Ústavní soud se ve své rozhodovací praxi aktuálně vyjadřoval k otázce přiznání úroků z prodlení z náhrady za ztížení společenského uplatnění, a to v té části spočívající v mimořádném zvýšení ve smyslu § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění. Je tedy zřejmé, že se jednalo o případ posuzovaný za účinnosti občanského zákoníku z roku 1964.
Ve zdejší věci obecné soudy, včetně soudu Nejvyššího, odmítly poškozené žalobkyni přiznat úroky z prodlení z části náhrady za ztížení společenského uplatnění určené podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. s odůvodněním, že: „… se zde rozhoduje konstitutivním rozhodnutím podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., a žalovaná jako škůdkyně tak nemohla být v prodlení s plněním své povinnosti.“
Ústavní soud se s tímto hodnocením neztotožnil, pročež dospěl k opačnému závěru a úroky z prodlení z této části náhrady přiznal. Nálezem tak navázal na a rozvinul svoji dosavadní judikatorní praxi (viz rovněž aktualita zde).
Z odůvodnění:
„30. Proti závěrům napadených rozhodnutí svědčí jednotlivé argumenty vyslovené Ústavním soudem v nálezu sp. zn. II. ÚS 2149/17 (v podrobnostech viz sub 20 a 21). Obdobně se k závěrům napadených rozhodnutí nyní staví i městský soud, jak plyne z vyjádření k ústavní stížnosti stěžovatelky (sub 11). V kontextu nyní posuzované věci je třeba zdůraznit, že závěry napadených rozhodnutí o konstitutivní povaze rozhodnutí ve věci stěžovatelky odporují ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle které se konstitutivním rozhodnutím rozhoduje pouze výjimečně a na základě výslovného zákonného zmocnění (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2005 sp. zn. 22 Cdo 1438/2004 a ze dne 19. 4. 2012 sp. zn. 23 Cdo 3407/2010). Občanský zákoník či jiný zákon však rozlišení nároku na náhradu ztížení společenského uplatnění podle způsobu určení jeho výše neobsahuje. Doktrinálně jde o závazek z deliktu. Výklad zastávaný obecnými soudy přitom vychází výhradně z konstrukce stanovené „bodovou vyhláškou“, tedy předpisem bez náležité právní síly.
31. Ani v nyní posuzované věci se obecné soudy s těmito argumenty náležitě nevypořádaly, a to ani odkazy na judikaturu. Nejvyšší soud sice v napadeném rozsudku odkázal na bod 48 nálezu sp. zn. II. ÚS 2149/17, z něhož údajně lze dovodit důvody svědčící pro nepřiznání úroků z prodlení u dalšího zvýšení odškodnění újmy na zdraví. Ústavní soud však v této části odůvodnění uvedeného nálezu poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu o výjimečné povaze konstitutivních rozhodnutí a nutné podmínce jejich existence spočívající ve výslovném zákonném zmocnění. To však, jak se podává se shora uvedeného, v nyní posuzované věci neplatí. Stejně tak se z odkazované části odůvodnění nálezu podává, že nároky z osobnostních práv vznikají z deliktu samotného, což vskutku není argument svědčící pro závěry zastávané Nejvyšším soudem.
32. Neobstojí přitom tvrzení Nejvyššího soudu v napadeném rozsudku, že se judikatura Ústavního soudu odkazovaná stěžovatelkou v nyní posuzované věci neuplatní. Neexistuje totiž relevantní důvod činit doktrinální rozdíly mezi jednotlivými peněžitými nároky z újmy na osobnostních právech (sub 24). Sám Nejvyšší soud ostatně ve věci sp. zn. II. ÚS 2149/17 odkazoval na tytéž závěry své judikatury, ze kterých vycházel i v nyní posuzované věci (rozsudek sp. zn. 1 Cz 31/91). Nejvyšší soud nadto kromě odkazu na § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. (k tomu viz dále) žádné konkrétní argumenty odůvodňující rozdílný přístup k obdobným otázkám nadále nepředkládá. Podstatu důvodů nálezu sp. zn. II. ÚS 2149/17 nereflektuje. Jednotlivé argumenty svědčící proti závěru o konstitutivní povaze rozhodnutí o nárocích za újmu na osobnostních právech určených volnou úvahou soudu se uplatní i u nároku na náhradu ztížení společenského uplatnění.
33. Dále je třeba v kontextu nyní posuzované věci rozvinout uplatnění principu bezrozpornosti právního řádu. Obecné soudy zde dovozují, že právě vyhláška č. 440/2001 Sb. rozlišuje nárok na náhradu ztížení společenského uplatnění na samostatné nároky podle způsobu určení jejich výše. Taková konstrukce však neobstojí i z dalších důvodů. Jak bylo naznačeno shora (sub 27), význam „bodové vyhlášky“ je třeba chápat výhradně jako vodítko k určování výše odškodnění. Rozhodující význam mají nadále princip proporcionality a princip tzv. plné náhrady újmy a příslušná zákonná ustanovení. Samotná konstrukce určení výše odškodnění podzákonným právním předpisem nemůže opodstatnit rozlišování nároků z újmy na zdraví na ty, jejichž výše se určí pevnou částkou, „bodově“, a ty, jejichž výše se určí volnou úvahou soudu. Platí totiž, že samotná skutečnost, že se výše peněžitého nároku na ochranu osobnostních práv určí volnou úvahou soudu, nemůže jít k tíži poškozeného (sub 19 in fine).
34. Proti závěru o konstitutivní povaze rozhodnutí podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. svědčí rovněž skutečnost, že výkladová konstrukce zastávaná obecnými soudy implicitně dovozuje, že zakládá-li týž předpis právo na zvýšení nároku volnou úvahou soudu a bez navazujícího rozhodnutí soudu nárok nevzniká, výkonná moc je oprávněna takové právo poškozeného podle své vůle kdykoli bez dalšího zrušit. Tak tomu však být nemůže, protože poškozenému náleží ze zákona, s ohledem na čl. 7 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny, přiměřené a plné odškodnění, jehož výše závisí na konkrétních okolnostech každé věci. Právo na náhradu újmy na zdraví vzniká z deliktu samotného (srov. mimo jiné Nejvyšším soudem odkazovaný bod 48 nálezu sp. zn. II. ÚS 2149/17). Soud proto peněžité odškodnění za zásah do osobnostních práv neurčuje výhradně podle bodového ohodnocení, nýbrž, zjednodušeně řečeno, jeho přiměřenou výši nalézá. Právo poškozeného na plnou a přiměřenou náhradu újmy na zdraví existuje bez ohledu na vůli moci výkonné, protože vyhláška č. 440/2001 Sb. představuje toliko výkladovou pomůcku pro zjištění výše odškodnění, kterou soudy nejsou povinny jako podzákonný právní předpis bezvýhradně respektovat (sub 26 a 27).“
Nález Ústavního soudu je dostupný zde.