V aktualitě ze srpna letošního roku T. Doležal informoval o rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4020/2017, v němž tento soud dospěl k závěru, že: „…poskytovatel, kterému bylo uděleno oprávnění k poskytování zdravotních služeb v oboru reprodukční medicína, není povinen dokončit umělé oplodnění ze zárodečné buňky žalobkyně a kryokonzervovaných spermií jejího zemřelého manžela.“ Nejvyšší soud tak zamítnul dovolání žalobkyně ve věci uložení povinnosti provést jí postupem lege artis umělé oplodnění za použití její zárodečné buňky a kryokonzervované spermie jejího zemřelého manžela.
Před necelým měsícem shodnou věc řešil Ústavní soud (nález sp. zn. I. ÚS 1099/18), a to v rámci žalobkyní podané ústavní stížnosti proti výše uvedenému rozhodnutí Nejvyššího soudu a navazujícím rozhodnutím soudů nižších stupňů.
Ústavní soud se plně ztotožnil se závěry Nejvyššího soudu a ústavní stížnost zamítnul:
Ústavní soud si je vědom toho, že shora popsaná životní situace, do níž se stěžovatelka dostala, je pro ni více než citlivá. Nicméně závěry obsažené v rozhodnutí obecných soudů považuje za ústavně konformní. Podle jeho náhledu lze v podrobnostech zcela odkázat na velmi podrobné odůvodnění Nejvyššího soudu, který si byl při svém rozhodování zjevně vědom ústavněprávního rozměru celého případu. Z analýzy právní úpravy provedené Nejvyšším soudem vyplývá, že se nejedná o téma, jež by bylo v rámci Evropy pojímáno jednotně a ve své podstatě záleží na právní úpravě toho kterého státu. Právní úprava související s umělým oplodňováním vychází z morálních, kulturních, náboženských a etických hodnot dané společnosti. Podle Ústavního soudu je tak především na zákonodárci, aby stanovil podmínky a pravidla pro vznik života jiným, než tradičním způsobem. Ústavní soud považuje v souvislosti s projednávaným případem za podstatnou především okolnost zmíněnou i Nejvyšším soudem, a to že v tom to případu „nelze vyloučit pochybnosti stran skutečné vůle zesnulého manžela žalobkyně stát se otcem i po své smrti. Informovaný souhlas s kryokonzervací spermií totiž obsahoval výslovné ustanovení o zničení tohoto biologického materiálu v případě jeho úmrtí. Uvedené též znamená, že kryokonzervované spermie muže tvořícího neplodný pár, nelze po smrti použít k léčbě tohoto páru, a to i když po smrti muže by dosud neuplynula šesti měsíční lhůta.“ S takovým závěrem Ústavní soud souhlasí.“
Stěžovatelce nyní již zbývá pouze možnost podat stížnost k ESLP.
Závěrem lze uvést, že jeden ze soudců Ústavního soudu (D. Uhlíř) se s prezentovaným názorem prvního senátu Ústavního soudu neztotožnil. Nález Ústavního soudu je dostupný zde.