V případě, kdy
tak účastník řízení neučiní, může soud takovou skutečnost vzít v potaz v rámci
hodnocení důkazů v tom směru, že zatajil-li účastník řízení skutečnosti, s nimiž mohl,
objektivně vzato, soud seznámit, nechová se procesně korektně, jeho přístup k řízení
je celkově nevěrohodný, což oslabuje jeho pozici a váhu tvrzení (srov. JIRSA, Jaromír
a kol. Občanské soudní řízení: soudcovský komentář. Kniha I., § 79-180 občanského
soudního řádu. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 338; viz také obecně např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2015 sp. zn. 29 Cdo 440/2013).

55. Teprve v situaci, kdy postup dle § 129 odst. 2 o. s. ř. nepřichází v úvahu
z důvodu, že předmětná zdravotnická dokumentace buďto v rozporu s právními
povinnostmi škůdce nebyla pořízena vůbec, anebo ji (opět v rozporu se svými právními
povinnostmi) tento neuchoval či „ztratil“, je ústavně aprobovatelné, aby obecný soud
přistoupil k možnosti ultima ratio spočívající v obrácení důkazního břemena ohledně
skutečností, které měly být na základě zdravotnické dokumentace objasněny. Toliko
v těchto typově určených případech totiž lze akceptovat, aby nad ochranou právní
jistoty účastníka řízení – žalovaného, převážil požadavek na zachování principů
spravedlivého procesu. Je totiž zřejmé, že v takovýchto situacích je to právě žalovaný,
kdo ze svého protiprávního či nepoctivého jednání získává prospěch na úkor žalobce –
poškozeného, jenž není schopen unést důkazní břemeno ohledně tvrzení, od nichž odvíjí
svůj nárok na náhradu újmy. Lze doplnit, že povinnost poskytovatele zdravotních služeb
vést a uchovávat zdravotnickou dokumentaci je zakotvena v ust. § 53 a násl. zákona
č. 372/2011 Sb., o zdravotnických službách, ve znění pozdějších předpisů.
56. Opačný přístup – který v dané věci aplikoval dovolací soud ve svém kasačním
rozsudku a jímž se byl poté odvolací soud povinen řídit – porušuje právo na rovnost
účastníků řízení a zásadu rovnosti zbraní, čímž předmětné soudní řízení staví mimo
hranice řádně vedeného procesu. Zároveň dochází fakticky k popření základní zásady
soukromého práva, dle níž nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního
jednání (viz též § 6 odst. 2 o. z.).

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 14/17 je dostupný zde.

 

IV._US_14_17_an

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

five × 4 =

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.