Ústavní soud se nedávno zabýval poměrně neobvyklým případem (nález ÚS ze dne 22. 4. 2025, sp. zn. III. ÚS 2534/24). Muž obdržel od Okresního soudu v Bruntále odsuzující rozsudek, ačkoli s projednávanou trestní věcí neměl nic společného. Ve skutečnosti měl být tento rozsudek doručen synovi stěžovatele se stejným jménem.
Po přečtení rozsudku se stěžovateli začal postupně zhoršovat jeho zdravotní stav, což vyústilo až v mozkovou příhodu. Následně se po svém zotavení domáhal po státu náhrady škody s odkazem na nesprávný úřední postup.
Soud prvního stupně žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že chybí příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou na zdraví. Podle jeho názoru totiž muselo být stěžovateli na první pohled zřejmé, že rozhodnutí není určeno jemu, na rozsudku byl totiž správně uveden skutečný adresát včetně data narození.
Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Ve svém odůvodnění zdůraznil, že stěžovatel trpěl dlouhodobě neléčenou hypertenzí (mimo dalšího), a tím sám významně zvýšil riziko vzniku mozkové příhody.
Stěžovatel následně podal dovolání k Nejvyššímu soudu, to však bylo odmítnuto jako nepřípustné. Obrátil se proto na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti namítal zejména to, že nalézací soud opomenul provést řadu jím navržených důkazů. Zároveň nesouhlasil se závěrem obecných soudů, že mezi nesprávným doručením rozsudku a vznikem jeho zdravotní újmy neexistuje příčinná souvislost.
- „Po příjezdu z pošty domů jej (dopis otevřel a ihned se zaměřil na text „rozsudek jménem republiky“ a „je vinen“. Stěžovatel se nebyl schopen v textu zaměřit na detaily, z nichž by odhalil, že rozsudek se týká jeho syna, neboť je právním laikem. Text ani nedočetl, neboť začal mít rozdvojené vidění, závrať a nebyl tak schopen zdravé úvahy. Jeho manželka následně zajistila transport do nemocnice.“
Ústavní soud se nakonec ztotožnil s argumentací obecných soudů, nevyhověl námitkám stěžovatele a jeho ústavní stížnost zamítl.
Pro náš pohled je zajímavá zejména část rozhodnutí, kde se soud zabýval otázkou příčinné souvislosti mezi doručením rozsudku a vznikem mozkové příhody stěžovatele. Této problematice se věnuje v bodech 19 a 20 svého rozhodnutí.
Ústavní soud nejprve připomněl obecnou definici tzv. faktické kauzality, tedy podmínky conditio sine qua non.
- „O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, a je-li tak doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo. Příčinou škody může být jen takové protiprávní jednání, bez jehož existence by škodný následek nevznikl.“
Ústavní soud dále zdůraznil, že ke vzniku škody obvykle přispívá více skutečností. Ne všechny jsou však z právního pohledu stejně významné, je třeba určit tzv. právně relevantní příčinu.
V projednávaném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že k vyvolání mozkové příhody stěžovatele vedlo několik faktorů. Za stěžejní a jedinou právně relevantní příčinu však označil dlouhodobě zanedbaný zdravotní stav stěžovatele, konkrétně neléčenou hypertenzi. Nesprávné doručení odsuzujícího rozsudku naopak soud jako právně relevantní příčinu neshledal.
Ústavní soud se přitom, podobně jako soudy nižších instancí, blíže nevěnoval otázce, proč nesprávné doručení rozsudku nemůže být považováno alespoň za spolupříčinu vzniku újmy. Právě na tuto absenci argumentace upozornila ve svém disentním stanovisku soudkyně Ústavního soudu Daniela Zemanová.
„I pokud by měl tento závěr přípustný podklad ve zjištěném skutkovém stavu, nevylučoval by odpovědnost státu za vzniklou škodu, pouze by podle § 2018 o. z. mohl vést k úvahám o spoluúčasti poškozeného. Podklad, z jehož obsahu většinový nález vychází (odborné stanovisko MUDr. Hrnčíře), však byl stěžovatelem zpochybněn v řízení před oběma stupni obecných soudů, a to předložením druhého znaleckého posudku MUDr. Dudy ze dne 29. 7. 2022. Oba obecné soudy však tento dokument odmítají jakkoliv zmínit (a pomíjí ho i většinový nález při hodnocení zdravotního stavu stěžovatele pod bodem 18), natož se vypořádat s jeho obsahem, a to i přes setrvalou a konzistentní argumentaci stěžovatele.“
V bodě 20 svého rozhodnutí se Ústavní soud opřel o teorii adekvátní příčinné souvislosti. Definici právně relevantní příčiny zde vymezil pomocí dvou tradičních zásad: zásady umělé izolace jevů a zásady gradace příčinné souvislosti.
Problémem však je, že Ústavní soud se ani tentokrát nevypořádal s dlouhodobou kritikou právní doktríny. Této teorii je totiž vyčítáno, že zmíněné zásady samy o sobě nedávají odpověď na konkrétní sporné situace a navíc vycházejí ještě z pojetí socialistické právní teorie.
Ústavní soud tak pouze formálně zopakoval teorii adekvátní příčinné souvislosti, aniž by ji skutečně aplikoval na posuzovaný případ. Bez hlubší argumentace uzavřel, že rozhodující příčinou újmy nebyl nesprávný úřední postup, nýbrž výhradně dlouhodobě zanedbaný zdravotní stav stěžovatele.
Jak je z uvedeného patrné, Ústavní soud se bohužel nezabýval celou řadou právních otázek, které tento případ vyvolává. Opomenuta zůstala také problematika tzv. predispozice poškozeného (jako možná výjimka z teorie adekvátnosti), která by v dané věci mohla být velmi přiléhavá. Této otázce jsme se věnovali v našem dřívějším příspěvku, který můžete nalézt zde.