Minulý týden vydal Ústavní soud nález, ve kterém se zabýval problematikou plné úhrady vybraného léčiva z veřejného zdravotního pojištění, a to ve vztahu k právu na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky zakotvenému v čl. 31 LZPS.
V posuzovaném případě se stěžovatelka (držitelka rozhodnutí o registraci léčivého přípravku obsahující léčivou látku flutamid, která je tzv. antiandrogenem, tj. léčiva, které působí opačným způsobem než přirozené nebo syntetické mužské pohlavní hormony) domáhala zrušení rozhodnutí, kterým byla pro její lék stanovena částečná úhrada ze systému veřejného zdravotního pojištění a nikoliv úhrada plná.
Pro předmětné léčivo byla stanovena částečná úhrada z důvodu, že léčivá látka flutamid spadá do skupiny č. 179 přílohy č. 2 k zákonu č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, přičemž v této skupině již existoval léčivý přípravek, který je z veřejného pojištění plně hrazen. Nejvyšší správní soud k tomu uvedl, že ze zákona o veřejném zdravotním pojištění nevyplývá, že by měl být plně hrazen alespoň jeden terapeuticky nezaměnitelný léčivý přípravek v každé podskupině léčivých přípravků.
Stěžovatelka věcně argumentovala, že výklad provedený správními soudy je formalistický a že popírá právo mužů na bezplatnou zdravotní péči jakýmkoliv přípravkem ze skupiny č. 179 přílohy č. 2 k zákonu o veřejném zdravotním pojištění. Konkrétně stěžovatelka uvedla, že: „…přijatý výklad vede k tomu, že jedna skupina pacientů (v tomto případě onkologických) je z důvodu svého pohlaví (a rovněž z důvodu svého zdravotního postižení) znevýhodněna oproti druhé skupině v přístupu ke zdravotní péči a jejímu poskytování. V důsledku napadeného rozsudku byla celé mužské populaci odepřena možnost přístupu k plně hrazenému léčivému přípravku ze skupiny č. 179 přílohy č. 2 zákona o veřejném zdravotním pojištění (antagonisté hormonů a příbuzné látky používané v onkologii), a to na základě pouhé skutečnosti, že v této skupině existuje jediný plně hrazený léčivý přípravek…, který je však použitelný výlučně k terapii žen (a to ještě pouze jejich velmi úzké skupiny).“
Ústavní soud se s názorem správních soudů neztotožnil. Úvodem uvedl, že: „…možnost poskytovat určité léčivé přípravky za částečnou úhradu přichází v úvahu až v situaci, kdy je splněn výchozí požadavek, že existuje alespoň jedna varianta, jak zajistit bezplatné poskytnutí zdravotní péče a zdravotních pomůcek potřebných pro zlepšení nebo zachování zdravotního stavu reprezentativní skupině občanů nebo zmírnění jejich utrpení, a to formou takového ošetření a léčby, jež odpovídají objektivně zjištěným potřebám a požadavkům náležité úrovně a lékařské etiky.“ Ústavní soud tak vyložil ve světle čl. 31 LZPS zejména ustanovení § 39c odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění odlišným způsobem než správní soudy (Nejvyšší správní soud).
Ústavní soud tedy dospěl k zcela zásadnímu závěru, že: „Zákonné pravidlo, že z veřejného pojištění má být plně hrazen nejméně jeden léčivý přípravek z určité skupiny léků, je třeba ústavně konformně interpretovat tak, že musí být zohledňovány pouze léčivé přípravky, které jsou terapeuticky zaměnitelné, takže přitom nedochází k neodůvodněnému rozlišování mezi různými skupinami pacientů“
Závěrem bych uvedl, že Ústavní soud tímto nálezem „vyřešil“ déle trvající problematiku terapeutické zaměnitelnosti léčivých přípravků plně hrazených z veřejného zdravotního pojištění. Zajímavé na tomto nálezu je nicméně rovněž to, že Ústavní soud shledal zásah do stěžovatelčina práva na podnikání nepřímo přes porušení čl. 31 LZPS (je totiž zřejmé, že stěžovatelce nesvědčilo právo na ochranu zdraví).
Nález je dostupný zde.