V loňském roce posuzoval Nejvyšší soud (sp. zn. 24 Cdo 106/2021) lidsky i právně obtížný případ týkající se problematiky dědické nezpůsobilosti dědice, který spáchal trestný čin účasti na sebevraždě zůstavitele tím, že zůstaviteli napomohl k sebevraždě.
Oblasti zdravotnického práva a bioetiky se tento případ dotýká z důvodu, že zůstavitel trpěl amyotrofickou laterální sklerózou a syna (dědice) pro nevyhnutelnou progresi této nemoci požádal o pomoc při sebevraždě, která spočívala v: „…na žádost otce zajistil jeho přepravu do prostoru Horního můstku XY“, „po zastavení vozidla v blízkosti Horního můstku XY předal otci jeho věci a schůdky, které mu přinesl blíže k propasti XY, a poté se z prostoru vzdálil.“ Zůstavitel spáchal sebevraždu skokem do této propasti, eutanazie nebyla v naší zemi dosud legalizována.
Jádrem případu bylo posouzení ustanovení § 1481 občanského zákoníku, které z dědického práva mj. vylučuje osobu, která se dopustila činu povahy úmyslného trestného činu proti zůstaviteli. Nejvyšší soud vymezil dovolací právní otázku následovně: „…zda je pro závěr o dědické nezpůsobilosti ve smyslu ustanovení § 1481 občanského zákoníku (zákona č. 89/2012 Sb.) rozhodující posouzení soudu v řízení o pozůstalosti, zda dědicem spáchaný čin účasti na sebevraždě zůstavitele směřuje proti zůstaviteli, anebo zda „postačí“ pravomocný rozsudek soudu vydaný v trestním řízení o tom, že byl tento trestný čin povahy úmyslného trestného činu spáchán a že jej spáchal dědic.“
Soud dospěl k názoru, že v daném případě čin dědice (pomoc k sebevraždě zůstavitele) nebyl ve smyslu ustanovení § 1481 občanského zákoníku činem spáchaným proti zůstaviteli, a proto nezpůsobuje dědickou nezpůsobilost pachatele (dědice).
Z odůvodnění:
Ustanovení § 1481 o.z. upravuje institut tzv. dědické nezpůsobilosti, která je důsledkem závadného, obecně neakceptovatelného, chování potencionálního dědice, kterého se dopustil vůči zůstaviteli, popř. dalším vyjmenovaným osobám, a znamená, že ten, kdo by jinak byl povolán za dědice, nedědí…
Soud v řízení o pozůstalosti je vázán pravomocným rozsudkem trestního soudu o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal (ust. § 135 o.s.ř. a § 1 odst. 3 z.ř.s.)…
Lze sice přisvědčit tomu, že bylo-li v trestním řízení vedeném proti M. D. vydáno rozhodnutí o tom, že byl spáchán trestný čin a že jej spáchal M. D., je pozůstalostní soud tímto rozhodnutím ve smyslu ustanovení § 135 o.s.ř. vázán, nicméně soudy v projednávané věci již odhlíží od skutečnosti, resp. ji nepovažují za rozhodující, že – jak vyplývá částečně i ze skutkových zjištění soudů v trestním řízení – M. D. měl jednat nejen v souladu s vůlí (přáním) zůstavitele, ale na jeho výslovnou žádost, a zůstavitel mu byl za jeho jednání (zjevně) dokonce vděčný. Soudy v řízení o pozůstalosti proto byly vázány pravomocným rozsudkem soudu v trestním řízení pouze potud, že M. D. spáchal úmyslný trestný čin účasti na sebevraždě zůstavitele, avšak otázku, zda spáchal tento úmyslný trestný čin proti zůstaviteli ve smyslu ustanovení § 1481 o.z., měly posoudit samy…
Na základě celkového hodnocení důkazů a z toho vyplývajících skutkových zjištění měly soudy v řízení o pozůstalosti dospět k závěru, že M. D. se trestného činu proti zůstaviteli nedopustil…
Lze tedy dospět k obecnému závěru, že má-li se jednat o čin proti zůstaviteli, je (logicky) nezbytné, aby nešlo o jednání v souladu s vůlí (přáním) zůstavitele nebo snad o jednání na jeho výslovnou žádost, neboť v takovém případě nelze dovodit, že jednání směřuje proti zůstaviteli. Z uvedeného vyplývá, že čin M. D., byť naplňuje znaky úmyslného trestného činu účasti na sebevraždě zůstavitele podle ustanovení § 144 odst. 1 tr. zák., není činem spáchaným proti zůstaviteli ve smyslu ustanovení § 1481 o.z, a proto ani nezpůsobuje dědickou nezpůsobilost pachatele…
Předestřený případ tak zřetelně a opět vyvolává otázku ohledně legalizace eutanazie v naší zemi. Kdyby tomu tak bylo, velmi pravděpodobně by soudy tento případ vůbec řešit nemusely.
Rozhodnutí je dostupné zde.