Ústavněprávní aspekty škody na zdraví – kritika rozhodnutí III.ÚS 2253/13 ze dne 9. 1. 2014

By | 01/04/2014

V poměrně nedávné době vydal Ústavní soud ČR rozhodnutí věnující se ústavněprávním aspektům škody na zdraví vzniknuvších v důsledku postupu non lege artis. Toto rozhodnutí pak bylo publikováno v Soudních rozhledech 3/2014 i s vysvětlujícím komentářem. Toto rozhodnutí (i text komentáře) je zajímavé v mnoha ohledech – nejpodstatnějším elementem je ale lehkovážnost nakládání s problémy, které medicínské právo řeší již dlouhou dobu a nejsou doposud uspokojivě vyřešeny. Soudci tak v rozhodnutí řeší zcela jednoznačným konstatováním problémy, které jednoznačné nejsou a jsou předmětem dlouhodobých debat. Současně v těchto oblastech chybí jakékoliv hlubší zdůvodnění a tak rozhodnutí budí dojem, že si soudci tyto problémy vůbec neuvědomovali nebo jim nechtěli věnovat pozornost. Na okraj zbývá jen podotknout, že s běžnými zákony již vůbec nepracují a pravděpodobně je ani neznají…

Celý text rozhodnutí je k dispozici zde.

Já pro potřeby tohoto příspěvku vybírám místa, která považuji za nejproblematičtější, a která by podle mého názoru potřebovala bližší vysvětlení. Současně podotýkám, že celá věc byla řešena podle starého občanského zákoníku a řešení podle NOZ by samozřejmě bylo odlišné.

– Povaha hodnocení postupu lege artis
„Učinit závěr, zda zdravotnické zařízení (ne)postupovalo v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, je závěrem právním, a tudíž v kompetenci nezávislého soudu. Znalecký posudek může být jen skutkovým podkladem (nejčastěji jedním z více podkladů) pro tento právní závěr o postupu (non) lege artis.“

Zde podotýkám, že takto lakonické konstatování se zcela rozchází s převládající doktrínou i judikaturou, podle níž je hodnocení správnosti odborného postupu je otázkou, která přísluší odborníkům z oboru medicíny, nikoliv právníkům (Např. TĚŠÍNOVÁ, J., ŽĎÁREK, R., POLICAR, R., Medicínské právo, 1.vydání, Praha: C.H. Beck, 2011. ISBN 978-80-7400-050-8, str. 24 nebo STOLÍNOVÁ, J, MACH, J.,Právní odpovědnost v medicíně. Praha: Galén, 1998.ISBN 8453-80-294, str. 167). Já osobně jsem tento závěr stávající doktríny problematizoval (viz. článek o postupu lege artis v Právníku nebo v publikaci Vztah lékaře a pacienta z pohledu soukromého práva) a tvrdil jsem:

„Pokud tedy budeme hledat odpověď na otázku, kdo standard stanoví, musíme respektovat rozdílnost významů pojmu standard. Konečným arbitrem při stanovení standardu požadované péče pro posouzení eventuální právní odpovědnosti lékaře je soud. I když téměř vždy se při tomto hodnocení řídí názorem odborné veřejnosti a tedy respektuje stanovený standard jako vyjádření odborně správného postupu z medicínského hlediska.“
Ovšem toto tvrzení bylo podloženo komparativním srovnáním a není zcela běžně akceptováno. Z tohoto pohledu by si takto zásadní tvrzení v rozhodnutí vyžadovalo hlubší odůvodnění.

– Existence škody
Ústavní soud zastává názor, že protiprávní jednání škůdce se ve sféře zdraví
může – negativně – projevit nejen ve zhoršení zdraví, nýbrž i tak, že u poškozeného nedojde ke zlepšení zdraví, ač se to dalo očekávat s ohledem na předpokládaný právně souladný postup škůdce (tedy vzhledem k pravidelnému běhu věcí). Tudíž protiprávní postup zdravotnického zařízení může negativně zasáhnout tělesnou integritu (tedy způsobit újmu na zdraví zejména ve smyslu čl. 7 odst. 1 Listiny) nejen zhoršením zdraví poškozeného, ale i ztrátou očekávaného zlepšení zdraví. Není rozumného, legitimního důvodu tvrdit, že na jedné straně v případě zhoršení zdravotního stavu má škůdce povinnost vyrovnat či zmírnit nevýhody, které poškozený utrpěl v důsledku protiprávního jednání škůdce (nepříznivý následek odpovídající protiprávnímu zásahu), tak na straně druhé v případě ztráty očekávaného zlepšení zdraví nic vyrovnávat či zmírňovat nemusí. Obojí typ jednání má shodné podstatné jmenovatele – protiprávnost, negativní důsledky zásahu do tělesné integrity (zdraví) pro poškozeného, příčinnou souvislost. V náhradě jakékoli újmy, a to i újmy na zdraví, je zapotřebí vidět i jakési „pokračování“ práv. Skrze uplatnění nároku na náhradu újmy „pokračuje“ subjektivní právo (na zdraví) nebo právní statek či hodnota (zdraví), z jehož porušení škoda vzešla. Jde jen o pokračování v jiné podobě tak, aby jeho hodnotový obsah zůstal poškozenému co nejvíce zachován (právo na zdraví). Tak lze dospět k představě objektivní hodnoty, která představuje minimální újmu, v jejíž výši může poškozený vznášet nárok na náhradu újmy. Opačný přístup by nadto – při absenci legitimního cíle – neumožňoval naplnění sankční funkce ve vztahu ke škůdci, plnící zároveň i preventivní funkci v zájmu zabránění dalším újmám na zdraví tohoto druhu (kdy škůdce vlastním protiprávním jednáním zamezí zlepšení zdraví poškozeného, které by nastalo, nebylo-li by protiprávního jednání škůdce).

36. Ústavně konformní výklad (z hlediska základního práva na plnou náhradu veškeré utrpěné újmy na zdraví) § 444 odst. 1 občanského zákoníku (ve znění do 31. 12. 2013) tak vyžaduje, aby se pod termínem „škoda na zdraví“ rozumělo nejen zhoršení zdravotního stavu poškozeného, nýbrž i ztráta jeho očekávaného zlepšení způsobená vadami postupu poskytovatele zdravotní služby. To lze dovodit i z toho, že funkce náhrady škody vyplývají z účelů ochrany jednotlivých právních norem (ochrany hodné právní statky), jejichž porušení vyvolává odpovědnost za škodu. Citované ustanovení chrání uplatnění poškozeného v životě a společnosti a jeho bolest při hypotetické neexistenci protiprávního jednání (tím, že přikazuje jejich vyrovnání či zmírnění, byť toliko peněžní satisfakcí). Z povahy věci plyne, že i ztráta očekávaného zlepšení zdravotního stavu může znamenat v důsledcích ztížení společenského uplatnění poškozeného a bolest (právě v kontrapozici se stavem, kdy by k protiprávnímu jednání nedošlo, a proto by se zdravotní stav zlepšil), nehledě na další dopady na psychiku poškozeného. Z uvedeného plyne, že i vzhledem k účelu § 444 odst. 1 občanského zákoníku ztráta očekávaného zlepšení zdravotního stavu pod pojem „škoda na zdraví“ spadá.

37. Dále, jestliže zásada jednotnosti a bezrozpornosti právního řádu zapovídá odlišný přístup k obdobným otázkám, podstatně odlišný výklad náhrady újmy výlučně na majetku (klasická náhrada škody, viz zejména § 442 odst. 1 občanského zákoníku) a újmy na zdraví (§ 444 odst. 1 občanského zákoníku) postrádá své opodstatnění. In concreto, podle § 442 odst. 1 občanského zákoníku se hradí nejen újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného („skutečná škoda“), nýbrž i ztráta očekávaného majetkového přínosu („ušlý zisk“). Není rozumného důvodu nepřihlížet k tomu i při výkladu „škody na zdraví“. Není zde legitimní cíl pro výkladové dovození podstatně odlišného pravidla, podle kterého by z hlediska náhrady ztráty očekávaného přínosu (majetkového či zdravotního) záleželo jen na tom, o který statek jde (hradila by se jen ztráta majetkového přínosu). Přitom oba statky jsou hodné ochrany. Dokonce se zde uplatní úvaha a fortiori. Pokud by měl mít poškozený právo na náhradu ztráty očekávaného majetkového přínosu, tím spíše by měl mít právo na náhradu ztráty očekávaného zlepšení zdraví, které je objektivně vyšší hodnotou (ve srovnání s majetkem) [viz i nález sp. zn. IV. ÚS 444/11 – o významu zdraví člověka].

Zde ÚS otevřel hned 3 problémy:
1) Účel náhrady škody v civilním právu – kdy je spíše než kompenzační charakter preferován charakter sankční
2) Nepokrytý příklon k doktríně ztráty šancí – ovšem bez potřebné analýzy problémů této doktríny (zejména v medicínskoprávních věcech)
3) Naprosto zvláštní použití pravidla stanoveného v § 442 v situaci, kdy pro rozsah i způsob náhrady škody na zdraví se podle OZ 1964 uplatňovala ust. §§ 444 a násl.

 

– Ochrana osobnosti v. škoda na zdraví
Hypotetický odkaz na řízení o ochraně osobnosti neobstojí i proto, že není rozumného důvodu štěpit věcnou příslušnost soudů pro rozhodování o náhradě skutečné škody a ušlého zisku, přičemž se tak ani (v rovině normativní a aplikační) neděje. Stejně tak není racionálního důvodu rozdělovat soudní věcnou příslušnost pro rozhodování o náhradě újmy za zhoršení zdraví a za ztrátu očekávaného zlepšení zdraví. Obojí náhrada se týká újmy na stejném statku (zdraví a právo na jeho ochranu) a i stejného charakteru protiprávního jednání (např. protiprávním úkonem zdravotnické péče může dojít jak ke zhoršení zdraví, tak ke ztrátě očekávaného zlepšení zdraví). Rozdíl je jen ve formě (újmy na uvažovaném statku). Navíc, mnohdy poškozený na počátku nebude mít relevantní míru jistoty, zda došlo ke zhoršení zdraví či ke ztrátě očekávaného zlepšení zdraví (jak tomu bylo i v nynější věci; jak uvedl např. městský soud, u stěžovatelky se projevila refrakční vada, kterou stěžovatelka trpěla již před operací, byť si ji neuvědomovala, neboť v důsledku šedého zákalu prakticky neviděla).
– Jsem přesvědčen, že ÚS by podle NOZ měl pravdu – obojí by bylo možno zahrnout pod újmu na přirozených právech člověka a kompenzovat v jednom řízení. Za původní úpravy OZ 1964 a o.s.ř. je ale tvrzení ÚS ve zjevném nesouladu s běžným právem a je projevem naprosto účelové argumentace.

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.